Pozoruhodný brněnský label Skupina nedávno publikoval nahrávky dvou významných dam naší experimentální hudební scény, Lucie Vítkové a Lucie Páchové.
Obě umělkyně se znají a různě kooperují již od studií na JAMU, ovšem to, že jim na Skupině vyšla oběma alba v podstatě během jednoho měsíce (Vítková 11.7. a Páchová 15.6.), je prostá souhra náhod, obě umělkyně na svých projektech pracovaly mnoho let.
V New Yorku usazená skladatelka, improvizátorka, akordeonistka a performerka Vítková ve své tvorbě často hledá a tedy i zprostředkovává zážitky ze specifických a zvukově osobitých prostor. Album Cave Acoustics, které ve spolupráci se Skupinou vydal slovenský label Mappa, přináší čtyři záznamy takovýchto živých akcí. Tři z nich v letech 2018 – 2020 Vítková podnikla společně se svými dvěma sestrami, Klárou Vítkovou a Dominikou Vítkovou (Matyskovou), a jedna je sólová. Sestry spolu do té doby nikdy nevystupovaly, své performance podnikly jako společné dobrodružství i s jistým rituálním záměrem jako součástí vyrovnávání se s úmrtím jejich matky.
Úvodní osmiminutový kus Trash Trio nás zavede do jeskyně Výpustek v Moravském krasu, v níž byl vystavěn též protiatomový kryt, který sloužil v letech 1961-2001 jako armádní velitelství. Sestry zde svým pohybem po jeskyni rozeznívají především různý kovový odpad. Cinkání, chrastění a štrachání v příjemné jeskynní ozvěně občas protne bezeslovné prozpěvování. V téže jeskyni provedly sestry i více než třináctiminutovou verzi kompozice Hair Score, jejíž partituru vytvořila Lucie Vítková pomocí vlasů obou svých rodičů. V jeskyni tak zazněl vokální trojhlas postavený především na různých glissandech, který jako by pojmenovával nahodilost setkávání ve velkém prostoru a tedy i častější míjení.
O čtyři kilometry dále, v jeskyni Jáchymka, k sestrám přibyli další účinkující, Radim Kolář, Radim Hanousek, Adam Hrubý a Filip Johánek, aby zde provedli skladbu Stones amerického skladatele Christiana Wolffa. Její textová partitura vybízí k různé manipulaci s rozličnými kameny, zvuková produkce může být libovolná, nesmí však být destruktivní. Tři a třičtvrtě minuty dlouhý záznam postupně obsahuje hustou spleť ťukání a tření, které se opět krásně pojí s akustikou jeskynního prostoru.
Závěrečný třiadvacetiminutový kus Inside the Ritual nahrála Lucie Vítková sama při večerní meditaci v přírodě poblíž východoslovenské Rožňavy u dlouho chátrajícího a v posledních letech znovu postupně restaurovaného kostela Rybník. Základní zvukový charakter je definován především cvrčky a kravskými zvonci. Vítková se zapojuje buď volnou hlasovou improvizací nebo hrou na tradiční japonskou šalmaj hičikiri. Výsledná zvuková kombinace může kupodivu působit až skoro jako jakýsi postmoderní jazz, ale jistou rituálnost si tu lze domýšlet také. Celkově album překvapuje spojením jednoduchých přirozených prostředků a silného sdělení o vážných životních tématech, jakými je sepjetí s blízkými lidmi a s krajinou.
Zvířecí zvonce a hmyzí bzukot jsou pak i prvními zvuky, jimiž nás uvítá též další deska. Téma vazby ke krajině je zde také zpracováváno, geograficky se ale posouváme dále na jihovýchod. Neustále experimentující improvizátorka, skladatelka, soundartistka a všestranná vokalistka (jejíž hlas zrovna zde skoro nezaslechneme), Lucie Páchová, nasbírala výchozí materiál (tedy především terénní nahrávky) pro svou desku Крънджилица (Krandžilica) ve stejnojmenné bulharské horské vísce poblíž hranic s Řeckem a Severní Makedonií. Do této oblasti podnikla v roce 2011 průzkumnou cestu, při níž se zaměřovala na obce úplně opuštěné nebo s minimálním počtem hlášených obyvatel. V Krandžilici se s některými z deseti obyvatel (celoročně zde žijí jen tři) spřátelila a následně je navštívila na delší dobu ještě v letech 2014 a 2021.
Pořídila zde mnoho nahrávek různého charakteru, v bookletu uvádí například řeč obyvatel („všicko zbegalo“ – „všichni odešli“ a další komentáře k proměnám ve vesnici), domácí práce a zvuky domácnosti (zapalování v kamnech, nakládání paprik, výroba másla, zvuk rádia), zvuky chovaných zvířat a okolní přírody. Nahrávala též hru na citeru, kterou preparovala různými předměty denní potřeby nalezenými v dlouho opuštěných domech. Následně pak ze získaného materiálu vytvořila osobitou koláž, v níž zvuky rozdílného původu nečekaně komunikují. Již podle názvů sedmi tracků je znát, že se v nich Páchová zaměřuje na kontrast venku a vnitřku, dále ale můžeme rozpoznat i duality statičnosti oproti pohybu či rytmu, blízkého a vzdáleného, lidského oproti zvířecímu a samozřejmě též kontrast odvahy a vytrvalosti v osamělém životě oproti společenskému dění ve městech pod horami.
V kompozicích se střídají původní čisté záznamy, vrstvení odlišných materiálů, někdy překvapí rychlý střih nebo práce s hravými perkusivními smyčkami. Celek se krásně poslouchá, výchozí nahrávky byly pořízeny velmi kvalitně. Osobně jsem si zamiloval především šťavnaté zvířecí mlaskání. Celá deska působí jaksi konejšivě staticky, nicméně při pročtení průvodních informací se mohou dostavit i myšlenky na téma pomíjivosti. Jaký zvuk bude možné zaznamenat na týchž místech třeba zase za pár let? K tomu autorka přidává další otázku: „Zůstávají věci stejné tam, kam nevedou žádné silnice?“
Obě nahrávky byly vedle digitálních formátů vydány i na vkusně vyvedených kazetách.
Lucie Vítková: Cave Acoustic
Mappa (https://mappa.bandcamp.com), Skupina (https://skupina.bandcamp.com)
Lucie Páchová: Крънджилица
Skupina (https://skupina.bandcamp.com)