Provázanost Budapest Music Center Records s Budapest Music Center Studiem očividně dovoluje tomuto maďarskému labelu využívat nejenom výkvět domácích muzikantů, ale i nejzajímavější hosty z Evropy a ze světa, ať v uzavřených kolektivech nebo v promíchání maďarsko-mezinárodním, z čehož vyplývají mnohdy nečekaně překvapivé výsledky. Tím jsou BMC neustále v centru živého dění a není divu, že je sleduje se zájmem kritika i veřejnost v řadě států.
K jejich nejnovějším přírůstkům patří Hypocritical Mass, nahraná v lednu 2018 kvintetem vídeňského skladatele a saxofonisty Fabiana Ruckera (narozeného v Salzburgu v roce 1985). K jeho kohortě náleží kytarista Chris Neuschmid, pianista Philipp Nykrin, kontrabasista Andreas Waelti a hráč na bicí Andreas Lettner. Lettner a Nykrin byli členy už dřívějšího kolektivku Namby Pamby Boy (založeného 2009 a majícího na svém kontě tři kompakty), ale nejpůsobivější na Ruckerův vývoj bylo – i podle poznámky v textu k novému albu – setkání s Bobbym Previtem. Přiložený několikařádkový text ostatně předpovídá, co nás při poslechu čeká: sny, přání, lidské bytosti, stanoviska. „Právě v těch okamžicích, kdy si přejeme, aby se čas zastavil, všechno je vždy a všude ve stálém pohybu.“ Což dokládá hned vstupní „mše“, která nejen dala kompaktu pojmenování, ale také ozřejmila, oč pětici půjde: sax, který se melodicky vemlouvá do naší přízně, je naplnivě neúplatný, veplouvá do tvrdošíjného a opakovaného vystupňovávání, ale je to klavír, který záměr několika tóny nadnese. Po této přípravné a predestinující fázi se okamžitě ve Phrenology vehemence už poněkud brutálněji vystupňovává, ale také úsečňuje, hráči berou nabídnuté téma jako příležitost k zafofrování, rytmizovaný přístup (zejména usilovných bicích) se prokřižuje s melodičností, je až kaskádovitý, jenomže opět zavévodí přičinlivě polétavý saxofon, jeho odvazivost však se nevymyká z normy. Sled skladeb je průtažný, připadá mi, že jedna navazuje bezprostředně na druhou, takže zmíněná „mše“ může pokračovat, nic se od jejího prvotního naznačování zásadněji neodchýlí. Tak je tomu bezpochyby v číselné 23:50, ve které se basa prošolíchává k přivábení bicích a opět stáložárného saxu. Když pak kytara vehementně zavévodí, dění se ostražitě rozvíjí k závodivému tempu s nástřelnostními skrumážemi, celkové zarytmování je vrtošivě pohrávavé i střemhlavě dobývačné. Celkový dojem: sytost a seskrumáženost. Ale to už nám rozezpěvně shánčlivá kytara nabídne rozevlátý Chant, oddalovaně odhalovaný, přičemž sax jako obvykle bezkonkurenčně zavévodí, je vypravěčsky (do)jemný a přelétavě utvrdivý, nese se na perutích (spíše decentní) rytmiky, zejména s doličováním kytary nebo basy, načež zelegičtí, opojnostně zrozevlátní, prostě zvládá všechny možné pocity, a tudíž dává i ostatním příležitost, aby se kolem něho ochomýtali po libosti.
Naproti tomu The Sun svěří výsluní kompozice vyvěravému klavíru, který saxu partnersky tříbí atmosféru, ten pak s náladovou jemností a s epizujícím poklidem odhaluje, oč tu běží. Všechny nástroje si přitom lahodí, nikdo se nežene do vývrtek, naopak v centru zájmu je nadnášivé dodůrazňování a vyplnivé provolňování, odhadovačné a odhalovačné. A sax? Ten je přitom až neúprosně citlivý. Proklidné a podperkusněné gejšlení znávazní Mantru, záchytně prorepetizovanou a nervně nenechavou při zvýrazňování vraceček. Její nátlakování se však záhy zatakuje do útočivosti na pomezí prochaotizování, posléze i s verbujícími bicími, dokud se nenavrátí závratnost, tentokrát znekonečňovaná. Skočné vytáčení nabídne C. L., zarychlovaně horempádné a pozběsile zbystřené. Kurážná rytmika je z(a)celovaně úhrnuje, čímž dává saxu šanci, aby si nad jejím podkladem zakrauloval, zautíkáčkoval i zakolotočníkoval. Promrskávavě. Když pak kytara roználaduje Mo, sax se k ní přiladí, a zní to jako závažňující poselství. Ale to už kyne na rozloučenou Remembrance and Surrender, rozhicovaná bicími, pro sax ovšem je to závěrečná příležitost, aby se pohrávavě rozvehementnil. A je na ostatních, aby jeho důslednou rozechvělost nenarušili, aby ji co nejsouměrněji rozhojnili, prokřížili, namožili. Tato záběrnost vrcholí v nezakončení. Proč ne, když Rucker proklamuje, že tato hudba nabízí ztišení v rámci pohybu? Takže už mohu jenom dodat, že ten jeho sax je navíc ještě naskočivě průbojný, spontánně rozezpívaný, rozpínavě rozkochaný. A to už zato stojí, abychom se do Hypocritical Mass zaposlouchali.
