Vzpomínka na nedávno zesnulého Albina Julia Martinka – zakladatele a leadera skupiny Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand.
The Moon Lay Hidden Behind a Cloud. Death in June. Der Blutharsch a Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand. Kolaborace s Aluk Todolo, Skullflower, Wolvennest, White Hills, naposledy s King Dude a mnoha dalšími. Zakladatel labelů WKN a HauRuck! Zdroj inspirace, kontroverze, master of disaster, věčný rebel a puberťák. Ačkoliv se proslavil svou martial-industriální tvorbou, kde se ambientní pasáže mísí s vojenskými pochody, samply, neofolkovými melodiemi a neoklasicistní orchestrací (jedněmi ze zakladatelů žánru jsou například slovinští Laibach), stal se ústřední postavou několika dalších hudebních žánrů. Rakouská legenda s českou krví opustila tento svět náhle na začátku května a zanechala za sebou díru nejen na industriální a neofolkové, ale i psychedelické a krautrockové scéně.
Tento příspěvek si rozhodně neklade za cíl být popisným nekrologem, souhrnnou zprávou o diskografii Der Blutharsch nebo biografií Albina Julia. Půjde spíše o osobní vzpomínku na nejen talentovaného hudebníka, ale zejména na inspirativního člověka a v neposlední řadě i dobrého přítele.
Pamatuji si přesně, když jsem slyšel Der Blutharsch poprvé. Bylo mi šestnáct let, zrovna jsem začínal objevovat tajemné vody extrémního metalu a jeden přítel mi věnoval vypálené CD s empétrojkami několika kapel. Scházel jsem jarním dnem do základní hudební školy Na Popelce malvazinskými serpentinami a najednou v discmanu začala hrát hudba, kterou jsem do té doby ještě neslyšel. Starý německý šlágr vystřídala zastřená orchestrální plocha a majestátní varhany. Ty naruší exaltovaný proslov. Absolutně jsem nechápal, co se na nahrávce děje, ale nebyl jsem sto se odtrhnout. Zcela konsternován jsem se až doma podíval, o co vlastně šlo. Der Blutharsch – Der Sieg des Lichtes ist des Lebens Heil.
Tehdy jsem ještě žádnou kontroverzi daných témat nevnímal a ani mne v mé -náctileté nevinnosti nenapadla. Provokace mozku projektu Albina Julia byla něco vzdáleného a já si užíval další desky mé nové oblíbené kapely. S každou novou deskou ale Albin a Der Blutharsch přicházeli s něčím novým a stále měnili zvuk skupiny. Ať už šlo o čistě martial industriální desky, přes garážovou When Did Wonderland End, folkový Philosopher’s Stone až po rozpadnutí se Der Blutharsch a oznámení nové psychedelické / krautrockové inkarnace Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand (dále jen DBATICOTLH), vše byla radost poslouchat a vnímat, jak se ústřední postavy tohoto projektu vyvíjejí.
Velký zlom přišel v roce 2016, kdy vyšla deska Sucht und Ordnung a kdy jsme s mojí tehdy rok starou skupinou Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip díky našim přátelům z Heartnoize Production dostali možnost si s DBATICOTLH zahrát v pražském Žižkostele. Bylo to pro mě, jako kdyby mi někdo dal možnost si zahrát s Rolling Stones. Ten den Albin slavil narozeniny a po koncertě jsme se všichni potkali v malostranském klubu Újezd. Vyměnili si pár zdvořilostních vět a asi do šesti do rána se bavili o hudbě, nové desce DBATICOTLH a o životě, ale stále v rámci jakýchsi formálních mezí.
Razantní změna v našem vztahu měla přijít v roce 2018, kdy jsme se měli s Albinem a jeho partou opět shledat na festivalu Hradby samoty, toho času pořádaného v Rosicích u Brna. Zde v sobotu večer veškerá úcta k o generaci starším a o několik úrovní lepším hudebníkům vzala zcela za své. Ve sdílené backstage totiž tito úctyhodní pánové a dáma dělali tak nefalšovaný rock’n’rollový chaos, že i my, stále ještě mladá naděje psychedelického rocku, jsme bledli závistí. Podobně ani produkce si s legendární formací nevěděla rady – celá kapela přes výslovný zákaz v backstage kouřila, urážela ostatní hudebníky a samozřejmě pila. Nebohou produkční, která je neustále napomínala, skupina uklidňovala a říkala, že je vše v naprostém pořádku. Nebylo. Albin kouřil jednoho jointa za druhým a opilý kytarista Jörg, koukaje na mě v mé signifikantní čapce s lasičkou, měl jediné hlasité přání: „I wanna drink the whole night with the fox man!“ Což se po konečném vyhození Der Blutharsch, všech jejich věcí a naší kapely také stalo a kus noci jsme proseděli u naší dodávky a jejího nákladu nejen alkoholu. A do rána z nás všech byli nejlepší přátelé.
