“Zdá se, že lidstvo osciluje mezi arogancí a paranoiou.“
Brian Eno
Vcházíme do potemnělého sálu, který připomíná chrámovou loď jakési, blíže nespecifikované modlitebny, kde nás vítají mysteriózní ambientní zvuky vyplňující celý prostor hlubokými drony a glitchovými výboji. Po rozkoukání v šeru rozeznáváme po místnosti asymetricky roztroušený soundsystém, usazený na minimalistických bílých konstrukcích, které jsou obestavěné řadami plápolajících svíček. Jako na indickém ghátu.
Je možné si vybrat ze dvou kožených pohovek a několika sedaček a pohodlně se usadit nebo ulehnout k poslechu či kontemplaci. Jak známo, zvuk je čistě fyzikálně, pouhým vlnění vzduchu a až mysl člověka mu dodává emoce a semiotické významy, které vytvářejí narativní rovinu uvažování o Světě. Svíčky si mihotavě plápolají dle hlubokého rytmu sónaru, miliónů zvukových plošin nebo útržků nadpozemských andělských chórů a vytvářejí všepronikající rhizomatickou síť kvant energie. Hudba se zde stává univerzálním jazykem.
Výstava ve „Veletržáku“ v rámci sedmého pokračování Moving Image Department je prezentací loňského koncepčního opusu The Ship nestora ambientní hudby Briana Ena, který se touto zvukovou instalací vrací po devatenácti letech zpět do Prahy (naposledy tu byl v roce 1998 s Music For Prague), tentokrát však nikoliv coby muzikant a producent, nýbrž jako audiovizuální umělec. Ne nadarmo byl Eno původně studentem výtvarné školy a volba hudby u něj byla až pozdějším rozhodnutím poté, co byl uhranut skladbou I’m Set Free od Velvet Underground, která zde také v jeho minimalistické úpravě zazní. Obojí (obraz i zvuk) tedy Eno umí využít ve svůj prospěch a vybudovat tak podmanivou atmosféru vizuální prázdnoty.
Album The Ship vychází z teze, že celé lidstvo pluje na stejné lodi, která se potápí, a je zbytečné si tedy navzájem dělat problémy. Odkazuje se až k symbolice potopení Titanicu a nesmyslnosti první světové války, v níž docházelo k zcela zbytečnému krveprolití z politických důvodů úzké elity jedinců. Nicméně poučení z minulosti v podobě Noemovy archy ukazuje, že lidé jsou nepoučitelní a historie se vždy po čase opakuje a zacykluje tak do fraktálního spektáklu stejně jako Enova generativní hudba.
Jeho aktuální zvuková instalace může být jistým zamyšlením nad tímto znovu přítomným a ožehavým tématem naší doby, zamyšlením o tom, zda není pro lidstvo lepší začít komunikovat společnou řečí, než se nenávidět z důvodů sociálně-kulturních konstruktů, jakými jsou národ, rasa či kultura. Uroboros si kouše ocas a Kronos pojídá své děti… až do konce. Máme ještě čas?
Národní Galerie Praha, Veletržní palác, 17. března – 10. září