Albové novinky z I dischi di angelica

  
52

Label I dischi di angelica vznikl v roce 1991 paralelně se stejnojmenným festivalem, ve svém katalogu se může pyšnit již širokou plejádou významných jmen soudobé kompozice a experimentální hudby. Nahlédněme společně na tři jejich nejnovější tituly.

Neopakovatelný vokalista Phil Minton a náruživý klavírista Veryan Weston se na londýnské jazzové scéně zákonitě museli potkat, byli si svým založením přímo předurčeni. Napomohlo jim ovšem, že byli koncem sedmdesátých let minulého století členy Moire Music Trevora Wattse, ale odtud se záhy vykotvili ke společné činnosti v duu. Měli společný smysl pro experimentování, oba byli patřičně vybaveni anglickým smyslem pro humor, odmítali setrvávat v jakýchkoli striktně vymezených žánrových hranicích, chtěli si nacházet vlastní cesty k sebevyjádření i ke zpracování nejrůznějších předloh, které je fascinovaly. Začali koncertovat v Německu a Švýcarsku, ale hmatatelným důkazem jejich spolupráce se stala alba Ways (1987 ITM), Ways Past (1992 ITM) nebo Ways Out East / Ways Out West (1999 + 2002 Intakt). Od té doby – ať společně nebo jednotlivě s nejrůznějšími seskupeními – se jejich projev vynásobil do nečekaných pojetí a souvislostí a leckdy se původnímu ztvárnění „cest“ na hony vzdálil. A domnívám se, že nejsem jediný, kdo byl překvapený, když se nyní (po tak dlouhé době) objevilo jejich nejnovější album Ways for an Orchestra, iniciované v roce 2017 Massimem Simoninim a provedené a nahrané 8. května téhož roku v Centru di Ricerca Musicale /Teatru San Leonardo v italské Boloni v rámci mezinárodního hudebního festivalu AngelicA. Tím tělesem, pro který svůj rozletitý repertoár zaranžovali (převahu má Weston), je Orchestra del Teatro Comunale di Bologna se vstřícným dirigentem Toninem Battistou. Z utajeného obsazení orchestru je v bookletu uveden jediný hráč – kontrabasista Fabio Sacconi, jehož role je ovšem nezanedbatelná. A je třeba předeslat, že jedenadvacet hudebních položek je tu soustředěno v šesti kapitolách (čítajících dohromady 58 minut a 24 vteřin), aby jejich provázanost doznala co největší spojitosti.

Jde o návrat? Ano a ne. Jednotlivé songy hudebníci už ve svém dávném repertoáru měli, přistupují k nim však s jiným odstupem, což se netýká pouze účasti orchestru a jeho sólistů, ale i současného pojetí samotných protagonistů. Ti (zejména Minton) jako by zapomněli, do jakých enkláv se v mezidobí od původních Cest po současnou příležitost Angeliky dostali, hudebně i hlasově (oba) se původním námětům přizpůsobili a vytvořili tak vyrovnané představení bez nadbytečných výmyků či nenáležitých rešerší. Autory téměř veškeré hudby jsou Minton s Westonem, ale je to výčet čtrnácti autorů textů, který se značně podílí na celkové diverzitě. V první sadě nejde pouze o vytěkávavě odkrývavý úvod, určující kontaminování klavíru a orchestru, ale o Mouthful of Ecstasy, jehož text pochází od Jamesa Joyce a nebyl původně na jmenovaných „cestách“, nýbrž na projektu Mintonova kvarteta z roku 1996. Tato emotivně srážlivostní záležitost s protažným vokálem přechází do náraznosti, ale děje se tak i proto, že ji Way In obepíná. Návazný Adman z pera Adriana Mitchella zato přejde od odevzdaného vokalizování do skrumáže a provířeného poletuchování. Což se (ve druhé konstelaci) přehrne do Elephanta téhož autora, emotivně (roz)jímavého a epicky roztahovačného, a do On Reading s Ho Či Minovou poemou, tradovanou v líčivém dialogu, proměnlivě proburleskovaného pohrávavě zakolébanou a odtikávanou hudbou. Rozvyprávěnost přejde i do Cormoranta Christophera Isherwooda, vysouká se do protajňování Phonecall a nadsadí se s prořevnou prosazovaností do Genesis/245 (na text Lou Glanfielda) s promotáváním orchestrálních partií. Zvuková paleta si zaromantizuje na text Edwarda Younga (The Romantic Artist), což vede k dialogickému vokálu, plnému napětí i rozdivnění, ale i k překotně vyzývavé hudbě, vygradované do mrtě a roznenáhlené opět v souvislosti s Ho Či Minem. Ale svoji závažnost má i Westonova mezihra, po které tradicionál The Cutty Wren prostřídá několik nálad, při jejichž napínavosti je důležitá každá sentence, znepokojivostně orchestrem dovýrazňovaná a provazebněná (včetně obhouslovaného hlasu), proměny tempa jsou inspirativní, dokládají totiž, že nejde / že by nemělo jít o nezávazné vokalizování. Čtvrtá věta (spíše čtvrté větvení) pojednou nastolí poklasičtělé zmonumetalizování The Lost Chord (hudba i text Arthur Sullivan), ve kterém Minton přechází do operní áriovosti, zvýrazněněně zepizované a podávané s nadsázkovým entuziasmem a doložené koncertantností souboru. Podobně bouřlivá vznícenost hymnického tradicionálu Which Side Are You on opět dokazuje, že každé slovo je tu důležité (text Florence Reece), zvláště když je doborcováváno vznícenou hudbou. Ale pozor: z dohutněné polohy natošup prosvištíme do bizarního mementování Jailhouse Rock (na bázi předlohy Jerryho Leibera a Mika Stollera), plného zvratů, figurativního vokálu, promnutě prosadivého klavíru a prokluzně gejšlující hudby (Minton a Weston si k původnímu znění přisadili virvální nadsadivost). Pátý kus čerpá z jiného „soudku“: uvádí ji výňatek ze Sahara Dust Lindsay Cooper a Robyna Archera, ztvárněný s bezprostředním napětím, což uchopí klavír, který se občas osamostatní, aby Rain or Hail (s textem E. E. Cummingse) posunul do nervní extázovosti, prošpikované svěřivou i nadsadivou excitací. Ta se ještě vystupňuje v The Anarchic Anthem, bazírující na poemě Johna Henryho Mackaye, vokálně zříkavé i zpozorňované až do poběsňování. Hudba s prorůstajícími hlasy jede naplno, nevzdávavě až do narativní masivnosti, její záhřeznost se však nakonec zaokrouhlí. Poslední sádku otevírá Airport Insecurity na text Paula Hainese a s hudební injekcí Luca Exe a její navnazující bystření se sborovým zatěkáváním se rozkomíhá do prostupnostního z(á)chvatnění. Což překvapivě doličuje Klang Nocturne, nabudivě zákřičné, a doladí skutečně magické – v souladu s Cummingsovým pojmenováním – Maggie and Milly and Molly and May, střídající pohodovost s rozervaností. Prohutněné interlude tentokrát probíhá v triu (ano, tady se prosadil ohlášený kontrabasista Sacconi), jakoby v očekávání brzkého zakončení je improvizace vyčkávavě naznačivá i pohnutlivě svištivá, zdovokálněná. Na závěr padl los na song Jacquesa Brela And Who’s Next? , tanečně dorytmizovaný, heroicky vydůrazněný a varovně uminutý. Tečka, jaká má být.

