„John Peel v rádiu občas něco ambicióznějšího pustil, ale jinak se zdálo, že to nikoho vůbec nezajímá.“ Legendární seznam Nurse With Wound se poprvé zhmotnil na vinylové kompilaci.
Když v roce 1979 trojice sběratelů avantgardních, bizarních a jinak zvukově ulítlých desek, která si začala říkat Nurse With Wound, vydala debutové album Chance Meeting on a Dissecting Table of a Sewing Machine and an Umbrella, dali mu do vínku kromě zvuku, jenž si v jedné recenzi vysloužil místo hvězdiček pět otazníků, a kouzelně amatérsky prasáckého obalu ještě jeden dar. Šlo o seznam přibližně tří stovek hudebníků a skupin, k nimž se tehdy poměrně čerstvě dvacetiletí pánové Steven Stapleton, John Fothergill a Heman Pathak hlásili jako k inspiraci, vzorům či prostě jen oblíbencům.
Ten seznam, otištěný na vnitřním obalu, byl díky výtvarníku a písmomalíři Stapletonovi zalomený do ikonické lettristicko-vaginální podoby neulehčující čtení, vybavený mottem „Kategorie se vlastní vahou napínají, praskají, občas rozbíjejí – vystupte z přiděleného prostoru“ a zveřejněný v mírně pozměněné podobě ještě na následujícím albu Nurse With Wound To the Quiet Men from a Tiny Girl. Po vydání obou alb začal pomalu žít vlastním životem, byť zpočátku to tak prý vůbec nevypadalo a přátelé se skupiny ptali, proč plýtvá místem na takový nesmysl. Nurse With Wound jistě vydali úspěšný debut, jenž stál u zrodu dlouhé kariéry, fanoušci hudebních obskurností ale nakonec možná víc četli obal, než poslouchali vinyl – zrodila se legenda jménem NWW List.
Stapleton, od samého začátku osmdesátých let jediný stále aktivní zakládající člen skupiny, se k seznamu dlouho příliš nevyjadřoval, a když už, zdálo se, že mlží, uhýbá a rozsévá nejistotu. Takže se například povídalo, že v seznamu existujících jmen je nejméně jedno vymyšlené, čímž NWW list jen zaséval nejistotu do duší těch kompletistů, kteří seznam, zejména v době předinternetové, brali za klíč k hájemstvím prog-punk-podivnostem mnoha druhů.
Nico ani Yoko
Teprve v roce 2019, čtyřicet let po vydání Chance Meeting, Stapleton kývl na nabídku „archeologů“ z vydavatelství Finders Keepers – u nás proslulého vydáváním filmových hudeb Zdeňka Lišky, v katalogu ale mají opravdu leccos – a připravil dvojalbovou kompilaci Strain, Crack & Break se slibným podtitulem Music from the Nurse With Wound List Volume 1 (France).
V jeho doprovodné poznámce píše, že seznam před lety sestavil s Johnem Fothergillem, inspirován eponymním albem tří německých a jednoho amerického jazzmana. LP Wolfgang Dauner / Eberhard Weber / Jürgen Karg / Fred Braceful v roce 1969 vyšlo v obalu s předložkou Für, za níž následoval obsáhlý seznam umělců významných pro evropskou jazzovou scénu. „A nám posloužil jako ukazatel vlastního směru,“ pokračuje.
„Kritérii pro zařazení byly originalita a experiment, hudba musela být divoká a nesnadná, neomezená konvencemi, delirická a iracionální, ale také svůdná a svobodná. Někteří umělci jsou zařazeni pro celá alba, jiní pro jedinou výjimečnou skladbu. Někteří za sebou mají dlouhou kariéru a jsou tu díky občasné genialitě. Například Kraftwerk tu jsou díky svému úžasnému debutovému albu (stále oficiálně nevydanému), nikoliv pro své pozdější elektropopové nahrávky.“
Pod samotným seznamem byla na Chance Meeting on a Dissecting Table of a Sewing Machine and an Umbrella dedikace kanadskému Nihilist Spasm Bandu, skupině, k níž měli Nurse With Wound na svém debutu asi nejblíže a která v samotném seznamu chybí. Zrovna tak v něm chybí italský futuristický skladatel Luigi Russolo, jemuž je ale věnováno celé album.
