…a to toho jeho poddruhu, jenž mívá přízvisko „power“.
Kanadský saxofonista François Carrier vydal za svou třicetiletou kariéru přes pětatřicet alb, na nichž hrají třeba klavíristé Bobo Stenson, Uri Caine, Jason Moran a Steve Beresford, violista Mat Maneri nebo legendární saxofonista Dewey Redman. Pro album Travelling Lights z roku 2004 dokonce ulovil dvojici Paul Bley a Gary Peacock. Jeho nejčastějším partnerem je pak další Kanaďan, bubeník Michel Lambert. Společně mají na kontě i řadu nahrávek s britským mistrem freejazzového kontrabasu, Johnem Edwardsem (často hraje mimo jiné s Evanem Parkerem nebo Louisem Moholo-Moholo), ať už v triu nebo v kvartetu s různými pianisty.
Na dvou albech pro mladý a činorodý polský label Fundacja Słuchaj se Carrier, Lambert a Edwards spojili se dvěma velmi výraznými veličinami jazzového klavíru: Angličanem Alexanderem Hawkinsem na koncertním záznamu Nirguna a Němcem Alexanderem von Schlippenbachem na studiové nahrávce Unwalled. Zatímco Hawkins se za posledních zhruba patnáct let etabloval jako respektovaný hráč (vedle klavíru i na varhany Hammond), skladatel a improvizátor v mnoha formacích (mj. Louis Moholo-Moholo, Evan Parker, trio Decoy a rozmanité vlastní soubory), letos pětaosmdesátiletý Schlippenbach je jedním z otců zakladatelů evropské tradice free jazzu a volné improvizace a kapelníkem dodnes příležitostně fungujícího orchestru Globe Unity.
Obě alba přinášejí klasický silový free jazz, jaký se začal provozovat v Anglii a v Německu na přelomu šesté a sedmé dekády minulého století. Interaktivní, vyprávějící a dynamicky pestrý. Zatímco Carrierova altka vypouští hlavně krátké melodické fráze, Lambert komentuje dění v kvartetu zásahy do všech částí bicí soupravy bez potřeby zvýrazňovat rytmus, který je pocitově jasně nastaven. Virtuózní kontrabas je obvykle melodicky kontrapunktický, ať už Edwards hraje prsty či smyčcem. Proměny toku hudby se odehrávají především v rovině střídání nástrojových kombinací a celkové intenzity. Piano pak hlavně v případě Schlippenbacha na Unwalled plní harmonickou funkci, rozhazujíce do přediva ostatních nástrojů kratičké, krátké i delší melodie. Oba klavíristé se samozřejmě nebojí ani disonancí. Když se tok hudby přirozeným vývojem zahustí, obvykle dojde na to, co Ondřej Konrád kdysi nazval v reportáži z pražského koncertu Cecila Taylora jako “freejazzový maglajz”. Pro některé z nás to ale většinou nemusí být pejorativní, že? Z bleskurychlé, takřka telepatické komunikace improvizujících hráčů totiž prýští nespoutaná energie, jež především při koncertním zážitku přináší téměř transcendentální zážitek, a jak kdesi pravil Alex von Schlippenbach, „udržuje nás mladými.“
Alba Nirguna a Unwalled nejsou určitě ničím převratná, ale všichni zúčastnění na nich odvedli standardní dávku muzikantské invence, takže je na nich co poslouchat i opakovaně. O něco málo lepší mi přijde studiové Unwalled o sedmi převážně kratších útvarech kvůli přehlednějšímu zvuku, ale oba pianisté disponují svým unikátním hudebním jazykem, takže i čtyřtracková koncertní Nirguna nabízí spoustu krásy.
François Carrier / Alexander Hawkins / John Edwards / Michel Lambert: Nirguna
François Carrier / Alexander Von Schlippenbach / John Edwards / Michel Lambert: Unwalled
Fundacja Słuchaj (https://sluchaj.bandcamp.com)