Řecká Allochiria, jedna z velmi nadějných mladších kapel na poli netradičního metalu s promyšleným poselstvím, vydává 17. března nové album Throes. Navazuje na vysoce ceněný počin z roku 2014, přičemž laťku nastavila velice vysoko jak po skladatelské, koncepční, ale i intelektuální stránce.
Předchozí album skupiny Omonoia dýchalo křehkou atmosférou a pocitem odcizení v soudobé gentrifikované společnosti. Allochiria na něm prokázala výraznou muzikantskou zdatnost, cit pro silné motivy a intelektuální potenciál, který vyčnívá i v současné vzedmuté vlně post-metalových, zvukově neortodoxních a celkově v mnoha směrech zajímavých nahrávek. Ze soudobých mladších kapel mohou být jejich souputníky třeba holandští Ortega či již nehrající Němci Omega Massif.
Allochiria se žánrově pohybuje na pomezí sludge a post-metalu s důrazem na osobitý zvuk, progresivní pasáže a postupnou gradaci skladeb. Album je protkané dlouhými kytarovými tremoly, z nichž se v různé intenzitě zvedají hutné kytarové stěny, které se vyvíjí v melodie či drží běh celých skladeb. Některé tremolové pasáže, jako například hned v úvodní a titulní Throes, by se možná daly označit za trochu klišovité, ovšem ne do té míry, aby vás skladba začala štvát či nudit.
Zpěvačka Irene svůj hlas stylizuje do výrazněji mrtvolnějšího chrapláku, než tomu bylo na Omonoie, v několika málo pasážích je z něj sice trochu cítit křeč, ale kdo někdy zpíval podobným stylem, tak pochopí, že to není sranda. Pauzy v kytarových nátlacích chvílemi nechávají promluvit kovové base, která se dosti vymyká zvuku pro bahno běžnému, tedy podladěnému dunění. Kapela „posílila“ i v případě bicích a perkusí, jež skutečně pomáhají tahu na branku, jestli máte pořádná sluchátka, tak vás nenápadná, přitom však průrazná dvojšlapka srazí do kolen.
Deska je zvukově zakouřenější a ne tolik křehká, úplně v klidu tak do ní zapadne skoro stonerový nástup vystupující z tremola ve skladbě Little Defeats, Tiny Victories. Cracking Fractals je zase zvukem i projevem nejbližší minulé desce, třebaže bicí a závěrečné tremolo jsou o dost nahulenější. Z alba se line temnější nálada, jakoby pocit ztracenosti z minula konečně odhalil onu děsivou nevyhnutelnost, v níž je svět paradoxně o něco čitelnější (ostatně Throes v překladu znamená smrtelný zápas). Éteričtější pasáže sice tolik nepůsobí, zmíněná zakouřenost si na nich přece jen vybrala svou daň, ale pro silnější zvuk je třeba obětí.
Předností Throes je také celistvost, i když oproti minulé desce chybí nějaká ultrasilná skladba typu We Crave What We Lack, i když singl Lifespotting se jí náladou trochu blíží. Allochiria drží svůj vysoký standard a zvládla navíc lehce poupravit zvuk a vytvořit odlišnou atmosféru, akorát škoda, že ještě neodkryla texty, abychom posoudili i případnou hloubku onoho smrtelného zápasu.
Za sebe bych jim však věřil, i artwork napovídá, že se bude jednat o velmi promyšlenou záležitost. Tuhle desku byste si zkrátka neměli nechat ujít, kapela chystá jak vinyl, tak i cédéčko.
Allochiria: Throes
