Na značce Leo Records vyšla další série hyperaktivního brazilského saxofonisty a improvizátora Iva Perelmana.
Kde jiní hudebníci vydají občas jednotlivé album, tam tenorsaxofonista Ivo Perelman vychrlí celou sérii nahrávek (viz např. The Art of Ivo Perelman + Matthew Shipp 1 – 7, The Art of Improv Trio 1 – 6, Onenes 1 – 3). Překypuje vehemencí, volí si spoluhráče, kteří se (napůl) podřizují jeho „diktatuře“, ale (napůl) jsou natolik svébytní, že jeho vyostřené individualitě nepodlehnou, naopak jí čelí a inspirují ho k ještě silnějšímu rozmachu. K těm se navrací, ale jejich výčet obohacuje o další nesporné sólisty, aby jejich (do)projevem obohatil celkové vyznění svých alb. Vévodí třeskuté i vláčné improvizaci, nicméně zároveň poskytuje každému ze souputníků dostatek prostoru, aby mohl uplatnit svůj osobitý přístup. To všechno platí i o nejnovější sérii, nazvané Strings (1 – 4, zatím?), v níž se opírá o přezkušeného violistu Mata Maneriho (ve čtyřech případech) a o výrazného trumpetistu Nata Wooleye (ve dvou případech) a pro zpestření je (nejen do počtu!) doplňuje houslisty Markem Feldmanem a Jasonem Hwangem, violoncellistou Hankem Robertsem a basklarinetistou Nedem Rothenbergem či stabilním pianistou Matthewem Shippem. A je třeba (před)povědět, že každý z těchto posunů, každá z těchto (do)proměn může poznamenat (a také poznamenává) celou nahrávku, že nejde o kosmetické ozvláštnění, nýbrž o přímo „hypotéční“ pozměňování, o takové odlišení, které je patrné na první poslech. Jednotné je naopak nahrávací studio Parkwest v Brooklynu, NY, kde byly jednotlivé desky realizovány v únoru, březnu, červenci a srpnu 2018, takže nejde o jednorázovou záležitost. Jednotlivé improvizace nemají názvy, jsou pouze očíslovány, což může znamenat, že Perelman nemínil vymezovat témata, že zavelel hic salta a všichni do souhraní vložili momentální procítění. Tím není míněno, že jednotlivé rozehrávky by měly být z jednoho kadlubu; naopak bývají značně proměnlivé, jako by hráči horempádem chtěli odvyprávět nějaký (neoznačený, utajený) příběh s veškerou jeho (ne)přístojností.
Konkrétně Strings 1? Je rozehráváno proplétavě, naléhavě i hledavě, a je vytřibováno jak do pichlavé hemživosti, tak do zevstřícňované promelodizovanosti (pasážemi smyčců); hudebníci se mi jeví, jako by byli neustále ve střehu, s náběžnou zatěkaností a zapovykovanou horempádností (1). Špílcovaná vyšolíchanost se však trochu hazardérsky prozlomkovává do útržkovitého rozčechrávání, vrtošení však (vy)nahradí líbezné zamelodizování – samozřejmě Perlmanovo (2). Záludnost nicméně číhá v dojímavé vzlínavosti opojivého saxu, obklopeného čepýřivým dodatkováním prostrunění (3). Dokladem, že si muzikanti pro každou improvizaci vynajdou jiný přístup, je (4), napínavostně z(á)vratňovaná; smyčce tu místy okolkují kolem jasnozřivého saxu, místy využitkovávají z(a)mermocňované pasáže do mrtě a zhoroucňují je do rozkošnické zahoufovanosti, přecházející do ukolébkovávané kolébavosti. Načež nahrnou nabádavé a prozávažňované nastřelování (5), vyjektávaně se rozzávratní, nachomýtne se holedbavý sax za prosukovávání a rozviřování smyčců, prošmodrchá se do zrůzňovaného téměř-pronaříkání, ale to utne prořicovaná obchvatnost ostatních, neodbytně proviřovaná až do velevíru, plného vynásilňování (6). Z namátkování se totiž může rozvinout cokoli, jak náskočnostní paběrkování, tak rujné a rojné skrumážení (7), vyhekávané prozámlkování nebo vytřešťované přehršlení, plné zvukových chomáčů (8). Znepokojivé a (hned) upokojované rozproudňování nakonec je naplnivě záslibňované a (hned) rozcupovávané, vše (do)proběhne v protikladném přemetování do tetelivé odličovanosti, která se opět zdůvěrní, čímž se vše naplnivě dořeší.
Už nad tímto albem musím připomenout, že všichni Perlmanovi kolegové jsou osobití sólisté a že se prosólovávají i v prohlučněných pospojováních, nevystupují tu však jako jeho konkurenti, naopak ho vyhecovávají. A rovněž on se nemíní vymykat, prorůstá snažením ostatních.
