Série článků o umělcích, kteří se na přelomu dubna a května představí na pražském festivalu vs.Interpretation, pokračuje profilem Andrey Neumann z klávesnice Ivana Palackého, s nímž Andrea měla tu čest na pódiu i na albu.
.001_Hráčka na „vnitřní piano“ a mixážní pult Andrea Neumann zaujímá na scéně současné volné improvizace zvláštní místo. Ač stála u zrodu stylotvorného neformálního berlínského uskupení Echtzeitmusik a podílela se nemalou měrou na definici dnes již ustáleného kánonu redukcionistické improvizace, vždycky se živě zajímala o to, co se děje za zdmi této pomyslné exkluzivní místnosti naplněné tichými zvuky, těhotnými pauzami a vyčkáváním na tu „správnou“ chvíli.
.002_Pochází z Freiburgu, vystudovala hru na klasické piano na berlínské Hochschule der Künste a průzkum možností preparace nástroje ji zavedl až ke speciálnímu odlehčenému hliníkovému rámu s nezatlumovanými strunami, který pro ni speciálně sestrojil vyhlášený stavitel klavírů Bernd Bittmann.
.003_Metoda preparace piana je dnes, po desetiletích od jejího „vynalezení“ Johnem Cagem, vlastně již ustálená disciplína s charakteristickým zvukem a bezpečně impozantně znějícími rozšířenými technikami hry.
Systém, který používá Andrea Neumann, je podivným hybridem mezi akustickým resonátorem a elektronickým nástrojem.
Velmi slabé zvuky jsou skrze magnetické snímače, určené původně pro elektrickou kytaru, zesilovány mixážním pultem. Ten je využíván pro modulaci zpětné vazby, do které často přeznívají akustické rázy přenášené rámem piana.
Výsledkem je sofistikované balancování na prahu přirozeného a syntetického zvuku, přičemž si často nejsme jisti, na kterém pólu spektra se ocitáme. Tomu napomáhá i zručná manipulace se zvukovým panoramatem (bleskurychlé „švenkování“ zleva doprava) a virtuózní technika „zoomování“ zvuku (t.j. způsob hry, kdy hudebník rozezní svůj nástroj jaksi nanečisto, bez amplifikace, a pak zvuk v určitém, zhusta nečekaném okamžiku vypustí prudkým zesílením do reproduktorů)
.004_Pro tento propracovaný styl diverzního traktování zvuku je Andrea Neumann vyhledávanou spoluhráčkou v improvizačních párech. Hudebnímu partnerovi ponechávají dlouhé soustředěné pauzy pohodlný prostor pro vyjádření a naopak nečekané sonické výbuchy umožňují zvukovou situaci strukturovat.
.005_Andrea Neuman se v začátcích své aktivní improvizátorské dráhy na přelomu tisíciletí věnovala spíše průzkumu syrových zvukových textur (zejména album „Rotophormen“, Charhizma, 2000 v duu s Annette Krebs).
Ale zmíněná zvuková dualita jí umožňuje účastnit se i projektů založených na ambivalentnějším soundu (nedoceněné album Atøn s Toshimaru Nakamurou, Rossbin, 2001) a popřípadě i konceptuálních projektů jako je cd Lalienation se Sabine Ercklenz (Herbal International, 20010), na kterém hráčky boří klišé spojená s improvizovanou hudbou, když používají v daném žánru nezvyklé atributy jak kompoziční (rytmy) a zvukové (mluvené slovo), tak i vizuální (obal s fotografiemi obou protagonistek jako vystřiženými z béčkových filmů).
.006_Samostatnou kapitolu v kariéře poměrně hermetické osobnosti (Andrea Neumann nikdy neměla svou domovskou webovou stránku) tvoří její organizátorská a editorská činnost.
Je zakladatelskou proslulé berlínské Labor sonor – kreativní platformy pro experimentální hudbu mimo etablované instituce, která sídlí v klubu Kule v centru Berlína.
Kule se spolu se spřáteleným Auslandem stal základnou berlínské redukcionistické komunity.
