- Inzerce -

Další várka z Budapešťského hudebního centra

Další novinky z Budapest Music Center Records: německo-francouzský avantgardní orchestr TransEuropeExpress, komorní hudba maďarsko-francouzského dua Gábora Gadóa a Laurenta Blondiaua a velký opus Clarinet Symphony od Gergelyho Vajdy.

Zapomeňme na to, že německého klavíristu a skladatele Hanse Lüdemanna známe a že jsme o něm v tomto recenzním prostoru i psali, nabádá nás černé na bílém průvodní text k albu Polyjazz. Tady se totiž setkáváme s novou Lüdemannovou hudební kapitolou – s TransEuropeExpressem, který figuruje jako jazzová skupina a zároveň big band, ujednocující vztahy mezi kompozicí a svobodnou improvizací s bohatou paletou barev. Účastníky zde prezentovaného vystoupení při koncertech v BMC koncertní hale ve dnech 26. až 28. listopadu 2015 byli trombonista Yves Robert, altsaxofonistka a klarinetistka Silke Eberhard, soprán a tenorsaxofonistka Alexandra Grimal, houslista Théo Ceccaldi, kytarista Kalle Kalima, kontrabasista Sébastien Boisseau a bubeník i perkusista Dejan Terzic, tedy – opět podle vysvětlujícího bookletu – fúze francouzských a německých muzikantů, násobících tady své rozličné hudební dialekty a stylistickou klasifikaci. Černé na bílém (ano, to je název hned úvodního více než osmiminutového nájezdu do alba: Schwarz in Weiss), s rozpravnou překotností a údernou nahoufovaností, to potvrzuje vstup (až vlezlý, nicméně kladně vlezlý!), zahrávavě prorytmizovaný (perkusemi vybičovávaný do cvalu, basou pojištovaný a kytarou mermomocňovaný). V celém albu se expresnost potýká s expresívností, polyhymničnost s polyekránovostí, výlučnostní vzletnost s pozvolnostním seskrumážením, a vlastně ani tolik nezáleží, zda je autorem té které skladby právě Lüdemann, Boisseau, Terzic, Robert, Ceccaldi nebo Eberhard, kolektivní rozkochávání, rozdramatizování či honitební zprekérnění sice autorské pojetí nesmývají, respektují je, nicméně je v něm výrazně slyšitelný každý nástroj (navíc s výrazným mezisólováním), saxy a klarinety dění zrozverní, trombón zacelí, zhorempádní, pozběsilostní. Náběžná zasněnost se tu prostřídá s taktizovanou nastraživostí, rozdychtěné tříbení s naléhavostním říčněním a vlastně tu neplatí „trois fois rien“, naopak bych je přejinačil na „všechno na třetí“. I na místech, kde se rozparáděné saxy rozteteří do potichlosti a rozvážnosti, pospolitost nástrojů poznovu zarozbuškuje, procábří se, vzedmovaně se proplétá a běženecky se rozproudní. Někdy jde o dvojí souběžnou linku, úskočnou i smečnou, jindy se nástroje zatřimují v povlovné bloudivosti, prorytmizují do mrskutosti nebo opojnivě čemusi oponují (za poděsnosti bicích nebo naopak za znekonečňovaného provnitřnění houslí). Je možné v takovém vykřesávaném rozprostorování pokračovat? Ano, tvrdí Lüdemann ve svém obhlížení situace z 6. prosince 2017, protože chce napříště překračovat další hranice, navazovat další spojitosti, rozšiřovat akční radius souboru a neobávat se ani variací v jeho obsazení. A tak se objevilo na našem blízkém obzoru hudební těleso, které zřejmě bude potěchou sledovat.

Maďarského skladatele a kytaristu Gábora Gadóa jsme tu už ve vztahu k francouzské hudební scéně charakterizovali, můžeme tedy jeho spojení s francouzským trumpetistou a hráčem na křídlovku Laurentem Blondiauem považovat za logické navázání na minulostní rešerše. Album, nazvané podle Gadóovy (čtvrté) skladby Veil and Quintessence, bylo nahráno v Bruselu 8. a 9. března 2017, osciluje mezi vytřibujícím jazzem, procítěným šansonem, závažňující klasikou a někdy až sakrálním vymžikováním a zpěčuje se narativnosti, jeho struktury jsou spíše vyabstraktované. Právě proto na označení jmenovaných podžánrů (podžánrů vzhledem k tomuto zjištění) tolik nezáleží, uvedené přístupy se v podstatě příliš neodlišují, Gadóovi a obdobně žánrově přeskočnému Blondiauovi (který se jeho vůdčí roli víceméně podřizuje) jde o neustálé pohrávání, nenamátkové prociťování, někdy vyretušované do zádumčivosti, jindy vykružované do povlovné naléhavosti, ještě jindy vyvolňované s odhalivou střídmostí. Svorná propojnost vytěkávající trubky a zamelodizované kytary je líčivá, poobjímavá, nebombastická, zato uhrančivá, znovu a znovu vytřibovaná. I s poněkud okolkujícím dovětkem, přifařeným po pauze, působí CD jako celek, ujednocující různá témata ve vyrovnané dvojpólovosti, poněkud dorychlené a doskonavé. Nic proti tomu, nicméně album na mne působí jako uzavřená záležitost, nekladoucí si nároky na nějaké pokračování. Je v něm meditování a kontemplace, špetka mystiky a rozhraňování světla a stínu, a proto působí, byť zřejmě jednorázově.

