U téhle bostonské formace, která vznikla v roce 2009, máte pocit jakési familiárnosti, protože vás tu neustále nutká něco v tom slyšet a k něčemu to přirovnávat. Ale podobnosti jsou jen čistě zdánlivé. Bent Knee mají svůj osobitý styl, v němž jen zúročují ať již vědomě nebo nevědomě většinu toho, co tu už v rockové hudbě a nejen jí bylo, a kolážují a silážují to zcela po svém. Nicméně se nabízí odkazy na kapelu King Crimson s jejími zpěvnými pasážemi střídanými s pořádně probustrovaným artrockem, na dovádivé úlety Queen v melancholických podobách i hardrockových smaženicích, na jistou křehkost některých raných písní Briana Ena či na druhé straně grungeové poryvy a energii prvotních novovlnných kapel á la Talking Heads, jsou tu však i drobné ohlasy elektrokrautrocku. A ohledně hlavního vokálu nepochybně vytane na mysli i Björk či dokonce Siouxsie. Protagonistka souboru Courtney Swain má totiž dar svádivosti, naléhavosti i lehké ležérnosti, potemnělosti i skotačivosti. Vše by se tedy dalo shrnout do sloganu „od popu k avantgardě“, ale ve skutečnosti je to sofistikovanější. Nejsou v tom navíc jen rockové tradice, ale i prvky vaudeville a kabaretu.
Zdálo by se tedy, že jde jen o jakési poskakování od stylu do stylu v rámci moderní mondénní eklektičnosti, ale i tady chyba lávky. Všechno do sebe přechází nějak mimovolně a přesvědčivě a mnohdy právě krásně překvapivě, aniž by vás to však naopak příliš zaskočilo. Jsou tu těžké návaly i refrénové halekačky, valivost střídaná náhlými zvraty ke krátkým hrátkám i zvláštním zakončením. Ani v největších hitovkách jako je například Leak Water nenajdete klasickou písňovou formu, i v kratších útvarech se tu střádají žánry v nevšedních konstelacích. A pokud máte občas pocit, že už to začíná být nuda nebo se něco opakuje, záhy jste vyvedeni z omylu.
Bent Knee nejsou ovšem jenom Courteny Swain, ale stmelený kolektiv, kde hrají výraznou roli melodický i drásavý kytarista Ben Levin, dunivá i funkující rytmická sekce bubeníka Gavina Wallace-Ailswortha a baskytaristky Jessicy Kion a jemné i důrazné strunné předivo houslisty Chrise Bauma a v neposlední řadě tu hraje podstatnou rolu zvukový designer Vince Welch, který tomu všemu dodává naprosto další rozměr. To je patrné zejména v nejzajímavějších kompozicích Counselor a zejména více než devítiminutové Eve, kde se těch proměn dočkáme nejvíc. A rozhodně ani bluesová závěrečná Good Girl v mutované podobě žánru není k zahození. Asi to není úplně šálek čaje pro puristické vyznavače striktního experimentátorství v ranku svobodné improvizace či radikální elektroniky atp., ale strukturálně velice zajímavá věc, která do světa jiné hudby bezesporu patří, což dokazuje i fakt, že je pod svá křídla vzala firma Cuneiform Records.
Bent Knee: Say So
Cuneiform Records (www.cuneiformrecords.com)
P. S. : Bent Knee vystoupí v rámci svého krátkého evropské také v Eurocentru v Jablonci nad Nisou 4. srpna již od 17 hodin a vstup je volný.