Laurie Anderson v kokpitu s brněnskou filharmonií.
„Piloti vždy sní.“ Touto poznámkou začíná text knihy Last Flight, která je sestavena z telegrafů, dopisů, přepsaných telefonátů a deníkových záznamů americké letkyně Amelie Earhart. Průkopnice letectví a jeho otevírání pro ženy zmizela beze stopy společně se svým navigátorem Fredem Noonanem 2. července 1937 kdesi u Howlandova ostrova v Pacifiku při pokusu o oblet světa. Coby „odvážná žena na létajícím stroji“ se Earhart stala ve své době celebritou, kterýžto status zřejmě přijímala se smíšenými pocity. Fascinující osobnost si vysloužila různé umělecké reflexe, včetně těch hudebních. Je jí věnována třeba jedna část oratoria Lost Objects uměleckého kolektivu Bang On a Can. Dílo, jež je Amelií inspirováno celé, právě nyní vyšlo na značce Nonesuch a jeho autorkou je Laurie Anderson.
„Nejvíce si pamatuji zvuk motoru. (…) Myšlenka: Letět z Kalifornie… zpátky do Kalifornie.“ Tato slova otevírají kompozici nazvanou prostě Amelia. Její první verze vznikla před bezmála pětadvaceti lety a autorka s ním prý nebyla příliš spokojena. Ve spolupráci s dirigentem Dennisem Russellem Daviesem pak vznikla aktuální podoba, kterou premiérovala v roce 2019 Filharmonie Brno. A ta se podílí i na aktuální nahrávce. Podkladem se staly zmíněné autentické text související s oním posledním letem, ale od dokumentární materiál slouží jako startovací plocha pro poetičtější vize. Tak Laurie Anderson koneckonců pracuje ráda.
Jak dílo popsat? Nejde o kolekci písní, ale spíše o meditaci poskládanou z krátkých fragmentů, které se jen občas rozvinou do strukturovanější podoby. Během pětatřiceti minut díla jako by se hudba zahušťovala: Prvním sekcím dominují vedle hlasu sólové elektrické housle, postupně se přidá smyčcové trio, pak kapela s kytaristou Marcem Ribotem a bubeníkem Kenny Woolesen a více prostoru si postupně zabere orchestr. Dennis Russell Davies je tu spoluautorem coby aranžér, ale podle autorčiných vyjádření byl jeho vklad pro tuto verzi zásadní.
Nikdy jsem letadlo neřídil, ale představuji si, že to může být zážitek spojující meditativnost s těkavostí. Na jedné straně se vznášíte kdesi nad mraky, odpoutáni od pozemskosti, na druhé musíte neustále kontrolovat všechny ty záhadné přístroje, jejichž výkyvy mohou znamenat pád do hlubin. Právě takový dojem vyvolává Amelia. Je to muzika poskládaná z úlomků, zároveň však drží pohromadě a nad oblaky konejšivým hlasem své tvůrkyně a celkovou atmosférou. Kontrast k jejímu vyprávění a zpěvu vytváří jednak archivní kousky hlasu skutečné Amelie Earhart, jednak vokály ANOHNI, jež jako by zastupovaly pozorovatele odkudsi z ještě větší výšky, sledující titěrné letadélko ztracené nad vlnami oceánů nebo nad pouští.
Občas ale dojde i na výraznější zvukové kontrasty. Vrčení leteckého motoru se prolne se zkreslenou elektrickou kytarou či důrazněji škrábajícími smyčci. Rytmy perkusí zase navodí vágně etnickou atmosféru jako připomínka chvil, kdy letkyně přistála a na chvilku se porozhlédla v cizí zemi.
Takové postřehy najdeme koneckonců i v citované knize. V Mexiku byl na její počest uspořádán koncert s hudebníky nastrojenými do pseudo-rančerských kostýmů. V Dakaru marně pátrala po místní tradiční hudbě, v Singapuru zaslechla alespoň útržky z lokální opery. Při poslechu přírodních zvuků během zastávky v Myanmaru si Earhart vzpomněla na Kiplingovu báseň: „Ach, na cestě k Mandalay, létavých je rybek rej,“ což Anderson s Ribotem promění v krátký houpavý rif elektrické kytary. Na ostrově Timor jí osobně přišel zahrát virtuóz na bambusový strunný nástroj sasando. Nebýt toho, že bylo třeba počítat každý gram nákladu letadla, byla by prý instrument koupila a dovezla svému příteli Bingu Crosbymu.
Zvuky hrají roli i během popisu letu. Motory si podle palubních poznámek jemně prozpěvují a v chrapotu rádia pátrá sluch po hlasu, jež by letce navedl k bezpečnému přistání. Právě chyba v rádiové komunikaci se zřejmě stala osudnou, když letištní navigátor a posádka letadla nenašli společnou frekvenci. Opět slyšíme poznámku o zvuku motoru ze začátku nahrávky, místo něho však slyšíme jen mořské vlny, jejichž šuměním pak celé dílo končí. Smířeně, bez tragického patosu, bez dramatického rozuzlení.
Orchestrální zvuk poetice Laurie Anderson dělá dobře; tedy především díky tomu, že je s ním nakládáno úsporně. U několika pasáží je slyšet, že Davies je blízkým spolupracovníkem Philipa Glasse, ten pocit je ale naštěstí jen letmý. Ve srovnání s dřívějšími písničkovými alby Laurie Anderson není Amelia albem k jednoduchému poslechu, ale dobře se mu daří navodit atmosféru dob, kdy létání bylo méně obřím byznysem a více dobrodružstvím s mystickým nádechem.