Editorsky se Andrea podílela na knize „echtzeitmusik berlin. selbstbestimmung einer szene / self-defining a scene / self-defining a scene“, Wolke 2011, souboru esejí více než padesáti autorů, kteří reflektují vznik živé hudební scény a svůj podíl na ní.
.007_V posledních letech se tato platforma věnuje rozšiřování možností své někdejší poměrně rigidně vymezené estetiky.
Jedna z dílčích charakteristik Echtzeitmusik zní, že jde o hudbu interpretovanou výhradně svými autory.
Hudebníci se však v současnosti pokoušejí tuto perspektivu obrátit.
Přibývá koncertů, během nichž různí autoři transponují signifikantní postupy svých kolegů skrze svoji osobní estetiku (série The Sound of Second Hand Clapping).
Ústředním motivem berlínského improvizačního kotle dnešních dnů je zkrátka hudební tlumočnictví: štafetová koncertní linka, ve které jednotliví skladatelé komponují nový kus na základě zkušenosti z poslechu autora předchozí performance (Transmit power).
Od nulté série dospěla tato pyramidová kompoziční hra k večeru věnovanému violistce Catherine Lamb, jež svou skladbu „pulse/shade“ zkomponovala „na základě poslechu „Sounds Of A Tropical Rainforest in America“ Sven-Åke Johanssona, který svůj kus odvodil od „Animal Nacht“ koncertu kvartetu Allbee/Hochherz/Mangan/Wassermann, který hrál pod dojmem z interpretace Nile Koettinga a Nicolase Houdeho, kteří hráli partituru Fernandy Farah „Music Piece“, kterou zapsala poté co slyšela Serge Baghdassarianse a Borise Baltschuna provést kus od Petera Ablingera, který volně zapsal to, co slyšel během večera s Hook, line and Sinker…atd.“
.008_Sama Andrea Neumann se v současnosti věnuje jakési syntéze několika svých předchozích projektů.
Ze spolupráce s argentinským kverulantským divadelním filosofem a bubeníkem Diegem Chamym jí zůstal zájem o kombinaci stylizovaných tanečních pohybů s abstraktní hudbou a převedla jej do série kompozic s názvem Letraton.
Tato magická hra se zatracovanou technikou playbacku vyráží na koncertě posluchači dech svou jednoduchostí a simultánní precizní neprůhledností. Když ji v loňském roce Andrea provedla v rámci konference o technologiích v hudbě na brněnské JAMU, vyzněla její dokonale domácká robotická show skoro jako parodie na časté nadužívání interaktivních médií v soudobé hudbě.
Divák a posluchač je tu svědkem něčeho velmi neběžného. Nejdříve je okouzlen sofistikovaností kusu. Pak rychle přijde na kloub banálnímu triku, který celou iluzi umožňuje, a dříve než stačí být zklamán, uvědomí si, že kouzlo funguje i tak a možná i přesvědčivěji, než kdyby zůstalo zaumně skryto.
.009_Že se Andrea Neumann v současnosti plně věnuje přesahům improvizace a kompozice dokazuje i její angažmá ve skupině skladatelek Les Femmes Savantes (Učené ženy).
V jejich produkci se hranice obou činností stírají. Abstraktní zvuky, generované improvizacemi, získávají fixované místo v ustálené kompozici.
.010_Jakási charakteristická idiosynkratická nejednoznačnost přístupu ke zvuku čiší ze sólové nahrávky Pappelallee 5.
Dům na této berlínské adrese je obýván několika spřátelenými hudebníky a Andrea často skrze stěny svého bytu slyší zvuky, které pronikají stropem a podlahou.
Jednoho dne se proto rozhodla nahrát improvizované duety s nepřítomnými partnery. Na nahrávce jsou nevědomé party kolegů téměř neslyšné, avšak proporce a struktura převládajících zvuků jsou jimi evidentně ovlivněny.
Zvukový palimpsest ležící na nejednoznačné mřížce.
.011_Andrea Neuman je vzácnost.
Na scéně současné experimentální hudby bychom těžko hledali osobnost se srovnatelnou dávkou soustředěnosti a zároveň dětské bezstarostnosti. Její hudba vane, kam se jí zachce, ale zní, jako by na oněch nepředvídatelných místech bytovala odjakživa.