Nechybí naopak smetánka německého krautrocku a britského i mimobritského Rocku v opozici: Art Bears i Art Zoyd, Faust i NEU!, nechybějí Američané Mothers of Invention a Steve Reich, nechybějí Britové King Crimson ani tehdy ještě mladí Throbbing Gristle, nechybí Nico ani Yoko. Mnohem zajímavější ale je dohledávat ty na první přečtení neznámé. Těmi pro leckterého britského čtenáře mohla být třeba italská Musica Elettronica Viva či dvojice skupin reprezentujících bývalé Československo. Collegium Musicum se na seznam dostali díky albu Konvergencie, jak mi před lety v rozhovoru prozradil sám Steven Stapleton, a Plastic People téměř jistě za debut Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned; v roce 1979 bylo jedinou „oficiálně“ šířenou deskou Plastiků.
Online diskuzních příspěvků na téma NWW List je na internetu hromada a jejich přispěvatelé rádi dumají na především na téma nevyváženosti seznamu. Jednomu přijde genderově nevyvážený, druhý chytrolín namítá, že free jazz je zastupován výrazně eurocentricky. Tyto hlasy se ale vyrojily až online a dávno poté, co byl seznam sestaven dvojicí dvacetiletých mladíků, kteří si ty obskurní desky vyhrabali v obchodech a výprodejích mnoha evropských zemí a při kompilování se řídili tím nejlepším, co má hudební fanoušek k dispozici – vlastním vkusem.
Hoď do moře žirafu
V Čechách historie francouzské rockové avantgardy, myslím, příliš nerezonovala. I proto potěší obsáhlé, proto drobně vysázené sleeve-notes uvnitř rozkládacího obalu dvojalba. Sestavil je jeden z mužů za Finders Keepers, producent a hudebník Andy Votel.
Výběr zahajuje skladba Cécile z alba s neodolatelným názvem Až už ten zvuk nebude k vydržení, hoď do moře žirafu. Původně jazzový bubeník Jacques Thollot zde doplňuje klavírní motivek něčím na způsob zbláznivších se hracích strojků, groove, který počáteční zběsilost uzemní loungeovým směrem, si vybubnuje až po chvíli.
Mladý chemik Philippe Besombes po setkání s Jeanem-Michelem Jarrem vyměnil zkumavky za sluchátka, laboratoř za studio a jak se syntetizovat zvuk. Zastoupen je krátkou plochou La Plage s excitovaným dámským hlasem.
Igor Wakhévitch, syn operního a baletního scénografa George, umělecky vyrostl v prostředí hudební avantgardy a pro svou tvorbu nalézal vnímavé publikum zejména na avignonské divadelní scéně. Vyzkoušel si ale i role popového a rockového producenta a konkrétní hudbu umí snoubit s rockem, neoklasickými aranžemi a syntetizérovým futurismem. Na společných projektech se podílel s choreografem Mauricem Bejartem, malířem Salvadorem Dalím i herečkou Delphine Seyrig. Skladba Materia Prima z roku 1971 – to mu bylo dvaadvacet – je směsí decentně rockových bicích s nejrůznějšími ruchovými erupcemi a středně divokými střihy.
Než se Mahjun dali na novovlnný syntetizérový pop, byli spíš do rockového politického kabaretu. Svou osmiminutovku Les Enfants Sauvages stavějí na půvabně „dětinském“ vokálním partu, jenž se po chvíli stane odrazovou plochou dalšího vokálně-instrumentálního proplétání s dominujícími dechy. Rozsáhlé obdělávání jednoduchoučké melodie neztrácí ani na okamžik působivost.
Psychedeličtí Lard Free ve své Warinobaril rovněž stavějí na dominantní figuře bicích, nad nimiž se snoubí progresivní rockový underground s mírně jazzovým saxofonem. Bývali přirovnáváni k Soft Machine i Faust, na mysl se ale vkrade i tuzemský androš.
Zdivočelí marseilleští art rockeři Etron Fou Leloublan se brzy stali součástí širší rodiny hnutí Rock v opozici, po boku Henry Cow, Univers Zero či Samla Mammas Mana. V jedenáctiminutové Le Désastreux Voyage du Piteux Python najdeme bezpočet střihů, kabaretních „písní v písni“ a protivně pedantské recitace, odsekávaný rytmus, na němž se podílí i saxofon, dá místy vzpomenout na Už jsme doma.