Každá z částí, jež jsem tu alespoň letmo nastínil, má svůj osobitý přístup, svoji vykrouženost. Hudebníci nikde neupadnou do machy, koordinování Mintona a Westona s orchestrem jako celkem i s jeho jednotlivými členy je vyladěné, není propočítané ani vypočítavé, protože vše probíhá na hranici oprávněné ležérnosti, i tam, kde se nám zdá, že protagonisté ze sebe vydávají poslední sílu. Že vše probíhá letem světem? Ale ovšem, o tom přece vždycky ty Cesty byly. A jsou.

Skladatele, aranžéra, autora textů, dirigenta, producenta, violistu, chironoma, v jiných případech i houslistu, violoncellistu atd. Eyvinda Kanga jsme měli v minulých letech možnost průběžně sledovat (vedle jiných labelů) především na Zornově Tzadiku – viz například 7 Nades (1996), Theater of Mineral Nades (1998), The Story of Iceland (2000), The Yelm Sessions (2007), Grass (2013), Alastor v sérii The Book of Angels 21 (2014), ale i na Angelice, viz Virginal Co Ordinates (2003), a na albech dlouhé řady hudebníků od Orena Ambarchiho přes Wayna Horvitze po Johna Zorna (Unknown Masada). Přítomné album Chirality nahrál v čele pětadvacetičlenného MG_INC Orchestra v modenském divadle Storchi 21. května 2015 s tím, že výhradní postavení tu měli vokalista Alan Bishop, zodpovědný i za field recordings, a akordeonista Marco Dalpane, obhospodařující i syntezátor Moog. Název kompaktu signalizuje jakousi asymetričnost pojetí, stejně jako chironomie se může vázat se způsobem vokalizování, ať tak či onak, celé vystoupení o deseti chodech příliš nepřekračuje komorní, výmluvně potichlé pojetí navzdory tak mohutně obsazenému kolektivu, čítajícímu šest houslistů, tři violisty, dva violoncellisty, dva kontrabasisty, po jednom hráči na flétnu a pikolu, na hoboj a anglický roh, na fagot, na klarinet a basklarinet, na hornu, dva perkusisty a konečně po jednom hráči na violu da gamba a na harfu.