Strings 2 ohlašuje změnu: pouze Perelman a Maneri účinkují v celém albu, Roberts se k nim přidruží sedmkrát, Rothenberg čtyřikrát. Už tato výběrovost předurčuje jinakost přístupu v triích a kvartetech. Což naznačí hned vemluvně drastizující vstup, ve kterém se celá ekipa páté přes deváté hlubokomyslně i zamolousaně vyhemtává i zavalivě nachroumává (1). V obsazení tria (s cellem) si hlomozivá záskočnost pospíší do téměř-zabreptanosti (2), aby vytajnila závratňující repetavost a nadsazovanou žadonivost do výdržného souznění (3) a navnadila posluchače šmodrchavým naplkáváním a protaneční obtočivostí (4) i nakročila s třepotavou krouživostí a zakolovanou houpavostí do závratně produsávané horempádnosti a vyvolavačské vypínavosti, zroztodivněně prožalné (5). Tu prostřídá nákročně pokročná vyhmatávanost, pohnutlivě nabízivá, leč nepodbízivá, nátřasná i zamelodizovaná, zahrávaná až k propisknosti (6). Basklarinet přispěje k opovážlivě zatemperované vrtošivosti zatáhle příměsného navázání, protlumovaného i zaharašovaného, plného zástojného proplétání (7). Trio pokračuje zarychlovanou bloudivostí, províjivou i zavíjivou, jemnocitně proluzňovanou i zarytě prošmelcovávanou, obemykanou záběsnou posunkovostí (8). Berkdeberová, promelodizovaně napučená zvřídelňovanost závěru nabídne prostopášně i záskučně střečkující promotávání, obě dvojice kvartetu se pronásledují (s melodizováním i vybrnkáváním) a jsou vždy připraveny na celkový souzvuk, střídající licitování a mrckování, výtřasňování a pozdvihování; je to nespočinový galimatyáš o mnoha několikarychlostních odnožích, vydrancovávaných a vyždímávaných až do vytracena, ale je třeba uvést, že při něm čtveřice nadarmo neztrácí ani tón (9).
Neustálé směřování k virtuozitě charakterizuje rovněž Strings 3, celé pojaté v triu, ve kterém je Perelmanovi Maneri víc než oporou (což neznačí, že by snad Wooley zastával podružnou roli). Stráže se střídají, avšak každá Perelmanova pospolitost bez ohledu na to, jak četná je, směřuje k co nejvirtuóznějšímu nestřídmění. Hned v úvodu se tedy Maneri vyvléká vysvléká, jeho zpozorňování Perelman dorozkuráží, celá trojice se rozkochaně rozpřemetuje, dospěje však až k nářkovému zatlumování. Prostě každý si zdánlivě vede svou, je však mezi nimi téměř neodhadnutelná spojnice, tu namátkově vyrážlivá, onde usurpátorsky zapeklitá, narůstavá i prorůstavá (1). Toto halabalování ovšem se zvrátí vzápětí do nesmělostního navlékání, výkvilně promotávaného, rozhánivě zpovykaného, styčného i potyčného, převalivého i rozvalivého, kposledu vytrvalostně rozmluvného (2). Po čemž následuje vyvřelinové okolkování, juchavě hamtavé, leč nechamtivé, proskočné i úskočné, provibrovaně roztřesivé, útočně rozhorlené do běsnosti či návalnosti, mísivě houfné a zalykavě expresívní (3). To prostřídá střídmější rozvažování, namotávavě okolkující, rozkvětně rozbližované (4). Když se berkdeberově napojí rozmarně vylaďované ochomýtání, je nepozastavitelně nahromaďované a uštěpačně zpovykané, vířivě nabalivé (5). Pokračování prozáří viola do zapoutávání a vyzávojňování, což procimpruje náskočně roztetelený sax, takže se celek zvýluční do troufalé poryvnosti, vybrušované čečetkujícími prostupy (6). Navázání naskočí do oponující pokřikovosti, námračně rozvážné, ale i rozvášněně zneklidněné, záminkově repetivé (7), ale i do zapomaleného rozklížení, vrdlouhavě rozezvučovaného překvapovačkami, výdutnostní prskoletností a vytěsňovanou zádušností (8). Roztěkaně a rozsekávaně, až do proviřované chaotičnosti, se provětrává úskočnost následující improvizace, verbuje prouzlovanostním jakoby-samohybněním, plným třepetavé rozvášněnosti (9); zato následná meandrovitost se nabuzuje od útoku k útoku, od uminutí k umanutí, od kvákavého rozcápnění k roztišovanému vyšachovávání (10). Závěr proslídí vynořivě naznačivý saxofon, chvílemi skotačivě rozborcovávaný, chvílemi zadrhovaně upokojivý, ale vlastně celé trio je tu nenechavě prokřížené a výskučně výmluvné (11).
