Jako LP vyšlo sólové album Evana Parkera, pojmenované Monoceros, v roce 1978 na Nimbus Records – nahráno bylo (tehdy dost nezvykle) „direct to disc“ 30. dubna téhož roku ve Wyastone Leys, Monmouth Michaelem a Geraldem Reynoldsovými v produkci Numy Labinského a hudebník nelení, aby na jejich adresu zopakoval dík za entuziastickou spolupráci a nekompromisní technický standard. Právem: monocérózní nahrávka je jako vyšitá, je svěží a živá. Ale co víc: to čtvero improvizací, zachycujících Parkerovo osvěživé a inspirativní zahrávání se sopránsaxem, působí téměř současně; na tom nic nemění stohy desek, které saxofonista od té doby vyprodukoval. Základem je tu improvizace první, více než jednadvacetiminutová, zahraná v jednom zátahu, vysokohorsky štrapační, uminutě, až zběsilostně naléhavá, plná kolovrátkových motanic, říčného repetitivnění a výškových krkolomností i ustavičně renovovaného nabuzování. Parker tu stabilizoval svůj horempádní přístup bezzastávkového mátoření, úprkové mířivosti do stále vyšších, pregnantnějších sfér (občas až horečnatě a bolestně fakírských), jeho zadíravá strmost je neúmorná, až neumořitelná. Jeho burleskně roztopášné vyčiňování je uřknávavě extravagantní.
Tři další „přídavky“ mezi čtyřmi a devíti minutami sice z tohoto přístupu vycházejí, ale v tom druhém Monoceru můžeme nacházet více hudrujícího střečkování, drnčivého propletencování, pyrotechnického útočení a halabaladivé zabíhavosti, zatímco třetí vyjevuje více vyhledavačského máto(z)ření, skřípečné jurodivosti, titěrňující bezbřehosti, vrzukavě odhalivé bloumavosti a odsekávanostní prudivosti. A závěr? Ten na nás nalíčil špitavou splávkovost, ze které se vyrumplovává burácivě rozkochaná střelhbitost, uskřiňující ropotivost i třepetková háravost.
Prostě to, nad čím jsme leckdy užasli (i při Parkerově pražském vystoupení) je tady nashromážděno ve čtyřech průbojných tyglících. Vzpomínám si na dávnější zájezd s jedním českým jazzovým kvartetem do Stuttgartu. Když pro mne před koncertem přišel bubeník souboru, poslouchal jsem zrovna „jinou hudbu“, která mě odedávna vábila. Kamarád od bicích se zastavil na prahu pokoje, kde jsem byl ubytován, vyslechl několik taktů a rozhořčil se: „Už zase posloucháš ty svoje blázniviny?“ Ano, kamaráde, odpovídám zpětně, už se jich asi do konce života nevzdám. A Monoceros z minulého století k nim i v tom našem století patří. Neprodyšně.
Evan Parker: Monoceros
psi records (evanparker.com/psi.php)