Žádaný studiový flétnista Jean Cohen-Solal pochází z hudební rodiny. Zatímco jeho dvojče Robert se po freejazzových a avantgardních začátcích vydalo cestou konkrétní hudby, Jean se vypracoval k pozoruhodnému kompozičnímu jazyku stojícím na dechových aranžích, jak ukazuje titulní skladba alba Captain Tarthompom. Kromě toho je autorem řady desek s library music.
Hector Zazou a Joseph Racaille si vedle působení v marseilleských Barricade založili bokovku ZNR, s níž hrávali zejména krátká instrumentální cvičení snoubící rock s komorní hudbou. Tady jsou zastoupeni hezkou písničkou Solo un Dia.
Skupinu Red Noise vedl zpěvák a kytarista Patrick Vian, syn slavného francouzského spisovatele, trumpetisty a propagátora jazzu Borise. Patnáctiminutový freerockový jam Sarcelles c’est l’Avenir pochází z jediného alba skupiny, Vian a John Livengood se po rozchodu skupiny vydali elektroničtějšími cestami.
Krátkou ukázkou z hudby k filmovému hororu Maléfices je zastoupen pionýr konkrétní hudby Pierre Henry.
Horrific Child, studiový projekt Jena-Pierra Massiery, jenž svůj stan rozbil na Riviéře, si co do míry překvapení, použitých prvků a změn nálady nezadá s Etron Fou Leloublan, skladba Frayeur má ale navzdory strašlivým hardrockovým vyhrávkám jednotnější styl a je vyladěna do jediného odstínu.
O Jeanu Guérinovi se prý příliš neví, že stál za zvukovými efekty česko-francouzského animovaného sci-fi Divoká planeta. „Kde končí hudba a kde začínají efekty?“ ptá se patřičně Votel v odstavci věnovanému díklu Triptik 2.
Dashiell Hedayat je pseudonym, který na albu Obsolete (1971) použil hudební publicista Daniel Theron, využívaje jmen amerického autora drsných detektivek Dashiella Hammetta a pokrokového iránského spisovatele Sadegha Heyadata. Ve skladbě Fille de l’Ombre využívá nesouvisejících partů bicích a freejazzového saxofonu i sci-fi elektronických jízd, na jiných místech alba mu znějí hlasy Williama S. Burroughse či Sama Wyatta, malého synka slavného Roberta. Další desky Theron vydal pod jinými pseudonymy.
Společnými prvky všech třinácti ukázek je jistá jednotící dobovost. Značná část skladeb je divoce rocková, je ale slyšet, že podobou roli, jakou ve stejné době v Německu sehrálo kolínské studio elektronické hudby, měly v životě francouzských „avantrockerů“ aktivity průkopníků konkrétní hudby a GRM. Oběma scénám je ve Stapletonově dramaturgii společná i vypjatost politického kabaretu, přesahy do světa kinematografie a značný počet solitérů uzavřených do vlastních nahrávacích studií. Potěší francouzská odlehčenost a imanentní smysl pro eleganci. Jazz i lounge music, do nichž se tu často a rádo plynule přechází, jsou vždy alespoň stopově chic.
Překvapivě tu chybí svérázný zdaleka nejen jazzman, trumpetista Jacques Berrocal, jehož si jeho fanoušek Stapleton několikrát přizval coby hosta na alba Nurse With Wound. A jiné pojmenoval podle berrocalovské coververze, kterou je otevřel – Rock’n’Roll Station. Možná proto se Berrocala kompilátoři rozhodli vynechat.
„Byla radost tenhle první díl sestavovat,“ píše Stapleton v poznámce na obalu alba. „Francie má úžasnou historii radikálních a antisystémových hudebních hlasů a tohle je jenom vrcholek ledovce…“ Takže nezbývá než si přát, aby si to nerozmyslel a připravil další pokračování. To druhé by, vzhledem k jeho proslulým krautrockovým choutkám, mohlo být německé. Nebo – kdyby kompilátoři zahodili geografický klíč a popustili uzdu společné vášni – easylisteningový.
Mimochodem, od roku 2001 se na reedicích debutu Nurse With Wound objevuje bonus – zhudebněný seznam načtený Davidem Tibetem a elektronicky manipulovaný Stapletonem a Colinem Potterem. Na některých vydáních Tibet na samém konci rezolutně pronese: „Všechny tyhle kapely jsou naprostá sračka.“