Podle „mluvčího“ všech Leo-kompaktů Neila Tessera Perelman doznává, že se původně domníval, že experimentuje s různými typy nástrojů, realita je však taková, že experimentuje s individualitami. To mi nahrává při hodnocení Strings 4, ve kterém se k předchozí trojici připojí klavírista Matthew Shipp. Mohli bychom se totiž domnívat, že zapojení dalšího nástroje, dalšího hudebníka, pozmění výsledné znění jenom pramálo, že to bude obohacení spíše dodatkové. Jenomže pro Perelmana může i taková proměna poznamenat celou nahrávku, na výsledku přece participují všichni zúčastnění a na příchod nové individuality tudíž musí zareagovat všichni. A proto Strings 4 nenavazují pouze na předchozí album, nýbrž rozehrávají se znovu a jinak na nové, dosud neodhalované „polnosti“.
Svědčí o tom hned úvod, ve kterém se čtveřice sice nástojně uvelebí, ale vzápětí prostřídává poklid se zneklidněním, potichlost s rozmáchlostí, pohodu s poběsňováním. Je to sax, který vyvolá očividné zvehementnění, trubka za ním nezaostane a ostatní se samozřejmě dovnutí do rozvášněnosti, jeden za druhým, jeden přes druhého (1). Obdobně kvartet soupeří i nadále, ať jim krátká metráž dovolí vytočit jeden druhého pouze s výbleskným zašmodrcháním, srázně i rázně uminutým (2), nebo kde má klavírista dostatek času, aby téma pozvolna obnažil a jeho druhové se následně dobírají podstaty souhry, opírali se jeden o druhého, zvolenou situaci načinčávali, trochu si i zahalucinovali a zapokusničili s mimoděčným překrýváním. A právě proto, že nemusí brát ohled na nedostatek prostoru, mohou se souhrou prokochávat, vytušovat její pokračování, propírat ji a zkadeřovat (3). Ale také pošťuchovat se, paběrkovat, rozpitvávat vzájemné vztahy, šidítkovat, vrtošit, handrkovat se, úlomkovat a předhánět se, čímž nás posluchače mohou pobláznit (4). Proč ne? Nikdy však nezaostanou v jedné rovině, a tak i příští devítiminutovka je vkočébrovaná do probíraného propíraného vytřešťování a nahánění až k situaci, kdy Perelman předstoupí před ostatní, čímž zneklidní Maneriho, a to zarozmíškuje celek. Ano, po kterémkoli vystrčrůžkovém sólu (a není jich málo) překryjí zvolený motiv ostatní, nejde však o soubojování, nýbrž o zapokrytí dosaženého a o novou výzevnost. Žádná z položek tu totiž není jednolitá, vše se tu přelévá, zádrheluje, skrumážuje, propoložkovává, prohybňuje, rozmíškuje a vyhrkává, vše je výsostně uminuté, až umíněné, vše osciluje mezi vyrmucováním a potěšňováním (5). A tato proudivost je načasovaná a zponenáhlovaná, jako by teprve až před námi rozkvétala, protože v ní neustále vyvstávají podvojnosti, potrojnosti nebo čtveřivosti, klavír děj odbíjí, sax se odvíjí, celek každé zabojničení nenápadně dokrývá, doždímává, došátrává, což se děje krůček za krůčkem, jako by se všichni vzájemně přemlouvali k citlivému promlouvání (6). Na tapetě je probírkování, protože každý je připraven přispěchat se svým příspěvkem, rozvěnčit jej, zanáhlovat, zanaléhat (příklad: směsnost klavíru se saxem). Nejde pouze o vzájemné provokování, nýbrž spíše vzájemné námitkování a vyvrbování (7). Jednolitost alba sestává z různoznění, a tak není náhodné, že pokračování se roznivočí s hledačskou navodivostí, rozdmýchávanou, rozmžitkovávanou i vyvískávanou, plnou štiplavé promiskuity i vyroňovaného zádrhelování. Jeden překonává druhého v chaotizující souběžnosti, která vývrtkově graduje i ochomýtavě postagnovává, ale napodiv je to vše, co líčím, vypravěčsky celistvé (8). Jako na povel zabriskní i závěr, pro(p)létavě naznačivý a náhrnčivě vzedmutý, nehorázně nabíjený tisícem nálad, nahodile nenahodilý, nepozastavitelně prozábludněný, navnadivě prosmýkaný, dramaticky zatarasňovaný. Probíhá bez pauzy a nemá jediné hluché místo (9).
Jako ostatně všechna čtyři propojená alba. Je potřeba něco dodat?
Ivo Perelman / Mat Maneri / Mark Feldman / Jason Hwang: Strings 1
Ivo Perelman / Mat Maneri / Hank Roberts / Ned Rothenberg: Strings 2
Ivo Perelman / Mat Maneri / Nate Wooley: Strings 3
Ivo Perelman / Mat Maneri / Nate Wooley / Matthew Shipp: Strings 4
Leo Records (www.leorecords.com)