Po třech letech od posledního alba vypustil klarinetový kvartet Clarinet Factory 12. 6. 2020 skrze vydavatelství Supraphon do světa nový titul Pipers a udělal dobře.
Obligátní „nesuď knihu podle obalu“ lze krásně aplikovat i na desky a konkrétně na tuto určitě. Dílo grafika Pavla Fuksy, na němž dle svých slov ztvárnil chemické složení vydechovaného vzduchu rozeznívajícího klarinet slibuje svou barevností i hravostí klasickou „clarinetí“ pozitivní náladu. Té jsem se však nedočkala. Ještě první píseň What a Love, která byla i zároveň prerelease singlem, by mohla náladu danou grafikou a zvykem z předchozí tvorby kapely podpořit, ale ani té se už moc nechce. Z celé kolekce na mne zní jakási deziluze, obležení světem a děním v něm, melancholie a nezvyklý uzavřeně meditační klid. Po druhém poslechu si zvykám, po třetím tvrdím, že to není vůbec špatně.
Druhá, tentokrát instrumentální skladba Dudál dá posluchači vědět, že při tomto albu bude zkrátka spíš meditovat než tančit, a plynule přechází v další zpívanou Než zavoláš. Tam se začíná výrazněji projevovat hraní si se zvuky, na jaké jsme od formace, kterou tvoří kapelník Jindřich Pavliš (klarinetista PKF – Prague Philharmonia), Luděk Boura (člen Státní opery v Praze), Vojtěch Nýdl (Symfonický orchestr Českého rozhlasu, PKF Prague Philharmonia a Afflatus Quintet) a Petr Valášek (Orchestr Karla Vlacha), zvyklí. Jsou to třeba delayem efektované perkuse, výraznější, ale jednoduché linky basklarinetu, či jemné vyšší melodie, něžně podporující a harmonizující Nýdlův zpěv. Autumn nám zase připomene, že veselo zkrátka není, ale že i v tom nám může být krásně. Výrazněji je tu slyšet práce s loopery v basových partech, zvuk se pak ztrácí v přeznívání, z něhož ale rád nakonec opět jemně vystoupí v jasnějších konturách.
Naftalíh je další zpívanou, tentokrát výpovědně heslovitou písní s poměrně jasným environmentálním sdělením. V textu se opakují verše „Naftalíh, ropa, klíh / naftalíh, bláto, sníh / černá vrána křídly kameny roztlouká / kalný rána, tma dřív, než se rozkouká.” Skladba přitom stupňuje naléhavost jak repetitivností, tak i nárazovými až hlukovými výjezdy. Pipers změní náladu a otevře vám venkovní posezení, kde pár hodně dobrých studentů zkouší různé etudy a do toho jim šumí sbor komárů. Písní A la Orilla Vojtěch Nýdl nezklame a jazykově desku obohatí o španělskou romantiku. Ani tady se pánové nevyhýbají své časté oblibě v dlouho opakovaných motivech v té nejjednodušší formě. V půlce písničky tedy poněkud rozvolní, staccata a přeznívání způsobí příjemný pocit zatočené hlavy, jako když slezete z kolotoče. Ještě, že tak. Následující kompozice Mayday je totiž zase spíš temně a naléhavě valivá a její celkovou razanci umocňují také bicí Milana Cimfeho (hostuje na pěti kusech).
S předposlední skladbou Orlík 2020 se doslova ponoříme pod jeho hladinu a jemnými, pomalými, ale silnými proudy se necháme unášet až k poslední perle. Obrací se tu role a vedoucí melodie se ujímá basová sekce. Ta ve spojení s dechovým šumem prohnaným ještě elektronikou tvoří clonu evokující právě nad vámi zavřenou hladinu, pod níž proplouváte skrze husté chaluhy a o nohy se vám třou slizké ryby ostře elektronických výkřiků. Nedůležitá poznámka: Udává se, že hloubka Orlické nádrže je 74 metrů, přimhouříme-li oko nad 0,2 metru, připomíná kombinace čísel délku písničky – 7:42, což z ní dělá nejdelší kompozici alba.
S posledním kusem Kapej sůl se vynoříme z naštvání, meditací, romantiky i depresí. Odmyslím-li si mužský hlas, jako bych slyšela Anetu Langerovou posledních let a její písně aranžované Jakubem Zitkem. S poslechem tohoto pěkného popu se rozloučíme s pomocí krále nenápadných konců.
Clarinet Factory: Pipers
Supraphon (https://www.supraphonline.cz/album/560146-pipers)
Spotify