Co se týče budoucnosti hudby, otázka nezní, kam se hudba bude ubírat, nýbrž kam se může ubírat. V čem tkví problém? Není kde vystupovat. Pořadatelé velkých festivalů sestavují program tak, že projíždějí seznamy muzikantů a hledají, koho dotuje vláda. Proto jsou na všech festivalech Norové. Z jednoho festivalu, nebudu jmenovat, mi čas od času zavolají a zeptají se třeba: „Pokud bys přijel s Paalem Nilsenem, dá na něj něco stát?“ Co to je za uvažování? Záleží jim vůbec na hudbě? Ale kdež. Už dávno ne. Finanční situace je zlá pro všechny, na peníze těžko natrefíš, ale když se rozhlédneš po naší spolkové zemi, Porýní-Vestfálsku, tak do čeho jde většina peněz? V různých městech Porúří se v létě koná jakýsi klavírní festival. A tak pozvou Herbieho Hancocka, aby hrál Gershwina s nějakým Číňanem, který teď stoupá v hitparádách. Zahrají nějakou přiblblou hudbu – ne, to beru zpět, Gershwin není přiblblý… prostě odehrají nějaký opravdu přiblblý playlist a odvezou si stovky tisíc dolarů. Kdežto ve prospěch naší hudby se už dávno nedělají ani ty nejzákladnější věci, to dneska vidíš na každém kroku. Není to v hudbě, ale v lidech. Nezbyl už nikdo, kdo by šel do rizika. V době starých dobrých německých rozhlasových stanic ses musel o kšeft rvát a musel ses s těmi týpky těžce dohadovat, ale dnes nezbyl nikdo, kdo by se s tebou vůbec bavil. Říkají, že na tuhle hudbu nemají peníze. Každý jede na jistotu a neriskuje. Nikdy jsem nekamarádil s Joachimem-Ernstem Berendtem, ale když se ohlédnu za tím, co všechno pro hudbu za ta léta dokázal, musím uznat, že odvedl parádní kus práce. Potýkal se se všemi těžkostmi, jimž musela čelit jeho rozhlasová stanice, pořádal berlínský festival – a co víc, dostal na něj lidi – což je dneska nepředstavitelné. Je jasně vidět, že ekonomika a pracovní příležitosti automaticky určují, kam se hudba ubírá. Nejsem moc velký optimista, spíš naopak. Stačí se podívat na Spojené státy, Japonsko, východní a střední Evropu – i když tam je to, řekl bych, přece jen o něco živější. Ale když se hlavní proud zužuje, zároveň tím i sílí a veškerou hudbu na okrajích to spláchne pryč. Obávám se, že právě do téhle kategorie patříme. Pro sdělovací prostředky neexistujeme, nejsme v rádiu, nepíše se o nás v tištěných médiích – a televize, to je trapný džouk sám o sobě. Nemáme nic než sebe, svou hudbu… a na koncertech stálé příznivce, kteří si naše věci kupují, ano, pořád prodáváme slušný počet CD. Naší chybou je nadprodukce, dopouštíme se jí všichni, i já. Snažím se nás všechny před ní varovat, jenže dnes je tak snadné a levné vyprodukovat CD, že to dělá každý. Dokážeme využívat nejnovějších médií a nabízet hudbu formou stahování, což momentálně dělám ve spolupráci s Atavistic. Mám i webové stránky, což se mi sice příčí, ale má hudba tím získává širší možnosti distribuce. Obvykle se nerad ohlížím do minulosti, ale může být užitečné srovnat dnešní situaci v Německu se sedmdesátými a osmdesátými lety. Tehdy jsme měli podporu rozhlasových stanic, i těch konzervativních, dokonce jsme hráli koncerty, které se celé vysílaly! Nikdo se nebál pouštět do éteru Brötzmanna nebo Schlippenbachův Globe Unity Orchestra nebo cokoliv podobného. Každý vždycky řekl „Fajn, jdeme do toho,“ a nebál se, že by kvůli tomu dostal padáka. Mnohdy to byli starší pánové, v čele s Berendtem v baden-badenském Südwestfunk – co ten udělal pro muziku pořádáním Berlin Jazz Festu, před tím klobouk dolů. Ale nezapomeňme na další, jako byli Michael Naura v