Pokud ovšem beru v potaz letošní produkci BMC, je mým zřejmým favoritem Do Not Slam the Door!, kde spojili své síly Grencsó Collective Special 5 a americký tenorsaxofonista a klarinetista Ken Vandermark. O kompozice se podělili Vandermark a maďarský saxofonista (tenor a alt), klarinetista a flétnista István Grencsó, ale jsou tu též spontánní improvizace. Celkové obsazení je hvězdné, participují v něm věhlasný klavírista a elektronik Stevan Kovács Tickmayer, kontrabasisti Robert Benkö a Ernö Hock (ten druhý střídá i basovou kytaru) a bubeník Szilvester Miklós. Studiové nahrávání probíhalo od 17. do 20. července 2017. Grencsó je na BMC přímo notoricky přítomný, viz například Trio Kontraszt (právě s Tickmayerem) nebo Flat (2014) či Marginal Music (s Rudim Mahalem, 2015), ale i projekty s Györgym Szabadosem a dalšími. A Vandermark? Není tu dost místa, abych uvedl všechny jeho úvazky a závazky z poslední doby. Připadá mi, jako by litoval dne, ve kterém si neozkoušel svoje schopnosti s někým, s kým si ještě společné hraní neužil; zřejmě ho každé nové setkání provokuje.
Ani toto album neustrne v obvyklé zaběhanosti. Vyšvihne se totiž improvizovaným dialogem obou protagonistů Parallel Phenomenon, promotávavě vřavným a pošetile promotávaným, roztomile výmluvným. Ovšem hned titulní skladba, která následuje, se převalí do mátořivé rozcapenosti, nahánčlivě vypoutávané, až vyvzdorované oběma basami, klavírem (včetně hry na jeho struny), do její nastraživé rozpernosti zasáhnou bubny, klarinet i flétna, každý se po svém přičiní o její horempádnou štěpivost, zátočnou rozkomíhanost a poběsilou náběžnost, nejvíce však utkví Tickmayerovo brilantní sólo. Ani krátkodeché Bunch, spontánní nokturno pro klarinet, piano a basu, nemine bez povšimnutí; je totiž rozevíravě vyštěbetáváno, až vyždibcováno. Vybubnované, vlastně spíše vyrachocené Curtain dává největší příležitost Vandermarkovi, zároveň je to však i shánčlivostní přehlídka vymezování ostatních nástrojů, vydůrazňovaná a vyklepávaná klavírem, umanutě vyškeřená, až brutálnějící, možná pogromová, chvílemi soubojová, chvílemi svorňující. S čarující navodivostí vyšantrovává Only You Can Hear It…, vrkočivě podbasněná, namnoživě vycinkávaná a vrtošivě rozcamrávaná, pohnutlivě zakormutnělá. Gratulační Hymn for a Birthday, spontánně pozotvírávaná, odhalovaně zapomalovaná, vyčkávavě zamýšlivá, je zavábněně promelodizovaná (autor je Grencsó), ale i vytísňovaně prohymnovaná, což už nám ostatně předem vyzradil její titul. Vyčkávavě vzdymadelná a nátlačně překotňující je naopak Vandermarkova Runnin Fence, místy vzníceně jančivá, místy kontrabasově zachroumaná (slyš dvojbasové sólo), ovšem s nadletným flétnovým extempore a postupně vvolavačským vyzřetelňováním všech nástrojů, které autor ovládá, včetně basklarinetu. Kolektivní improvizace It Is Darkening a And Then, Whatever Happens Will Happen… jsou dějově nenechavé, ta první je spíše basově potemňovaná a vizionářsky soumračná, ta druhá zase odsekávavě hravá a závratnivě zákeřná. Vábivě rozzřetelňovaná Let Thy Will Be Done, plná zklidňující souhry a uvážlivé vytříbenosti, je nenahodilá, ačkoliv se mi chvílemi v průběhu jejích více než devítiminutového trvání několikrát vytanul příměr „každý pes jiná ves“, její zamírněná nanášivost je však natolik precízní, že jsem ji přijal jako líčivou ódu do letmého nekonečnění. Setkání gigantů (neostýchám se použít tento výraz) přineslo tudíž jako výsledek album, plné pozoruhodných momentů. Ale i jako celek je navzdory/díky své veletočnosti ujednocené. Čím? Především výkony Grencsóa, Vandermarka a Tickmayera a všech ostatních. Právě k takovýmhle kompaktům se rádi vracíme, abychom si je vychutnali kompozice po kompozici, improvizace po improvizaci.
Fabian Rucker 5: Hypocritical Mass
Grencsó Collective Special 5 with Ken Vandermark: Do Not Slam the Door!
Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)