Co vás to jen napadlo! Násilí, dekadence, vagíny, včely, vampýři?

  

Alternativní undergroundová úderka Skrytý půvab byrokracie vydala vloni na podzim již desáté album! A vskutku brutálně temné…

Tuhle kapelu sleduji už od jejích počátků s vročením do nynějšího tisíciletí, a od debutu Nic se nestalo (2002) ušla pořádný kus cesty. Místo pouhých nahraných hudebních smyček a stejnostejné deklamace textů se na novince O násilí dopracovala svojí pílí a urputností k propracovaným kompozicím se živými elektronickými nástroji a dalšími zdroji industriálního a elektroakustického zvuku, s nimiž čaruje Jan Faix; vedle deklamace se tady dokonce i polozpívá – může za to Ivo Stefan, který přibyl v roce 2015 a nahradil tak otce zakladatele Jakuba Žida. Punc undergroundové muziky vytváří s kytarou a saxofonem Roman Plischke, jeden ze dvou zakladatelů kapely, kteří setrvali; nahrávka vznikla mimochodem u něj ve sklepě (2018), než ji obrobili mistři zvuku Martin Tvrdý a Ondřej Ježek. Páteří kapely je od počátku věků baskytarista Josef Jindrák, neotřesitelný spiritus agens (nejen) pražské nonkonformní kulturní scény.

Pokud tvrdíte, že něco nelze zhudebnit, patrně tuhle partu neznáte. A dokonce to lze udělat natolik expresivně, že když má jít O násilí, pak jste nejdříve omámeni psychedelickými výpary z forem vládnutí (I.), posléze vás převálcuje brunátná smrt, která je „nejvyšším stupněm bezmoci a osamělosti“ (II.). V obou případech znějí úryvky z knihy O násilí politoložky Hannah Arendtové. Z acidového zvuku vyvstávají například tato příznačná a přízračná slova: „Někdy to vypadá, jako by násilí bylo nezbytnou podmínkou moci. A moc jen pouhou fasádou, sametovou rukavicí, která buď skrývá železnou ruku, nebo se naopak ukáže, že patří papírovému tygrovi…“ Do elektroniky à la David Garland ve druhé písni, zde s nečekanou linkou reggae, se s rostoucí a houstnoucí vypjatostí přemítá o smrti, kdy „smrt jednotlivce se stává nesmrtelností druhu…“ V nynější době by to mohlo znít povzbudivě, kdyby se za tím neskrývalo zcela něco jiného, hrůzně cynického!

Následující track Punkt! skrývá již dokonce písňovou formu blížící se synth-popu, samozřejmě záměrně ještě obskurnějšímu, než by našinec čekal. V textu cosi jako milostná dekadence s přesahy ke gore výrazivu kontrastuje s rozvrkočeným syntezátorovým zvukem a záměrně naivní elektronikou. Nechybí ani sci-fi brutalita s příchutí dystopie v Cosi se rozbíjí, kde se střetává industriální dusno s názvuky varhanního Ámen, rozcupovaného a utopeného v bahně civilizační samoty. Houseový rytmus odstartuje song Co ho to jen napadlo!, ale postupně se zašmodrchá, vyloupnou se kytarové kaskády a vše drží pohromadě díky minimalistickým saxofonovým sazbám a polodeklamované básni Emila Juliše („…chtěl točit stromem chtěl točit kamením / chtěl točit světem chtěl točit klikou… co ho to napadlo!“).

Zvukový hypnotismus prosakuje pozvolna zahušťovaným hymnem Vagína sama k sobě, s noiseovou jíškou, kořením z rozvrzaných varhan a závěrečným opakovaným zvoláním „Kundy, spojte se!“ Entrée ke zhudebněnému Babelovu textu Na Volyni obstarává sice fujara, ale poté se na povrch prodere znásilněná kytara a tučná elektronika, při níž se do mozku posluchače vrážejí slova o ničení včelstev („Píšeme letopisy všedních zločinů / v posvátných republikách včel / zapáchaly čadící hadry…“). Následující Vampirismus je rytmizován, má dokonce i refrén („Katolický vampirismus!“); text vychází z různých citací z tisku, týkajících se ampulek s krví papeže Jana Pavla II., včetně té, kterou v listopadu 2012 převzal z rukou bývalého papežova osobního sekretáře někdejší pražský arcibiskup Dominik Duka, aby ji uložil ve Svatovítské katedrále…

Skrytý půvab byrokracie nám zkrátka opět přinesl velkou porci mrazivé zábavy.

Skrytý půvab byrokracie: O násilí
Polí5 http://www.polipet.cz