Šest revizí národní klasiky.
Již bezmála tři roky utekly od oslav sta let vzniku Československa a jeden z plodů tehdejším výročím inspirovaného tvoření se nám zjevuje v podobě nahrávky. Brno Contemporary Orchestra, jeho dramaturg Viktor Pantůček a dirigent Pavel Šnajdr při příležitosti historického jubilea oslovili šestici českých a slovenských skladatelů, aby se popasovali s vlasteneckým hudebním kolosem, cyklem symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast. Rekomponovaná Má vlast byla tehdy živě provedena v brněnském Konventu Milosrdných bratří a její studiová nahrávka nyní vychází na značce Navona Records. Boris Klepal při příležitosti premiéry pro HIS Voice vypíchl nejdůležitější body jednotlivých částí a konstatoval, že akce představovala „osvěžení po všech těch velevážných a většinou zcela pustých oslavách české státnosti.“
Jak se této hudbě daří, je-li poslouchána mimo kontext oficiálního slavení a s jistým odstupem? Velkým kladem kolekce je, že nabízí ukázku šesti přístupů k tomu, jak lze psát „hudbu o hudbě“, jak pracovat s tím, že posluchač nejspíš ví, na co je odkazováno, má s originálem spojené určité asociace. Zároveň můžeme tyto přístupy rozdělit do dvou podskupin. V té první je do popředí postaven fakt, že se jedná o parafráze a že pracovní metodou je koláž či variace, kde lze sledovat, co se s originálem děje. Do této první skupiny patří Aqua Mater Marka Piačka, Šárka Miloše Štědroně a Blaník Daniela Forró. Každý z nich ovšem kolážuje a variuje po svém. Piaček se rozjede s barokní pompézností a téma Vltavy se mu promění v Kočka leze dírou. Smetanovu předlohu pak přefiltruje v barový ploužák se šustícími metličkami, karnevalový rámus i jemnou hudbu jak z večerníčku. S přepínáním mezi žánrovými škatulkami pracuje i Miloš Štědroň ve své verzi Šárky. Drama originálu tu je zachováno, ale řada stylových posunů i zvukových detailů ho poněkud zlehčuje či posouvá do pitoreskní polohy. Kňouravá glissanda, štěrchající perkuse či rytmus tanga a jiných tanečků nás vede z jiráskovského bájesloví někam k Bohatýrské trilogii Jaroslava Žáka a Vlastimila Rady. Třetí „kolážista“ Daniel Forró nejprve svou verzi Blaníku pojímá jako víceméně tradiční variace na ústřední téma Smetanovy kompozice, tedy husitský chorál. Po šesti minutách se však ozve exploze a zvuk orchestru nahradí umělé témbry kláves, které prosviští těmi nejprvoplánovějšími hudebními aluzemi, jaké si lze spojit s dějinami českých zemí. Rakouská i česká hymna, nacistické pochodové píšťaly a budovatelské Kupředu levá, Óda na radost a pár taktů orientalistického klišé, to vše uzavřené retro scifi zvukovými efekty. Pak se vrátí akustické nástroje s rekapitulací chorálu i dalších témat Mé vlasti, do nichž se přimotají i melodie odjinud, třeba pár not od Leoše Janáčka. V závěru si muzikanti „opilecky“ zazpívají jako novodobí husité.
Protiváhu třem částem otevřeně pracujícím s kolážováním a stylovými posuny tvoří skladby, jejichž autoři se rozhodli originál důkladněji rozpustit a vytvořit jednolitější struktury. Takový je hned úvodní Hrad Petra Kofroně, který z Vyšehradu vzal základní prvky a z nich postavil vlastní tvrz skládající se ze tří vrstev. Tou první jsou neúnavné běhy smyčců, které se přelévají z vysokých poloh do nízkých a zase zpět. Druhou jsou střídavé údery a víření několika druhů perkusí, které jako by se snažily smyčcový kalup rozsekat. Třetí jsou plochy dechových nástrojů vnášejících do neurotické hudby jisté zklidnění. Tyto tři prvky se různě přetlačují a prolínají, aniž by směřovaly k nějakému cíli. Hudba by takto mohla pokračovat dalších deset minut a na zajímavosti by jí to nepřidalo ani neubralo. Což není myšleno jako kritika, spíše jako pokus o vystižení kofroňovské minimalistické formy stojící „mimo čas“.
V jistém smyslu se minimalismu blíží i Kratší dopis Bedřichu Smetanovi, jak svou revizi symfonické básně Z českých luhů a hájů nazval Pavel Zemek Novák. Ten sice pracuje opět s unisonem, nicméně na první poslech si na jednohlasnost nejspíš nevzpomenete. Melodická linie se díky rafinovaným proměnám instrumentace neustále přelévá, ztenčuje, rozšiřuje a mění barvy. I její spád je zdrojem napětí, když se na jedné straně zklidňuje do důstojné deklamace, aby se pak rychle rozběhla kupředu.
Miroslav Tóth pojal svou skladbu Stratený v Tábore jako meditativní nokturno, kde je ústřední téma spíše naznačováno mikrointervalově klouzajícími hlasy a plochami akordů, pod nimiž jemně kráčí basové linky. To vše se odvíjí ve dvou dlouhých gradacích, na jejichž konci je téma úderně vypíchnuto.
Nabízí se srovnání s kolektivní kompozicí 100 years skladatelské skupiny Pražská šestka, která vyšla minulý rok a také původně vznikla při příležitosti Československého století coby šestidílné ohlédnutí do naší minulosti. U Mé vlasti není mimohudebního historicky-politického obsahu tolik, což vede k menší polopatičnosti. A právě výrazné odlišnosti ve skladatelských metodách celku dodávají na zajímavosti. Ukazuje se, že Smetanův hudební odkaz a na něj navázanou historickou zátěž lze ironizovat, ale že v něm pro současné autory stále je také dost čistě hudební inspirace.
Brno Contemporary Orchestra: Má vlast
Navona Records, 2021