K významným představitelům montréalské hudební scény, kterou jsem vždy pojímal jako téměř nezařaditelnou a hodně výlučnou, náleží vedle Reného Lussiera, Roberta M. Lepagea, Diane Labrosse a dalších, o kterých se na příslušných místech zmíním, i kytarista Bernard Falaise (1965), oscilující mezi rockem, alternativou a progresivním pokusnictvím. Najdeme ho nejenom na sólových deskách (Do – 2000, Clic – 2007 nebo S´enfouir – 2012), ale i na pěkné řádce alb souborů Miriodor, Klaxon Gueule a Les Projectionnaires nebo na kompaktech, (spolu)podepsaných Robertem Lepagem, Martinem Tétreaultem, Frankem Martelem a dalšími (už od roku 1995). Jeho nové CD Lézardes et zébrures, nahrané v roce 2017 v Montréalu, je vyhmatáváno z pološera, jeho inspirace sahá (ne pouze) od žirafy ke slonům, je vypruženo s nabrnkávanou vervou, vyvolňovanou a rozechvívanou, vytřibovanou s až kompasovým zaměřováním. Toto (pocitově) předbouřkové průzorování, výdržné i vytěkávané (až vyvřelinově), prostřídává vypulzovávanost a znehybnění, výplužné roztáčení, záběrné i náběrné, s třasořitní roztřesností a vycinkávavou poklepností, navnadí jak polosmělou potřesností, tak propadávavou pádivostí, nátřeskně výbrusnou, tu rozednívavě rozemnívavou, tu zase odbíjivě odvíjivou. Ve vypjatých momentech, jako je Marcher sur la glace, jde namnoze o rozchvatněné rozbřeskování, zaměřené jakoby do nekončícího procitání a náletně či náběžně rozparované nervozity. Ta je v souladu s dalším názvem skladby stalaktitová i stalagmitová, což charakterizuje/může charakterizovat její hlubinnou zánornost i záchytnou vzedmutost. Tak je tomu ostatně i v kompozici titulní, posunčinovaně vyprostorované do poodhalovaného zatroufávání a mermomocného ošidnění, vyvěravého i závrativého a potřesného (v žádném případě však otřesného). Až do vykreslení sloní memoárovosti (známě rčení o sloní paměti!), proměnlivě neměnné, houževnaté i trousivé, probíhá celé devítimistné album v jednom zátahu, v jedné (třebaže pahorkaté) rovině, jednosměrně navádivé, znepokojivě bujivé. Má však – a to je cenné – také svoji orosivou citlivost a zánornou pohnutlivost.
Dvě mladé hudebnice, baritonsaxofonistka Ida Toninato z francouzského Strasbourgu, spíše avantgardně experimentující, a violistka (včetně violy d´amour) Jennifer Thiessen z kanadské Manitoby, moderně klasicizující, ale i barokně zabiřmovaná (se souborem Cénacle) a popově zadopovaná (ve skupině Daily Alice), vytvořily (možná své hudební predestinaci navzdory) duo a nahrály v montréalském Blue Spider studiu opět v roce 2017 album s příznačným pojmenováním The Space Between Us. Hned na první (ale i nevímkolikátý) poslech je patrné, že jde o soukromý (nebo chcete-li prointimnělý) dialog dvou rozdílných individualit, plný odvažování a rozrušování, vyleptávání i vyreptávání, vykružovaného a vystužovaného per aspera – kam? snad skutečně ad astra, i když se takové zaměřování ze sedmi případů objeví pouze v titulku Space (Outer) Space. Obě hráčky jsou (každá svým způsobem) vzývavé i vyzývavé, nahánčlivé a nabádavě neoblomné a protáhlovaně vrtošivé. Abych (svou) pravdu řekl, jejich propojenost mi připadá spíše soutočná než dialogická, je rozechvělá i rozechvívavá, výbojná i zamnutá, občas vytísňovaná někam do pozadaleka, proskučná i rozdumná, zachvívavá, leč neochvějná. Vše