Tenhle starší příspěvek se dnes hodí vytáhnout. Dvě velikonoční vejce – Zwei Osterei. Tak se jmenuje druhé album berlínské trojice Kluster, tedy Conrada Schnitzlera, Hanse-Joachima Roedelia a Dietera Moebia, trojice experimentátorů s elektronickými zvukovými vyluzovadly, kteří jsou dnes považováni za průkopníky industriální hudby a DIY a patří k panteonu Krautrocku a kosmische Musik, ať už tyto nálepky znamenají cokoliv.
LP Zwei Osterei, podobně jako klusterovský debut Klopfzeichen, vyšlo díky varhaníkovi Oskaru Gottliebu Blarrovi, který byl vášnivým milovníkem progresivní a avantgardní hudby a sehnal skupině podporu u své církve. Neobešlo se to bez ústupku. Klopfzeichen a Zwei Osterei byly nahrány 21. prosince 1970 během jedné rozsáhlé session v Kolíně nad Rýnem – poté měl totiž studio zamluven církevní sbor. „Dohoda byla taková,“ vzpomíná Hans-Joachim Roedelius, „že Conny [Plank – legendární zvukař a producent mnoha alb, například skupin NEU! a Kraftwerk] po dvaceti minutách zvedne ruku, abychom věděli, že první strana je hotová. Pak natočíme druhou stranu.“ Hlavním ústupkem, ke kterému se Kluster lační zachytit svou hudbu na LP upsali, ale nebyla délka nahrávací session, nýbrž skutečnost, že jejich hudba bude na deskách doplněna recitací textů se sociálně-kritickou tematikou. Básníků byla celá řada, recitátoři dva: na Klopfzeichen přednáší ženský hlas, na Zwei Osterei mužský.
Církev patrně měla za to, že na křídlech hudebního experimentu získá nové konvertity z řad mládeže, což – podobně jako příběh Faust – jen ukazuje, jak byla na přelomu šesté a sedmé dekády silná víra v progresivní hudbu rozšířená. „Proč by tu nejlepší hudbu měl mít Ďábel?“, tázali se podle knihy Stephena Iliffa Painting With Sound – The Life And Music of Hans-Joachim Roedelius „pokrokovější“ mladí křesťané.
„Kluster nebyli zrovna moc do kostela,“ navazuje tamtéž Hans-Joachim Roedelius, „jenom jsme se chtěli mít kam upíchnout.“ „Chtěli jsme malovat pomocí zvuků, které nejsou omezeny stupnicemi, řízeny přesnými metry, být autentičtí a sami sebou a odhodit to staré,“ dodává Schnitzler tamtéž a Stephen Iliffe má za to, že kdyby holandsko-americký průkopník abstraktního expresionismu a akční malby Willem de Kooning „mazal a čmáral na zvukové plátno, můžete se vsadit, že by to znělo zrovna takhle.“ Zvuk Klopfzeichen a Zwei Osterei je stejně intenzivní jako zvuk Electronic Meditation, (de)kompozičně ale obě klusterovská alba patří do úplně jiného světa. Kluster dokáží být tiší, umí zkoumat barvu a zrnitost jednotlivých zvuků, a přestože jsou nehudebníky, vyznačuje se jejich improvizace téměř telepatickou souhrou a smyslem pro překvapivé „střihy“ a změny nálad.
Roedelius a Schnitzler si i po letech společně notovali v názoru, že texty na LP jsou příšerné, vášnivá němčina si s hudbou plnou primitivních repetic a neidentifikovatelných ruchů ale velice dobře rozumí a obě alba s postupujícím časem vyloženě zrají. Možná je to ale tím, že, jak prohlásil Schnitzler, „pokud neumíte německy, bude vám to připadat mnohem lepší.“ Stephen Iliffe ve své knize přináší několik ukázek oněch básní prodchnutých doznívajícími náladami roku 1969 a deziluzí z rozkladu lidských a politických hodnot („Naše odvaha je módní odvaha / naše síla znamená kupní sílu,“ „Vzdávám se volebního práva / nikdy jsem je nepotřeboval,“ resp. „Noviny hlásí dobré zprávy / bomby zapomněly vybouchnout / generálové se rozhodli hrát golf“), vzápětí ale cituje Roedelia, který říká, že Kluster „doufali, že jsme možná otevřeli dveře nového chápání toho, jak žít. Byl jsem obrovsky pyšný na to, že jsem se účastnil hudebního protestu proti společnosti. Dá se říci, že byl poučnější než rozbíjení oken nebo vyhazování aut do vzduchu.“
Veselé Velikonoce!
Poprvé zveřejněno 1. dubna 2013.