Až donedávna jsem nad výroky rakouského experimentátora Christiana Fennesze, v nichž dosti striktně odmítal nálepku ‚laptopový hudebník‘, poněkud nechápavě kroutil hlavou, po poslechu jeho napjatě očekávané novinky Venice mu však musím dát za pravdu. Fenneszovo srdce opravdu patří kytaře a laptop, věrný to jeho společník, pomalu ale neoddiskutovatelně ustupuje do pozadí a je nucen se poníženě spokojit s úlohou obyčejného sluhy. Christian se po vzoru balistické křivky vrací z digitálního abstraktna blíže k pozemskému brnkání. Jen se ohlédněme: začínal s kytarou, pak prudce vylétl vstříc agresivnímu glitch-chladu, vyčerpal palivo a s úchvatnou deskou Endless Summer začal ztrácet výšku, aby konečně s Venice zaklepal na naše gravitací připoutaná dvířka. Pomyslný kruh se tedy téměř uzavírá, zdaleka se ovšem nejedná o návrat do bodu, kde jeho dráha před zhruba desetiletím započala.
Kytara sice hraje klíčovou roli u všech dvanácti kompozic, takřka neustále však mění převleky a tvrdošíjně se odmítá ukázat nahá (pravda, v intimní skladbě Laguna se už objevuje téměř odhalená a bez make-upu). Nespoléhá na jeden určitý styl, naopak zkouší nejrůznější polohy a variace, kterým vždy poskytuje pouze jedinou šanci, a proto se snaží, aby zapůsobila co možná nejsilněji. Výsledná přehlídka se tudíž stává pestrou poslouchanou, jež, ačkoli v konečné podobě maličko trpí neuceleností, nepřestává překvapovat a s každým výstupem přináší jiný druh kytarového výtažku. Ne však nutně extra-čerstvého. Fennesz se v několika případech – možná nevědomky – jaksi oklikou navrací k již probádanému a nabízí ‚jen‘ mírně upravenou vlastní variantu: se City Of Lights se vrhá do náruče minimalistického drone ambientu, četné vazbostěny sestavující naléhavostí oplývající Circassian (v níž hostuje další rakouský kytarista Burkhard Stangl) zase připomenou spacerockové pokusy minulé dekády a i Davidem Sylvianem nazpívaná podmanivá píseň (!) Transit jakoby byla pouhým pokračováním společné seance započaté při práci na loňské Sylvianově desce Blemish. Skutečnost, že některé skladby do určité míry postrádají jasný Fenneszův rukopis ovšem nemusíme považovat za negativum, to by totiž zřejmě byl jen projev neschopnosti zapudit vysokou laťku nastavenou předešlým albem Endless Summer. Christian jednoduše ušel kus cesty a alespoň částečně se vymanil z vlastní – již mnoha jinými kopírované – klece. Jeho hlavní cíl ale, zdá se, zůstává stejný: posluchače zcela pohltit a dojmout. Stále ho můžeme nazývat mistrem v modelování ‚vlídného‘ hluku a v těžbě maximálního efektu z minima zdrojů (viz úchvatná hutnost The Other Face či hitová konstanta Chateau Rouge) a stále nás svým jedinečným způsobem nutí v relativním zvukovém chaosu vyhledávat esenci emocí, které se díky tomuto úsilí násobí. Fennesz svou kytaru pomocí softwaru trápí, vysává, omezuje i rozkládá a dělá to s větší chutí než dříve.