Hamburku nebo Manfred Miller se Siegfriedem Schmidtem-Joosem v Radio Bremen, ti všichni nám dávali práci, a co bylo nejdůležitější, vysílali nás, takže jsme oslovovali celkem široký okruh posluchačů. Dnes se každý bojí o práci, všichni hrají pěknou hudbu z produkce ECM, s ní totiž nemohou šlápnout vedle, protože je pro všechny. Říkají, že nemají peníze na studiové natáčení ani na živé záznamy, místo toho jezdí na festivaly, kde koupí za pár šupů celou festivalovou hudbu a ta jim vystačí na celoroční program; krom toho se mohou obrátit na European Broadcasting Union a dostanou zadarmo veškerou hudbu z jejich archivu. Takže jsme vyšachovaní. Znovu se v tom plácáme na vlastní pěst jako před padesáti lety. Problém je, že je nám o padesát víc. Nestěžuju si sám za sebe, práci mám, kontakty také a uživím se. Co ale potřebují mladší muzikanti, jsou příležitosti ke hraní. Potřebují pódium, potřebují posluchače, potřebují získávat zkušenosti hraním před obecenstvem, potřebují jezdit na šňůry. Mezinárodní výměny, které jsou pro hudbu nezbytné, neexistují. Nemáme už hudební centra, jaká jsme mívali: Amsterodam je mrtev, v Paříži se neděje vůbec nic, Wuppertal je mrtev, do Londýna nikdo nejezdí, protože nedostane zaplaceno. Pokud vím, New York City dává klubům tak malé šance na přežití, že většina z nich zavírá krám nebo se stěhuje z města pryč. Muzikanti nevědí, z čeho zaplatí nájem, každý je sám, nepracují společně. Jak jsem řekl, hudbu ovlivňuje ekonomická situace a pracovní příležitosti. Zdá se, že mladí řeší hudbu přes internet, a tím podle mého zatloukají hudbě hřebík do rakve. Pro mne je hudba spíš společenskou diskusí nežli estetickou, formalistickou, artistní záležitostí. Muzikanti se potřebují navzájem konfrontovat, což se dnes děje leda jednou za rok na nějakém festivalu. Pak tu máme ty různé „projekty“. Bože můj, jak to slovo nesnáším. Urputné přemýšlení nad nějakým pitomým nápadem nám nepomůže. Potřebujeme kapely na turné, kapely sbírající zkušenosti, hlavně mladé kapely. Je důležité vidět každý večer jiné tváře a potýkat se každý večer s jinou situací, mít mizerné ubytování a všechny ty věci kolem, protože tím vším se člověk učí. Nechápu, co se dělá na hudebních školách a konzervatořích. Když se podívám na absolventy, vidím, že umějí zahrát všechno zepředu i zezadu, naučili se kompozici a kontrapunkt, umějí se prodat, ale nevědí, co chtějí říct, chvíli se nějakým způsobem snaží živě hrát a pak zmizí. Když nemáš co říct, zmizíš. Za čas se staneš učitelem nebo budeš pracovat v nějakém přitroublém studiu. Nemám tudíž ponětí, co se stane řekněme za deset, patnáct, dvacet let. Možná zase skončíme na undergroundové scéně, budeme si všechno pro sebe i pro diváky organizovat sami, najdeme si vlastní místa ke hraní, ale o tomhle by měli přemýšlet už jiní – a nastal nejvyšší čas, aby začali i organizovat. Bude to znamenat, že se hraním nevydělají peníze. Já mohu po všech těch letech říci, že mi vydělané peníze vystačí na živobytí. Tím jsem si byl jist od začátku. Jenomže nejde pouze o to vydělat na nájem, na jídlo a na pití a dostat zaplaceno za práci, to potřebujeme všichni. Jde o relace v širším kontextu. Rozhlédněme se po institucích, jako jsou divadla, operní scény, symfonické orchestry, a položme si otázku, kolik peněz z našich daní jde jim a kolik na jazz, myšleno v širším slova smyslu, nemluvím pouze o improvizované hudbě a nejkreativnějších experimentech. Každý by měl vědět, že jazz není jen nějaká zábavička