- Inzerce -

Brian Eno: Reflection

Dělají-li dva totéž, není to vždy totéž. Tolik rčení. O tom, jak se věci mají, když jeden člověk dělá totéž, nám ale lidová moudrost nic nepraví. Budeme tedy muset mudrovat sami. V případě nové desky Reflection od táty všeho ambientu Briana Ena, to nebude nijak zvlášť složité.

Za víc než čtyři dekády bylo dost času si zvyknout na to, že (a teď pokračujeme v našem mudrování) když Brian Eno dělá totéž, není to vždy totéž. Jeho žánrový záběr a počet zářezů na hlavni jeho hudební houfnice je úctyhodný. Přes glam rock, art pop k ambientu všech podob, spolupráci třeba s Davidem Byrnem, Lucianem Pavarottim, U2 a mnoha dalšími, dospěl k soustředěnému, vycizelovanému pojetí ambientu jako generativního projektu, zpočátku jen zvukovému, pak i plně multimediálnímu.

A to je místo, kde právě teď stojíme. Narozdíl od předchozí sólovky The Ship (2016), kdy Eno zavzpomínal na potopení Titanicu, nesměle si zabroukal na nově objeveném „hlubokém C” a udělal cover I’m Set Free od The Velvet Underground, máme zde meditativní počin, který sám tvůrce popsal jako prostor pro přemýšlení a setkání se sebou samým. Kulisy tohoto rande s názvem Reflection jsou velkolepé: 54minutový harmonický dron bez třpytivých ploch s výjimečnou témbrovou semknutostí. Ta vyrůstá jakoby z jediného zvukového zdroje, totiž z prvních multitimbrálních syntezátorů poloviny 80. let. Není to však semknutost svazující, ale budí spíš dojem pečlivě uklizeného pokojíčku, byť s fest zataženými závěsy. Nerušit!, křičí na nás Eno.

Název desky dává smysl, a nejde jen o hru se slovy a grafikou desky, na které vidíme potemnělý odraz Enovy tváře. Kompozice má sice lehce nesymetrickou formu, ale její druhá část je zrcadlovým odrazem části první. Leitmotivem, který dokládá tuto progresi, je nejdřív opakující se sestupná oktáva (např. 17:43, 26:40, 30:18), aby ji smetlo to, co můžeme ve vesmíru ambientních titěrností popsat jako zemětřesení (30:35), a od té doby nás až do vítězného konce blažilo soustředěné a kontemplativní ubývání.

Když jsem zmínil starý synťákový hardware, nebylo to z plezíru. Po celou dobu prvního a několika dalších poslechů Reflection mi připadalo, že jsem potkal starého známého. Sice už v důchodu a o holi, ale váženého. Celá zvuková výbava Enovy nové desky mi až příliš připomíná Vangelisův soundtrack ke kultovnímu Blade Runnerovi (1982, resp. 1994). Jako anglofonní “kouřící pistoli” doporučuji poslechnout tracky Dr. Tyrell’s Owl nebo Empty Streets. Rozhodně netvrdím, že se Brian Eno dopustil nějaké umělecké nemravnosti a opovrženíhodnosti. Naopak: sám přispěl na Vangelisův soundtrack skladbou Qu’ran (ve spolupráci s Davidem Byrnem), ale ta se bohužel na finální několikeré vydání hudební stopy filmu nedostala. A já jsem rád, že jsem její sestřičku či bratříčka našel sice až teď, ale vychutnal ji s o to větším gustem. A příště si možná snad i zatemním.

Brian Eno: Reflection

Warp (https://warp.net)


Hermovo ucho – 100 Miles. Modrý plamen hoří dál

Před sto lety se narodil Miles Davis.

Vyhýbat se unylé stejnoměrnosti

Fred Hersch a jeho komplexní znalost jazzové tradice.

Pozitivní skryté záměry

Rozhovor s Michalem Nejtkem.

Opera? Rave? OPERAVE!

Možnosti, úspěchy i limity setkávání operních hlasů s DJskou scénou.

Hermovo ucho – Frithova akcidentální hudba v Punctu

Mřížka je spolehlivým nástrojem dynamické rekombinace prvků na vícero úrovních. Nejdřív jez, pak s láskou vař.

Zkouška sirén: Smířili jsme se s tím, že jsme Američané

Raven Chacon a soudobá hudba národa Navahů.

Hudba jako prostředí péče

Hudba jako léčivý rituál, otevřený prostor, jako síť vztahů a nástroj empatie. Lyra Pramuk vystoupí v Praze.

Michal Rataj: Nebavilo by mě dělat „nabubřelou“ hudbu

Hudba ve filmu, společnosti i ve veřejném prostoru.

Lineární hudba Craiga Taborna

Nad novým albem „všežravého“ amerického jazzového klavíristy.

Komponování bez autora

Osobní zamyšlení nad konceptem propoziční hudby.