Už na Hradbách jsem zažil Albinovu pověstnou štědrost a skromnost. I přes svůj hvězdný status to byl skromný přítel, který za vše děkoval a vše vracel měrou vrchovatou, což mohl poznat kdokoliv, kdo si od jeho skupiny někdy něco objednal. V zásilkách nebyly nikdy pouze objednané komodity, ale také nespočet různých dárečků, samolepkami a cédéčky počínaje a nášivkami a podtácky s logem DB konče. A i přes to, že Albin možná někdy působil neorganizovaným a bohémským dojmem, zde se projevil jeho zcela přirozený smysl pro vůdcovství. Vše od balení balíků až po vyhotovování účetnictví byla pouze jeho práce. A jako leader se projevoval i při organizování a ježdění na koncerty – neexistovalo, že by řídil kdokoliv jiný než Albin, který také zařizoval veškeré organizační věci, a to i včetně plánovaní výletů po cestě. Nejinak tomu bylo i v neděli po jejich koncertě na festivalu Soulbönding Trip 2020, kdy Albin po festivalu, který si evidentně náramně užil, na otázku jednoho mého kamaráda, jestli to není z Broumovska do Vídně příliš dlouhá cesta, aby řídil cestou šestihodinovou cestu sám, se svým bohorovným úsměvem odvětil: „Oh, it’s not that bad! It’s like five and a half hours.“
Ostatně celý festival si jak Albin, tak jeho žena Marthynna velice oblíbili a další rok jsem dokonce měl tu čest s nimi zahrát improvizovaný set pod jednovečerní značkou Albin Julius and Friends. Rok 2021 v tomto ohledu byl vůbec časem splněných přání – nejen, že jsem měl možnost si zahrát s mým idolem, ale ještě mi Albin nabídnul hostovat na příčnou flétnu ve dvou skladbách na nové desce DBATICOTLH s názvem Rejoice. A samozřejmě slib, že se musíme co nejdříve zase vidět.
To netrvalo dlouho a už jako opravdu blízcí přátelé jsme spolu oslavili příchod roku 2022 u mě doma. Albin miloval Českou republiku i kvůli svému českému původu a poměrně často mluvil o tom, že by se sem možná jednou přestěhoval. I kvůli unavující covidové situaci v Rakousku, proti které se Albin neustále bouřil, se tato možnost stále přibližovala. O všem jsme si důkladně pohovořili během několika dní, co u mě Albin s Marthynnou strávili. Plánovali jsme další nahrávky, výlet na festival Houses of the Holy v rakouském Abtenau a opět se projevila jejich neobyčejná štědrost – Albinův malý Fiat Panda byl k prasknutí nacpaný rakouským vínem, domácími pochutinami a dárky v podobě téměř celé diskografie Der Blutharsch na vinylu.
Všechny plány vzaly za své 4. května, kdy mi volala Marthynna, že Albin už není mezi námi. Byl to obrovský šok nejen pro mě, ale i pro několik hudebních scén, ve kterých Albin Julius zanechal kus svého génia. Na druhou stranu odešel ve svém studiu Temple 451 a pravděpodobně u toho, co miloval nejvíce – skládání hudby. A šok byl samozřejmě i na mé straně – dvě písně z připravovaného alba DBATICOTLH, které mi Albin poslal jen před pár dny a do kterých znovu chtěl mou flétnu už zůstanou tiché, pravděpodobně jako celá kapela.
Odešel velikán několika scén, kontroverzní umělec, provokatér a skutečná rocková hvězda. Na Soulböndingu 2021, když si Albinovi leader polské skupiny Bön Johny Yul stěžoval, že je na festivalu skluz a že budou hrát později, pronesl Albin legendární větu: „Well it really doesn’t matter when you play. You know: you’re either musician or a pussy.“ Albin Julius Martinek byl rozhodně vždy na té muzikantské straně.
