- Inzerce -

Chiara Liuzzi: Floating… visions of Billie Holiday

V bookletech Leo Records se obvykle setkáváme s více či méně zasvěcenými texty o hudebnících, kteří tomu či onomu albu dominují. V doprovodu k CD Floating… visions of Billie Holiday se o vokalistce Chiaře Liuzzi a jejích muzikálních pobratimech, jimiž jsou Adolfo La Volpe s „živou“ elektronikou, analogovým syntezátorem a crackleboxem a Francesco Massaro s basklarinetem, barytonsaxem, timbilou a rovněž s crackleboxem nedozvíme ani slovo. Pouze citát z knihy Lady Sings the Blues ozřejmuje, že kompakt s osmi songy, které zpívávala Billie Holiday (od Herzoga i dalších), a se dvěma vstupy, které zosnoval Adolfo La Volpe, je poctou ke století, které nás dělí od narození této legendární zpěvačky (1915). Sama Chiara Liuzzi zatím nebyla ani příliš známá, ani příliš proslulá; její album Elica z roku 2010 (s týmiž hudebníky) nevzbudilo žádné velké furore. Což se nyní může změnit, neboť Floating je dílko značně osobité, nezvyklé a nápadité. Nechci tvrdit, že zpěvaččin přístup k Holidayině repertoáru nemá netotožný princip jak k originálnímu znění, tak vzhledem ke ztvárnění zvoleného výběru. Nicméně různoznivé přístupy ke všem skladbám dodávají celku značnou vyjímečnost a prozvláštnění.

Že záměrem Floating není reprodukovat někdejší bluesové znění předloh, je jasné už z pojmenování všech převzatých čísel: Vision of Gloomy Sunday, Vision of Don´t Explain až po Vision of Strange Fruit. Ono vision značí určitý posun v proladění všech témat, k čemuž přispívá jak elektronická ambaláž, která vše provzdušňuje, ale občas i znervózňuje, tak především basklarinet nebo barytonsax, kterými je dosaženo protemňování nálady a které dodávají celku jemnou jadrnost, oddistancovávající se od původního znění. Zatímco hlas na „převzetí“ původních předloh vychází se značnou křehkostí, s určitou zranitelností nebo naopak s jemnou koketérií či šelmovstvím, někdy však i s téměř neznatelným posunčinováním, jindy s prodýchanostním zprůzračňováním, jindy opět s pozahaleností, dotýkanou ozvěnováním, hudba využívá jak symbióznosti s vokálem, tak vše s gustem destruuje, zcizuje, doplňuje, dotváří, zcizuje, „modernizuje“, místy se osamostatňuje, vyrušuje, zpochybňuje, co bylo vyřčeno. Pozor! Nikoli přemírně, spíše jde o dopřízvučnění tématu, o pasáže, ve kterých basklarinet dumní nad elektronickým povlakem nebo když si zapiškuntální spolu se zadopovanou záhrožností či prošpikovanou protěkávaností backgroundu. Tato alarmivá zaběsnivost může hlasu oponovat, avšak Chiara Liuzzi se v ní průběžně neutápí, naopak se bez ostychu vetkne do příběhu, zdůvěrňuje se, přibližuje, mámí svou bezprostředností, prostup(ň)uje protýkavý a zaroubovaný doprovod, svoje svědectví v jednom případě dokonce zdůrazní polorecitativem, většinou však je neměnně dotýkavá, projemňovaná, něžně narativní, se snahou o tragi-bezelstnou polohu, což vrcholí ve zmíněném závěru s protragizovanou vážností, podhlučovanou až do bezhlesí.

Z takto pojatého celku se vymykají Sny La Volpeho. Ten první nabízí bloudivé a proudivé, propíravě brouzdavé zasnívání, potrhané i protrhané, především však ezotérické, druhý se nasouvá, přesouvá, vysouvá, odléhá a obléhá zmíněný citát z knihy Eleonory Fagan a Williama F. Duffyho. Toto vymknutí však není v žádném případě protichůdné k trojoáznosti (zpěvu, nástroje, podelektrizování) celku, pouze ji doplňuje o další variace. A ten celek? Je to každopádně cenná pocta k onomu století, vázaná na originál i jej zesoučasňující, zvýrazňující. Zesamostatňující.

Chiara Liuzzi: Floating… visions of Billie Holiday

Leo Records (www.leorecords.com)