na sobotní noc u baru. Jazz je hudba, která si vyvinula svébytný jazyk, ale lidem s vlivem a penězi jsou takové věci ukradené. Možná jsme všichni blázni, neumíme se prodat, stačí nám hrát hudbu, jakou chceme – nemáme v celkovém kontextu dostatek ambicí. Jakmile něco zahraješ, je to pryč. Za deset či patnáct eur si lidi koupí CD. Tím to končí. Ale pozor. Když na druhé straně vidím, co dělá s hudbou oficiální podpora, také to není vždy pozitivní. V Evropě je pár zemí, které investují do hudby dost peněz, jako Norsko, Holandsko, Francie a samosebou Švýcarsko. Německo je na seznamu hodně vzadu. Častý problém je, že promotéři festivalů jako posedlí neustále zjišťují, kdo zaplatí kapely, které by chtěli dát do programu. Peníze na kapely dají Švýcaři, Holanďani, francouzský Institute Alliance Française a proti tomu pochopitelně není co namítat. Až na to, že znám dost Holanďanů, kteří si stěžují, že vláda vždycky podpoří ty stejné lidi. Co si myslet o tom, že pošlou do Spojených států dvacetkrát za sebou ICP Orchestra a nikdo už je tam nechce ani slyšet – lze to přece pojmout i jinak. Další problém je, že celý svět je přeplněn kapelami z Norska, přičemž mnoho jejich členů ani neumí držet nástroje – jenom proto, že to nic nestojí. Takže abych se vrátil k otázce, budoucnost hudby mě nenaplňuje optimismem. Podívejme se, co se děje na hudební scéně v Americe: všichni černí mladící se vrhají do rapu, nebo jak se to dnes jmenuje – do nablýskané továrny na prachy. Když jsem ve Státech na šňůře, vždycky hraji ve stejných klubech jako už celá léta, některé ubydou a některé přibydou, ale přestalo se to kamkoli vyvíjet. Na opačném pólu stojí zářivý svět Lincolnova Centra. Ale měl by existovat prostor, kde lze dělat věci jinak; měly by existovat možnosti, jak dělat věci jinak, a to právě chybí. Dobré je, že se vždycky najdou lidi, kteří o budoucnosti přemýšlejí. Co je dosažitelné? Jak posunout hudbu dopředu? Nezbývá než se snažit o dobré produkce a hrát, co to dá. Máme s tím, myslím, i trochu úspěchu. Jednou nebo dvakrát za rok jsem v Japonsku a často zjišťuji, že je přece jenom možné obecenstvo přesvědčit. Naslouchají nám starším, protože od mladých nepřichází nic nového ani silného, to je další problém. Existují zajisté výjimky. Máme pár dobrých mladých kluků, jako je Peter Evans a několik dalších. Ale dokud chybí základní věci, tím myslím kluby, šňůry a podobně, tak ani sebevětší festivaly nejsou k ničemu. Bez základu se hudba nemůže vyvíjet. Bebop se nezrodil na festivalu George Weina, nýbrž vznikal ve špinavých suterénech v Harlemu. Jsem příliš staromódní, než abych rozuměl novějším způsobům produkování hudby, ale když vidím a slyším ty líbivé záležitosti, vlastně mě to moc nezajímá. Víc mě zajímá starý bluesman s jednostrunnou kytarou. Musíme se svým způsobem vrátit k podstatám a potřebujeme trochu pokory. Netrefuji se tím jen do muzikantů, ale do celého našeho nafouknutého, nebo spíš přefouknutého světa. Být kreativní vyžaduje odlišný druh vědomí… a chce to solidaritu, která skoro neexistuje. Je to pochopitelné, každý musí bojovat, aby přežil ve svém malém světě, a zapomíná dívat se přes plot. Všichni jsme v těch samých sračkách. Měli bychom se scházet a dělat věci dohromady. Řekl bych, že jsme tak trochu zabředli do rutiny, ale věřím, že se z toho dokážeme dostat, přichází to ve vlnách. Bez ctností, jako je solidarita, to ale nedáme. Je to velmi stará západní hodnota, musíme ji pěstovat společně.
Překlad Jiří Pilucha