Dvě nová alba Dava Rempise

  
39

Dvě albové novinky pozoruhodného chicagského saxofonového univerzála.

Chicagského saxofonistu Dava Rempise jsme mohli, vlastně museli zaznamenat na albech Kena Vandermarka, Michaela Zeranga, Tima Daisiho, Territory Bandu, Resonance Ensemble, Ballisteru a celé řady dalších hudebníků a souborů. Museli proto, že nelze přeslechnout vtíravost, náruživost a vzrušivost jeho projevu, ať jde o alt, tenor nebo baryton saxofon, ať běží o jakoukoli sestavu. Aby se mohl dostatečně prezentovat, založil v roce 2013 vlastní značku Aerophonic Records, na níž najdeme kupříkladu alba Phalanx (s Percussion Quartetem, 2013), Neutral Nation (s Darrenem Johnstonem a Larrym Ochsem, 2016), Wistfully (s Elisabeth Harnik a Michaelem Zerangem, 2016), Hit the Ground Running (s Mattem Pietem a Timem Daisym, 2017), Ithra (s Tomekou Reidem a Joshuou Abramsem, 2018) atd. K těm nedávno příbyly další dvě záležitosti, spadající podle jeho vyjádření do kolonky jazzu 21. století.

Trio Kuzu vzniklo na podzim roku 2017 a s Rempisem na něm participují bhutanský kytarista Tashi Dorji a bubeník Tyler Damon, narozený v Cincinnati, rafinovaná dvojice i ve formátu dua. Své debutové album Hiljaisuus nahráli v Chicagu 13. září 2017 a obsahuje pouze dvě položky, z nichž podvojné Fontanelles se prostírají na třicetiminutové ploše znepokojenosti a znepokojivosti, horempádné rozcapenosti a střemhlavé překotnosti. Jednoznačně jde o řádivě vymocněný, výhrůžně zátřeskný atak, seismograficky rozmocňovaný a pokušitelsky stupňovaný, jako by se hudebníci trumfovali, kdo (při)dá víc – více smýčivosti, robustnosti, mýtivosti, sopečnosti. Saxofonista samozřejmě řádí na plné pecky, ale jeho spřeženci nezůstávají pozadu: jsou mračivě zadíraví a zarputile vydíraví, plní roztopášnosti. Tento nepřetržitý a stupňovaný nával propasírované zběsilosti a hudbotřesení, ve kterém najdeme i prvky poťouchlé záludnosti a šejdířské provokativnosti, se zmatní až v závěrečném zatěkaném odlehčení. Obdobně vyvřelinově uhrančivé je i téměř patnáctiminutové Gash, šílenostně bezodešné, ba vyždímávané do těch nejřádivějších tónů. I když se prokvasivá průvlačnost na moment umírní do slavnostně velebivé prostojnosti, nedá na sebe dlouho čekat další proudnění a nasoukávání, plné návratnění a závratnění, nově rozvrtošeného záškodnění, dokud toto záběžnostní nekonečnění nepřeruší závěrečné odbíjení a vy si vydechnete, pokud jste napětím zadržovali dech.

Trio je zřejmě základní Rempisův formát a setkáme se s ním i v šesti nahrávkách, realizovaných v chicagských Elastic Arts 2. března 2018, a v přívažku sedmé z 28.června téhož roku. Tentokrát si Rempis přizval příslušníky mladší generace, a to kontrabasistu Brandona Lopeze „ze stínu“ New Yorku a Ryana Packarda, mísícího bicí s elektronikou (který je jako principál rovněž z Chicaga). A funguje to: tato plnokrevná rytmika se s rozzářeným saxem hned v úvodním Crypto Vo Lans vhrne do děje opřekot, rozdmýchává ho a vybičovává. Sax si nebere servítky, je vítězoslavný a uhadovačný. A také okamžitě v následujícím Raho Navis , téměř desetiminutové suitce o několika záběžnostech, se vylicituje za hudlování hudrováni basy a rozmlacování bicích do vrchovatého vření, přívalově promotávaného a bezodyšně vyzařovaného do vyrcholení. Ani jeden z hráčů není v klidu, vystupňovávají své úsilí společně, ať s napovídávavým pošimráváním nebo s karambolickou vzpouzivostí. Naopak Archae Opteryx se s namlouvavou uvážlivostí a naznačivou dohadovačností vyplíží jakoby z bezčasí, sax si tu odvypráví své, basa je načapavě odsekávaná, bicí rozprskle zvehementňované, ale celek je spíše zádumný. Náhle vydůrazňované zhorempádnění vypučí v dohadovačném Confucius Ornis. Po nenechavém zbystřování a potlačeném zahoufování si prostor pro sólistické vykreslení vyslouží kontrabas, vyvolá patřičnou atmosféru, občas všemi nástroji znovuzrozovanou, vytřibovanou a rozkouskovanou, nicméně posléze neoblomnou, dohadovačně dozakrouženou a u(s)pokojovanou ze zámlatnosti až do prázdna. A další zlom: vydřidušně rozhlučované Yan Ornis probíhá mezi počeřenou zahušťovaností, očistnou rozmelodizovaností s příštipkářským doprovodem rytmiky a nabaživou proviskaností. Sax se po každém oddechu vždy znovu zmermomocní do troufalé vehemence, prostopášní a zdánlivě pozmatkovává, doopakovaně nepřetržitkuje, ale bicí mu v každé z podobných situací proklesťují cestu a basa vždy vypomáhá, ta dokonce dění v pravý čas doklidní, když se sax chce rozvášnit až téměř k nepřetržitosti. Neo Aves naproti tomu nabídne jemnocitnější poohlédání, vytušovaně najíždivé, protajemněle uhadovačné, rozšumlovaně rozkružované a rozporně úporné. Ostatně sax si vymůže obsažné sdělení i v závěrečném Gansus, buď je výzevně vytěkává nebo je s urputností vypichuje, rozpyšněně nás popouzí nebo se vzpouzí, rozvypráví se a toto vyprávění zopakuje, zvýluční, osamostatní se, aby mohl dopovědět, co předtím naznačoval, opět se spojí s rytmikou a svůj part záklidně dohraje, jak je dlužno, dokud mu není souzeno odprchavě vymizet.

Ne, Dava Rempise rozhodně neminete bez pozornosti, každým svým dalším exkurzem si vás podmaní.

Kuzu: Hiljaisuus
Dave Rempis / Brandon Lopez / Ryan Packard: The Early Bird Gets
Aerophonic Records (aerophonicrecords.com)