Don Joyce: Zhodnocení

  
7

Moje první návštěva u Dona Joyce doma proběhla na začátku července roku 1987. Jeho byt, který zároveň fungoval jako domácí studio skupiny Negativland, se nacházel kousek od Telegraph Street v dnes skrz naskrz gentrifikované oblasti Temescal v kalifornském Oaklandu. Bylo mi tehdy sedmnáct a měl jsem pocit dobrodružství, po západu slunce bylo třeba dávat pozor, když jste se vydali od auta k domovnímu vchodu. Byl jsem tam předat materiály a probrat téma pro příští epizodu pořadu Over the Edge, do něhož jsem byl konečně pozván.

Don tehdy stále ještě pracoval jako programátor a zastihl jsem ho, jak si levou rukou na Macu pohrává s kódem jednoduchého programu pro výuku psaní na stroji, zatímco se jeho pravá ruka vznášela na pauzovacím tlačítkem kazeťáku, na který nahrával rozhovor z rádia. Zatímco jsme se bavili, zdánlivě náhodně čas od času pozastavil a zase spustil nahrávání, a mně chvilku trvalo, než jsem si uvědomil, že čeká na chvilky ticha mezi moderátorem a posluchači volajícími do studia, aby se jejich vstupy střídaly. Výsledná nahrávka stále zněla jako konverzace; jen to nebyla tatáž, která se skutečně odehrála.

Takový přístup k dělání několika věcí najednou by nepřekvapil nikoho, kdo někdy slyšel pořad Over the Edge, na který jsem náhodou narazil v půl jedné v noci o dva roky dříve. Nejprve jsem se domníval, že jsem na analogovém rádiu trefil jedno z oněch magických míst, na němž se čistě setkávaly dvě stanice, takže jsem přestal poslouchat. Až během následujících dvaceti sekund mi pomalu začalo docházet, že slyším až deset různých věcí najednou, ručně zastavovaných a prohazovaných, rozhlasové debaty a televizní reklamy prostřihávané a zkroucené v dialogy, zatímco uvolněné, zjevně živě hrané kytary a klávesy vplétaly fragmenty konzervovaného popu a filmové hudby. Teprve když byl zvuk kytary přerušen pípáním zavěšeného telefonu, pochopil jsem, kolik z těch zvuků pocházelo od posluchačů volajících do studia. Vydržel jsem až do konce pořadu, který nastal ve tři – tuto noc i mnoho nocí poté.

Moje rodící se sbírka nahrávek tou dobou tehdy, během dospívání tíhla k elektronice. Zdálo se mi, že ta nejzajímavější hudba mohla již z podstaty vznikat jen v rámci studia. Koncerty mi připadaly jako bledé stíny nebo pantomima, při níž všechny zajímavé zvuky existovaly jen jako přednatočené doprovodné stopy. Jak mohl někdo v té době živě provádět skutečně moderní hudbu? Odpověď byla náhle jasná – tvoříte hudbu živě z nahrávek, žádný zdroj neberete jako finální, každý zvukový okamžik slyšíte ne jako pevně daný objekt, ale jako chvíli, která se již nikdy nemůže opakovat.

I při přehrávání ze záznamu zní nakonec hudba „živě“ a pořad tuto skutečnost činil zjevnou předváděním, jako hluboko je možné jít. S Over the Edge jsem přestal chápat hudbu jako součet nahrávek v mé sbírce a uviděl jsem ji jako to, co vytvářejí ve skutečném čase lidé: Don každý týden, někdy v doprovodu Negativland, Fake Stone Age, King’s House, Ronald Redball, Babs Bendix, The Professor, People Like Us a nekonečný zástup posluchačů na telefonu.

Zdálo se mi, že formální studium hudby nepřipadá v úvahu, existoval pro mě jen náš pořad. Nasadit sluchátka, vizuální podněty omezit na minimum – všechny instrukce, které potřebuješ, jsou obsažené v tom, co slyšíš. Posluchači jsou sice jen hypotetičtí, ale ty víš, že ti správní lidé poslouchají a kdokoliv jiný má vždy možnost přeladit. Když nyní poslouchám naše záznamy, je mi jasné, že jsem jako teenager musel být otravný, ale Don se nikdy nechoval jako učitel. Během kuřácké pauzy, která většinou přicházela kolem 1:45 v noci před finální hodinou, Don občas utrousil moudré rady: „Trik je v tom nacházet stále nové způsoby jak dělat chyby! Čím víc víš, co děláš, tím těžší je zůstat dost zmatený, abys udělal něco dobrého.“ Nebo: „Nikdy nezaměňuj spokojenost s úspěchem! Ta první hodina byla až příliš zábavná, než aby byla poslouchatelná.“ Samozřejmě závěrečná hodina bývala často nejlepší.

Jeho život byla hlavně jeho práce. Na začátku devadesátých let skončil se svým normálním zaměstnáním a pořad se stal náplní na plný úvazek, s níž se nemohlo nic jiného měřit. Občas se objevil vztah s úžasnou ženou, ale tudy cesta nevedla. Dokonce i jídlo; myslím, že nákupy v potravinách si plánoval na cestu ze studia, aby co nejvíce omezil počet hodin strávených mimo své vybavení.

Mé nejosobnější vzpomínky na něj jsou zároveň zvláštně veřejné; mám je na na kazetách – vysílaly se. Velikost archívu je omračující, ale není cílem všechny je poslouchat – jakýchkoliv pět minut odtud vytažených ukazuje celoživotní zkoušení a rozdává inspiraci komukoliv, kdo ji potřebuje.

Vezl jsem ho na pohotovost, když začal mít problémy s dýcháním a tři hodiny jsme se bavili o chystaných koncertech a pořadech, než pro něj našli místo. Tolik práce ještě čekalo! Necítil se na turné s Negativland, ale chtěl hrát místní koncerty a měl nápady. Když jsem mu připomněl, že jednou hned po koncertě v zákulisí zkolaboval, uznal, že je čas jít. Byl to úžasný život, který šel mnohem dál, než si Don vůbec kdy představoval. Začal jako malíř a pak z ničeho nic celá ta věc kolem hudby – skutečně se to stalo! Také chtěl, abych věděl, že by nevzal zpátky jedinou cigaretu. Každá byla výtečná. Tolik rozkoše.

Jinými slovy, není čeho litovat.

Donald S. Joyce (nar. 1944), člen skupiny Negativland, tvůrce tříhodinového živě improvizovaného rozhlasového programu Over the Edge, který se na stanici KPFA v Berkeley vysílal každý týden bez přerušení monumentálních třicet čtyři let, autor pojmu culture jamming, vzor kreativních možností radioartu a průkopník zvukového umění, zemřel 22. července na selhání srdce. Bylo mu 71 let.

 

Překlad: Matěj Kratochvíl