Eva Turnová: Hledání ztraceného basu

  
9

Před pár lety mi nejmenovaný bubeník pět minut před koncertem v Arše řekl, že mám svůj nástroj jako brož, kdežto on hraje srdcem a s basistou by rád dýchal, což se mnou nejde, čímž mě degradoval na nefunkční obal a  já se rozbrečela. Dva dny jsem si hýčkala pocit křivdy, při kterém se mi roloval set s mým nástrojem souvisejících flashbacků: jak jsem rozsedla svou první kytaru, jak můj přítel vzteky rozbil basu o futro a  jak jsem ji den nato bezhlavou chladně pověsila nad pódium, zatímco jsem hrála na půjčenou. Koupila jsem si pak novou, ale klip pokračoval. Nová basa mi pak často sklouzla z komba, o které byla opřená, protože jsem ztratila stojánek a nebo se ztratila celá, struny jsem v podstatě nijak neměnila ani neprala, ladička byla většinou bez baterie a trsátka uvízlá ve filtru pračky. Aparát po koncertě vždycky někdo uklidil a někam správně zandal. Můj vztah byl po velký čas vztahem přinejlepším pozorovatele. Když mi basa pomáhala k tomu, abych se jejím prostřednictvím dobře bavila, měla jsem ji ráda, ale doma jsem ji nesnášela, protože mi sama od sebe neumožnila dobře na sebe hrát. Stala se zrcadlem mé neschopnosti, které jsem neustále vláčela s sebou; podobně jako popelník plný vajglů je němou výčitkou a připomínkou toho, že člověk nepřestal kouřit, ač si to přál.

 

 

Spoluhráči se kvůli mému ztrácení, nacházení, kácení a zacházení mračili, ale to jsem snadno vytěsnila tímto argumentem: lpění je hmotný a  tudíž neduchovní vztah vlastnění. Člověk, který se vyvíjí od hmoty k  duchu, se učí přirozeným procesem nelpět a to mu dává šanci nevlastnit. Každý má nějaký řád, kterým se řídí. Každý ho má jiný a já krom toho, že na nástroj hraju, chci projevit vztah k němu tím, že mu dovolím se ztratit. Prostě jako třeba ponožku, které nehodlám zařizovat pracovní a  funkční program a kontrolovat, zda se podle mé vůle děje. A když se ponožka nebo basa ke mně vrátí, je to jen milé překvapení. (Tvářila jsem se prostě jako novodobý člověk, který má pět milenců a tvrdí, že se jedná o rozpad tradičních vztahů, má rád všechny a nemá na žádného žádný nárok neboli nikomu toho nic moc nedávám a taky nic nedostávám.)

 

Nejhorší bylo, když se basa neztratila a navíc jsem měla několik dní volno, takže jsem na ni klidně mohla i cvičit. Buď jsem ji nechala alibisticky v autě, kde mrzla a zkroutila se a, to byla disciplína zcela jiná, ale hrát za účelem „zvládnutí“ bylo utrpení. Stejně jako jízda autem a práce na počítači. Používat s radostí, ale systematicky se učit nebo oprašovat, to ne. Tou dobou už mi bylo samozřejmě jasné, že množství vnitřního naplnění a energie získané je přímo úměrný energii vložené, protože tou dobou jsem měla milované dítě a zjistila jsem, že je to s ním jinak než se ztracenou ponožkou. Že v systému nelpění tam funguje odevzdávání jako projev přijetí milostného, nikoliv spotřebního.

 

Mnohem milejší bubeník mi řekl: „Brož to není, ale mohla bys hrát líp“, a  tak se stalo, že se nástroj začal spojovat s lidmi, které mám ráda. Občas mi na ni někdo lípnul samolepku soba nebo zásobník na trsátka, půjčil si ji basista Garyho Lucase a basa se postupně stala z ponožky dítětem, jak mě dlouho provázela mými úspěchy i fiasky. Po  čtyřicetidenní šňůře jsem měla pocit, že je to mé třetí prso nebo dřevěný milenec spíš než nástroj. Takže jsem ji přijala, nejdřív jako někoho, s kým jste na pustém ostrově a nemáte na vybranou, ale chtě nechtě ho přijímáte, až dojde k celkovému prolnutí a hranice zmizí. Vazba na hmotu je dál zenově nízká, ale ne tím, že mi bylo jedno, jestli má urvaný knoflík. Odpovědnost zase zvýšená tím, že jsem jí umožnila plnit její funkci. A pak se z nástroje stane něco, co regulérně milujete a už o tom nespekulujete. Někdo má nástroj jako milenku už od narození. Třeba Vráťa.