je v ní záhybně protísňované, zajíždivé, ale vždy znovu vystartovávané, vřídelně promocňované, střemhlavé i okolkující takřka zároveň. Občas – jako ve třináctiminutové dvoutočnosti Magma / Suspension – se pojetí vychýlí k roztragizované propastnosti, hraničící s vyretušovávanou tvrdošíjností nebo se z(a)drhovanou trudnomyslností, neochvějně obrůstavou a zmnožovanou do znekonečňování. Nástroje obou protagonistek se většinou vynořují jaksi z neznáma, vzájemně se přizpůsobují, zaostřují nebo promokvávají, prohybňují se někdy do vehiklující zakolébanosti, jindy do ždibcované zádrhelnosti, jsou čas od času dokonce zmizné, avšak záhy na to se opět rozhecovávají a ve zmíněné Space (outer) Space dokonce vystřelují do kýžené vesmírnosti. Závěrečná La roue tourne pak je namátkově nastraživá, zachvicovaně provokující, postupková i protahovaně protežovaná, zamonologizovaně průtažná, její rozhybňování vede cestou necestou, se zastávkováním i novým rozhybňováním, utajováním (cíle?). Po tomto rozšmelcovávaném zachvicování následuje značná pauza – – – a světe div se! Po ní následuje melodicky vstřícná dohrávka s bezeslovným vokálem Idy Toninato, dodálkovaným do smíru a neznásilňovaně splývavé pohody. Jako by obě hudebnice naznačovaly, že jsou schopny i naprosto (proti)kladného pojetí, nemajícího nic společného (jak se domnívám) s tímto nesouladným světem. Ať už jde o eventuální naznačení budoucí šance nebo nikoli, každopádně album jako celek se vymyká z gros současné produkce jak výběrem nástrojů, tak jejich přítomným soužitím, je unikátní, intenzívní, a tím i v posluchačích rezonující.
Montréalský Ensemble SuperMusique, založený v roce 1998, nepatří k obvyklým orchestrálním tělesům. Ne pouze proto, že je záměrně zaměřen na aktuální hudbu (všimněte si: ne pouze soudobou, nýbrž vysloveně aktuální!), ale především na jeho výsostné obsazení, ve kterém dominují právě skladatelé – nejen ti, o kterých bude tentokráte řeč – a jejich kumštovné kompozice téměř dvacetičlenný (leckdy proměnivý) soubor nejen hraje, ale pohrává si s nimi, doplňuje/vyplňuje i doimprovizovává vůdčí roli samotného výkonného tvůrce. Liší se i samotné kompozice: mohou být tradičně, tedy notově zaznamenány, ale mohou existovat i v podobě grafických partitur nebo je skladatel může svým souputníkům sdělit i ústně. Sólování je (samo)zřejmé. A tak souhrn zkušeností skladatelů/interpretů zde vytváří specifický idiom, který nemá ve světě hned tak obdoby. Ať už CD vychází pod názvem souboru nebo pod jménem autora hudebního povyražení, jde v podstatě o totéž. Není tedy žádná zvláštnost, že v obsazení kompaktu Porteuses d´O najdeme hned Bernarda Falaisea (s elektrickou kytarou) z první hodnocené desky nebo Idu Toninato (s baritonsaxofonem) z té druhé. Ale figuruje tady samozřejmě saxofonista a flétnista Jean Derome, jemuž je zasvěceno poslední CD z dnešní žně, a saxofonistka a vokalistka Joane Hétu i perkusistka Danielle Palardy Roger, účinkující zde (nejen) ve svých skladbách. K nim tu můžeme přičíst další výtečníky; jsou to Cléo Palacio-Quintin (s flétnami), Scott Thomson (s trombónem), Guido Del Fabbro (s houslemi), Jean René (s violou), Rémy Bélanger de Beauport (s violoncellem), Alexandre St-Onge (s elektrickou basou a elektronikou) a Isaiah Ceccarelli (s bicí soupravou).