Jasnozřivá viola je od počáteční CCC hledačsky navážlivá, napovídavě úpěnlivá a navodivostně prolínavá a partneří s nabízivým nebo i stý(s)kavým vokálem. Bytelně stupňovaná velkoorchestrálnost (viz fotografie v bookletu) je sice až rozvázanostně vemlouvavá, ne však natolik, aby Kanga jakkoli zastřela. Tak tomu je i v The Icy Peak, propojující pohrávavě houpavý vokál s uminutějším, vlastně spíše pohnutlivějším hudebním doprovázením, vnosně odbíjivým. Love Theme, které navazuje, nemůže být jiné nežli láskyplné s hlasovou laškovností a se zprvu nagejšlovanou, vzápětí však staccatovanou promelodizovaností, jak se tak téma odvíjí a rozvíjí. Naopak zpozadaleka vytěkává Counter Chirality, je zadychtěně chrounivá, nemluvná i protěkávaně vyhejblovaná s pozakrytou laškovností i úkradkovou dohadovačností, a posun(k)uje rozjíždivost až do zabíhavého výminkování. Ale vždy se něco dalšího rozehrává, a tak tomu je i v případě Go in a Good Way, zacíleného nabádavě do přemítavé nanášivosti a úkradkové nabaživosti. S pokusnickou nátřesností se po troškách zúplňuje Divertimento; je totiž podvojné: napadavě rozhoroucněné i dohadovačně naznačované, což se protýká do rozkroužené převalivosti. Zato What´s the Difference? , ve které vokalista propátrává rozdílnosti dne a noci, správného a špatného a dobírá se až otázek života a smrti na miniaturní ploše půldruhé minuty, je kupodivu pojato s vokální rozverností a zrychlovanou zbystřeností. Nevadí, následné Maybe I’ll Kiss And Die a Fool pro jistotu záhalně potichne a čeřivě vyvěrá do zvelebněné rozproudněnosti, svornostně odkrývané. Zasmušile, až zaponuřeně se tváří Asa Tru, ale z takovéhle ligotavé vyhudlanosti se zavčasu vytočí a zatočí do titěrňující zábřednosti, veleněžné a vše promíjivé. S poklidnou mírumilovností končí i titulní skladba, rozvyprávněně lahodivá, plynule vypovídává nebo spíše zpovídavá, nádechově bloudivá a provodivá. Zůstáváme tedy nakonec v poklidu, ať se celý sled událostí promítal do jakéhokoli šejdrování, ať se hudebníci rozševelili nebo rozvyvěrali. Ze všeho vítězně vyšel především sám Kang. Ale to už známe i z jeho minulých projektů.

Také kompakt, označený pouze jmény skladatelů – Charlemagne Palestine / Cassandra Miller – (pokud za titul nepovažujeme drobnopísemné označení aaangelicaaa may 10th, 2015 na hračkářsky ztvárněném bookletu), nabízí koncertní provedení dvou kompozic devětadvacetičleným tělesem; tentokrát se o provedení postaral Zipangu Enseble pod taktovkou skladatele Palestina nebo Fabia Sperandia. Koumáctví Palestina známe z alb na Cold Blue, na Sub Rosa i odjinud; tentokrát pojmenování šestadvacetiminutové skladby asi nikoho nenechá na pochybách o její stěží uchopitelné nezadržitelnosti: Strummmminggg for Stringggggsss N Thingggggsss. Její kulisové vyzvoňování, v(y)zývavě vyžalmovávané do vystruňovaně promíchávaného napětí, je plné pokušení i pokusnictví s prolicitovávaným vokálem (= autor), který se z protáhlostně vyzmatňovávané hajdaláckosti doprovodu vždy znovu vyrejdovává, působí nadrženě, občas i jemně křečovitě, jako by se nemohl dočkat, až vypoví své. Seskrumážení strunných nástrojů, probíhající v jednorovinném táhlování, je ovíjivostní, vyvěravě vlnobitné nebo vydůrazňovaně přímočaré, každopádně však horempádně naplňované (s vysvěcováním skleněné harmoniky nebo zvonů). Jako celek však skladba působí s přivolávavou zabystřeností, přespřekážkově vyšilující, přerušovaně propauzovaná, vlastně spíše dopauzovávaná. Zakončena je téměř tříminutovým potleskem.

Jemně zaličovanou linkou se pak vyskrumážovává A Large House méně známé Cassandry Miller. Je obdobně vydůrazňovaná, zahoroucněná (aniž k tomu potřebuje vokál), nápovědně vytotožňovaná a pobrutalizovaně burácivá, což je nakupenostně proskládáno, vyderňováno i zaderňováno. Neustále vzedmované přilivnění je komíhavé, spíše zvukově vycloňované než melodizující a kposledu bezezbytné. Čím jednotvárnější pasáž je, tím pohnutlivěji působí – až k potlesku, který si s předchozím intenzitou a délkou příliš nezadá. Mohu jen dodat, že v obou případech jsme sledem bizarně náruživé zavalivosti do hudebního dění stále vztahovačněji namotávání, ne však zamotáváni.

Tři vhledy do koncertní činnosti Angeliky (tento byl nahrán v Centru di Ricerca Musicale / Teatro San Leonardo v Boloni) jsou více než působivé. Můžeme téměř podlehnout iluzi, že jsme byli přitom.

Phil Minton / Veryan Weston: Ways for an Orchestra
Eyvind Kang: Chirality
Charlemagne Palestine / Cassandra Miller
I dischi di angelica (www.aaa-angelica.com)