Dave Liebman: On the Corner Live!

  
67

Dave Liebman, patřící ke světové špičce jazzových saxofonistů i teoretiků a pedagogů, se rozhodl opět jazzovému publiku připomenout své zkušenosti ze svého období po boku Milese Davise v raných sedmdesátých letech, v éře fúze jazzu, rocku, funku a opravdových elektronických experimentů, kdy se podle Liebmanových slov v kapele také konzumovalo hodně drog.

Na konci března si světová jazzová scéna připomínala padesátileté výročí od vydání alba Bitches Brew, které je chápáno jako symbol počátku nového hudebního směru. Miles Davis se svou kapelou na něm představil svou odpověď na tehdy často na hudební scéně kladenou otázku, jak spojit elektrický rockový sound a rytmický drive s jazzovou kompozicí i improvizací. Žánr jazz fusion zahájil novou éru vývoje jazzu, pokrok v jeho komunikaci s dalšími hudebními sférami, a lze říci, že v tomto směru se velká část jazzové scény rozvíjí až do současnosti. Zatímco ze sestavy z éry Bitches Brew vzešlo rychle několik nejznámějších jazzrockových kapel (Lifetime, Weather Report, Mahavishnu Orchestra), Miles Davis se v raných sedmdesátých letech přeorientoval z rockových inspirací na tehdy též silně se elektrifikující funk, jaký představují třeba Sly and the Family Stone. V tomto duchu se nesou jeho alba natočená do roku 1975 (např. Big Fun, On the Corner, Agharta), na nichž i mnoha velmi experimentálními postupy do hloubky zkoumá jednu z podstat afroamerické hudby – taneční groove. Jeho výsledky byly avantgardní, technicky vizionářské, na maximum využívaly tehdejší možnosti studiové práce, přitom jsou často rytmicky strhující. V práci s kolektivním groovem se jeho koncepcím vyrovnal dodnes málokdo a jejich vliv můžeme sledovat i v hip-hopu, dubu nebo v různých žánrech taneční elektronické hudby.

Dave Liebman, jenž dnes patří k nejrespektovanějším saxofonovým kapacitám a působil v kapele Milese Davise v éře okolo alba On the Corner, se rozhodl připomenout význam Davisova elektrického období koncertním projektem, jehož záznam vyšel letos v březnu též na CD. Na spolupráci se domluvili se saxofonistou Jeffem Coffinem (působí například v Dave Mathews Bandu), Liebman zrevidoval aranže nejtypičtějších Davisových kompozic z této éry, Coffin pak oslovil další hudebníky. Rytmiku vytvořili světově naprosto špičkoví hráči Chester Thompson (bicí) a Victor Wooten (baskytara), za klávesové nástroje usedl Chris Walters a s osobitými Davisovými kytaristy vede kongeniální dialog James DaSilva. Album On the Corner Live! přináší skvělou nahrávku jejich společného koncertu v Nashvillu.

Desku jsem začínal poslouchat napřed poněkud s obavami. Interpretací skladeb z Davisova prvního elektrického období jsem slyšel od různých hudebníků nespočet a většinou postrádaly formální volnost originálu a vyznívaly tak mnohem konzervativněji. Davisovy skladby z této doby jsou postavené především na řízené polyrytmické improvizaci a větší předěly jsou řízené jen krátkými melodickými či rytmickými motivy, to vše při minimálních harmonických změnách, zkrátka volnost, kterou je těžké napodobit. Hudebníky typu Victora Wootena jsem zase po prvotním mladistvém obdivu brzy přestal poslouchat pro přemíru (byť brilantních) technických exhibicí. Mé obavy se ale rozplynuly po doznění Liebmanova proslovu o Milesi Davisovi a první skladbě In a Silent Way, která je skoro v každém provedení v zásadě stále velmi odpovídající originálu, tedy kombinaci původního harmonicky bohatého kompozičního záměru Joea Zawinula a jeho redukci provedené Davisem. Po prvních taktech groovu následující On the Corner se mé pochybnosti ale rozplynuly. Všechny další Davisovy skladby na albu jsou ve svém podání strhující a vyjadřují hluboké pochopení pro jejich původní záměr. Wooten mne zde ze všech hráčů překvapil nakonec nejvíce, respektuje ostinátní minimalismus původních basových linek Michaela Hendersona a všechny své brilantní technické schopnosti doplňuje jen ve správných momentech při maximální hře s detailem. Podobně ale pracují i ostatní nástroje. Podání Davisových skladeb od této sestavy by ale bylo mylné označit za pietní, zde jde spíše o jejich definitivní přijetí do kánonu jazzových standardů, byť nebudou ve fakebooku vypadat jako tradiční písňová forma, ale spíše jako tabulka, struktura, graf a několik notových úryvků, krátkých melodických témat a výchozích basových motivů. Po půl století by to snad už mělo přestat jazzový svět překvapovat.

Většina alba je zkrátka velká free-funková jízda, která vzniká díky velmi disciplinovanému přístupu všech hráčů k celkovému projevu kapely. Fungují zde rovnocenně virtuozní sólové improvizace i davisovská zásada, že nejdůležitější noty jsou ty, které nezazní, aby vše zahrané mělo svůj svobodný prostor. Rychlé polyrytmické nášupy zažijeme ve skladbách On the Corner, Black Satin a Mojo, usebranou pomalejší psychedelii zase v kusech Wili, Selim a Ife vždy ve stopážích od sedmi po dvanáct minut. Proti této dokonale empatické kapelové spolupráci vyznívají poněkud slaběji i skvělá sólová interludia Wootena (překvapivě velmi v duchu Jaca Pastoria), DaSilvy a Thompsona. Ovšem podobné „díry“ pro jeden či dva nástroje dirigoval i Davis při svých koncertech. Závěr pak připomene Davisovo druhé elektrické období z osmdesátých let emblematickým tématem Jen-Pierre.

On the Corner Live! by mělo dobře posloužiti jako seznamovací album s davisovským diskurzem pro dnešní mladé posluchače, pro něž by mohla být původni Davisova alba zvukově příliš kostrbatá či surová. Zde je možné si snad opravdu poprvé pořádně vychutnat všechny tehdejší davisovské myšlenky v současných precizních zvukových standardech. Tento zážitek by měl být ale lákavý pro všechny fanoušky moderního jazzu.

Osobně bych mohl mít jediný další požadavek, který mi deska moc nesplnila. Davis ve svých konceptech počítal s maximálními experimenty s tehdejšími elektronickými nástroji a ohledně práce s elektronikou se zde při dnešních možnostech s příliš velkými překvapeními nesetkáme. Klávesy, efekty a Coffinův elektrický saxofon zvládají sice mnohé pestré barvy, ale kupříkladu nějaký chytrý live processing by výsledek mohl posunout ještě mnohem dále. To nenaplnil ani další letošní reminiscenční koncertní projekt baskytaristy Marcuse Millera, který ve světovou hvězdu vyrostl též jako spolupracovník Milese Davise o dekádu později než Liebman. Snad příště. Stejně je to velice silné i poučné album, jak pracovat s odkazem Davise, tedy zkrátka přeci jen již hudebníka z minulého století.

Dave Liebman: On the Corner Live!
Ear Up Records (https://earuprecords.com)