Mohutný závěr dnešní trojrecenze tvoří Clarinet Symphony Gergelyho Vajdy a Hungarian Radio Symphony Orchestra (srovnej i obdobu obrazu na ambalážích od Lászlóa Huszára), nahraná v budapeštském rozhlasovém studiu 22 24. srpna 2016 s dotáčkami v BMC Corner Roomu 27. – 28. února 2017 a v E4S Project studiu v Piliscsabě 5. března 2017. Co studio, to jiná náplň, to i jiné obsazení, co však setrvává v průběhu téměř sedmdesáti minut, to je několikapolohové ručejování klarinetistů Gábora Vargy a Jánose Szepesiho. Sám skladatel a dirigent v bookletu velice detailně rozebírá svůj vývoj, své návaznosti a podněty, podstatnější však je samotná hudba. Šestidílná Clarinet Symphony v podání velkého orchestru rozdmýchává střídání bouřnosti i spočinku, hned po otevření se ponoří do baladického šerosvitu, poznenáhlu odhalovaného, v němž se jednotlivé i spojené nástroje hlásí o slovo a rozparcelovávají se s klarinety, je to prodychtěné vzdouvání, podpořené bubnobitím, a je to obtočivostní zachroumávání i naboptávání, vánkování i povětřnění dechů i smyčců (někdy až do výbuchu). Toto brouzdavé putování podle klíče (Scherzo, Adagio atd.) je tu naléhavostnější, tu zase zátočně mimochodné, uchlácholeně zkoumavé i dějově rozvyprávěné, rozvinovaně nákročné, leč nezákročné, dohadovačné a vizitýrské. Celková atmosféra obsahuje i smírné doložky, při kterých hned nevíme, co může přijít, co nás zarazí, k jakému řešení autor míří. Celá symfonie probíhá sice v umírněné, zato v neustále vzrušené poloze, prostíravě námluvné, probírající se vždy znovu k chvatné záchvějnosti, ústící nakonec do mihotavého dohrávání, rozpohybované do definitivní tečky. Sedmidílné Alice Études jsou naproti tomu svádivě rozkomíhané, založené (samozřejmě vedle Vargova předurčujícího klarinetu) na polétavých smyčcích (houslisté Natan Giem a Gergely Popa, violista Tamás Cs. Nagy a violoncellista Árpád Amirás), rozehrávaných do svádivé vírnosti i zmermomocňující ladnosti (snad i přes závoj slz). Tato protilehlá strana alba je opět ucelená, je však tematicky rozprostraněnější (Down the Rabbit Hole, A Mad Tea Party aj.), někdy naléhavěji, jindy zádumněji pojatá. Jsme neustále svědky jemné vehemence, herního odkrývání s návětrnou nadpolohou houslí. Ani hravě rytmizovaný skeč (Shaking), švitořivě nadnášený a uštěpačně zaříkavý, ani prokluzně doherňovaný Waking, kde nám připadne, že si tu muzikanti hrají na babu nebo na honěnou, se z celkového niveau nevymknou docela, i ony náleží do výmykové kompozice. Poslední příležitost pak dostává Vargův snivý klarinet, sólově pobrouzdávající i obvolávající, zatušovaný i výbojný, postýskavý i zadušující se. Je to závěrečná exkurze (stezkou i nestezkou) do hájemství klarinetu s pokřiky i hudebními postřiky, galimatyášová a zvýzvučňovaná až do odpískání.

Tři odlišná alba, tři výlučné sondy do současné hudby. Každé z nich stojí za několikerý poslech. Protože ten kruh hudby, o kterém se ve svém textu zmiňuje Gergely Vajda, se zdaleka neuzavírá.

Hans Lüdemann TransEuropeExpress: Polyjazz
Gábor Gadó + Laurent Blondiau: Veil and Quintessence
Gergely Vajda: Clarinet Symphony
Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)