Téměř třináctiminutová vstupní En arrivant par le nuage de Oort (jejíž vznik je datován do let 2014 až 2015) od Danielle Palardy Roger patří k těm záležitostem, které jsou založeny na grafickém schématu, zřejmě proto, že autorka tu míní vzlétnout někam až do sluneční soustavy, setkat se s kometami či asteroidy a pohybovat se mezi nejtemnější temnotou a nejzářivějším světlem. Tomu skladba, vynořující se ze vzdáleného pohřmívání a protřibující se do úderného hřmění, věru odpovídá. Vše se tu odhalivě vysondovává, záběžně vyrumplovává, rozvírá, proharašuje a rozkošaťuje, je větroplašně zneklidněné i zase spočívavě poklidněné, šátravé, pletichářsky zaskočivé i filigránsky prozvoňované, mživě promátořované, zakutané a hned zase vyvěravé, (po)vznášivé se stoupajícím vnitřním úsilím a vydůrazněním.
Více než patnáctiminutové Préoccupant, c´est préoccupant (vytvořené mezi roky 2015 až 2017), jejíž autorkou je na AM stálice nejstálicovější, tedy Joane Héty, čerpá z různých životních zkušeností a mohla by být dělena do několika fází. Její rozbubnovaný začátek vyklíčí do zmatečního reje, plného rozpolohovaného šmidrování a vyostřeného vokalizování, až vykřikování, podmiňovaného rozvernými záchrutnostmi, rozkolébanými a násilnostně nahlučovanými. Všechno se tu šejdířsky rozbobtnává, rozmetává, vyduřuje až do nadsazené uminutosti, zdivočeně rozeklané a vytěkávaně, avšak dosvědčivě rozpohybované do zmatku a zaděšenosti, prolíná se tu poklid se střečkováním, dávivost s rozskučováním, pozdržovanost s výskočností. Celek je značně protikladnostní, zazmatkovávaně prostřídávaný, je to směsice halabaladění a zatroufalování deformovaně provolavačského i zábludně mrckujícího vokálu, vylisovávaného a napěchovaného do žalobné posunčiny, profičované i výřevné. Ale kupodivu poslech není rozbitostní, z celé této vymykovanosti se vyvrbuje perpetualizovaná celistvost.
Hostující autorka Lisa Cay Miller nabídla Water Carrier (z roku 2017), zaměřenou na prazvláštně prezenzovanou historii pitné vody v Kanadě od roku 1995. Ta se v jejím hudebním pojetí vyjevuje se zabriskněným prohrábňováním a rozšmelcovávaným vírněním, zaplňovaným (ro)zdrhávanými třeskutičkami a doličňujícími zabloudilostmi. Tyto otřesnůstky jsou zátočněny do vytřeskujícího vypučování nebo odtažitostního lichometnění; rozševelení i zatísňování tématu je téměř slepenecké, vlísávané i odkláněné a zakláněné berkdeber. Toto prodivočování spolčuje zdánlivé neslučitelnosti až do nábornostního vyústění.
Ačkoliv se to vzhledem k tématické rozrůzněnosti nezdá, jsou si všechny tři autorky podobné v tom, jak vnímají a nabízejí sled protichůdně mžitkových okamžiků, pronáladových výzev, probernostního zálohování a melanžování neočekávaných záchvěvů a přískoků. Je to skutečně trojzážitek, plný vzrušení.
Šestnáctipoložkové Résistances, prezentované pod jménem avantgardního skladatele Jeana Deroma (1955), kterého známe (kromě řady dalších) z projektů Les Granules, Évidence nebo Les Dangereux Zhoms, nabízejí Ensemble SuperMusique jaksi v zákrytu, nicméně v obdobné roli, jakou zastával i v případech předchozích. Bylo nahráno v rozmezí tří březnových dnů roku 2017 v montréalském Amphithéatre de Gesu, avšak předtím uvedeno o dva roky dříve na prestižním Festivalu International de Musique Actuelle de Victoriaville. Základní obsazení orchestru není příliš totožné, navíc nebo výměnně tu účinkují Lori Friedman (s klarinety), Craig Pedersen (s trubkou), Émilie Girard-Charest (s violoncellem), Rainer Wiens (s elektrickou kytarou a kalimbami), Guillaume Distaler (u klavíru a syntezátoru). Nicolas Caloia (s analogovým syntezátorem), Martin Tétreault (gramofony), Diane Labrosse (sampler), kontrabasisti Aaron Lumley, Raphaël Foisy-Couture a Pierre Cartier a hráči na bicí Michel F. Coté, Claude Lavergne a Pierre Tanguay. To proto, aby obsáhli celek skladatelova záměru, zmítající se mezi různě rozpolohovanými fukéři, stmelovaný však do jednoho proudu, oponujícího v době plné absurdnosti, terorismu, extrémismu, sexismu, konzervatismu, totalitarismu, konvencí atd. kreativitou, riskováním, respektem, kontinuitou, otevřeností, přirozeností, egalitarismem a podobně, jak nás ve svém úvodním projevu před premiérou díla přesvědčoval Michel Levasseur.
A o těchto vlastnostech se můžeme postupně přesvědčovat – od vnořivého vylicitovávání přes varovné předzvěstňování (klavíru), připomínající sluneční skvrny a přes prohybné melodizování nad vzedmutými vlnami po hledačské prošátrávání, podpolně prohybňované a vypěnivě rozfrekventované. Jednotlivé skladby (nebo chcete-li pasáže celku) dodynamičňuje směsice nástrojů, podkolesněná násilovými, ba násilnickými bicími. Umnožuje je, rozmourává i zabourává, vypěnivě pulíruje. Samozřejmě se sled neodehrává v neměnné rovině, občas hudebníci zamění vlnobitné vyzdýmání za hračičkářsky zestrojkovanou melohru (začátek Tableau). A když se prosilní do forte, hned se mezi nimi rozestře vzájemné punktování, mezi výbuchy a šmírováním se uplatní otevřhubový trombón, zapotišení pak přeruší krach. Jenomže na delší zastavení není vůle ani čas, po rozpumprlíkování a hlasovém vampírnění, přecházejícím k jódlování, se spustí celé monstrum naplno v pochodovotanečním rytmu. Toto pádnění nebo chcete-li vřavnění přebíhá z krajnosti do krajnosti, nástřely nástrojů a jejich „postgraduální“ mementování náběžně ztečuje a hned zase zapovlovní do odměřenosti, vzryvný tok přeruší metronomování, ale už se pospíchavě vyrojí nová pádnost, vhoupává se, kolísá, tr(i)umfuje, zrepetávavě zanekonečňuje, vyvrávorává, jářkuje, drnčivě větrolamní. Piétinements se provírní do pochodové manifestačnosti, droušené i rdoušené, pozapínané do zákrytnosti. I v dalších nekonvenčních číslech se dění znovu a znovu vyostřuje, vyhmožďuje a rozdírá, je proorchestrováno do nadychtěné závalnosti, je zavile strojové jako rozjíždějíí se rychlík, členové orchestru se jím proreagovávají v nejrůznějších peripetiích, jsou do něho vmotorňováni až k hranici zdánlivé nemotornosti. Vždy znovu se z ní však vyviklávají, zal(y)kávají, shlukují se i rozlukují, tady turbínuje zdymadelnění s překvapovačkami , kdy se provrtuluje hlas nebo kdy vyční který nástroj, prozmatkovaný záběhlivou výřečností, onde se z kvazipochodovosti prodere melodie nebo naopak tak učiní vyčiňovaná vsuvka. Ale to už poskočíme do tanečního finále, naplňovaného stupňovanou chtivostí, vzpínanou i vypínavou a dobíhavou do (roz)lámaně epilogizujícího záhubnění. Což Orage odfajfkuje několika zvukovými zárypy a zášumy. Každopádně Derome klade větší důraz na celistvostní orchestrálnost než jeho kolegyně. A vyznění? Derome uvádí, že šedesát minut alba (v čase, kdy je koncipoval) celebruje i šedesát let jeho života. A mohu jenom dodat, že tak činí na plné pecky.
Všechna alba však dosvědčují, jak silné je québecké hudební zázemí, je to enkláva sama o sobě, která nemá obdoby, je to uzavřený otevřený nebo rozevíraný svět, který nezanechává pochyb o své výlučnosti a experimentující důslednosti.
Bernard Falaise: Lézardes et zébrures
Ida Toninato & Jennifer Thiessen: The Space Between Us
Ensemble SuperMusique: Les porteuses d´O
Jean Derome: Résistances
Ambiances Magnétiques (https://www.ambiancesmagnetiques.com)