Nenápadně, bez velké publicity se ve dnech 28. a 29. dubna na pražské HAMU uskutečnil druhý ročník festivalu MicroFest Prague, věnovaný teorii i praxi mikrotonální hudby. Teorie byla zastoupena dvoudenní konferencí, praxe pak dvěma večerními koncerty.
Termín mikrotonální hudba je problematický. Jednak tím, že v češtině evokuje tonalitu a tím nepatřičně posouvá význam. A také tím, že mikro odkazuje na malé, zde tedy malé intervalové vzdálenosti mezi tóny. Mikrotonální hudba však není hudba s malou tonalitou, ani s malými intervaly, ale každá hudba, v níž jsou podstatné drobné nuance použitého systému tónových výšek. Tedy vlastně všechna hudba, jejíž tónový materiál se liší od současné dvanáctitónové rovnoměrné temperatury. Což je veškerá evropská hudba starší než několik staletí, veškerá tradiční hudba mimoevropských kultur a vlastně i veškerá původní lidová hudba celého světa. V užším smyslu je však mikrotonalita, já bych raději užíval termínu xenharmonie, cílená práce s frekvenčními vztahy tónů, která vede k objevování a prozkoumávání vlastností a zákonitostí rozličných ladicích systémů a vytváření skladeb, které je využívají.
Mikrotonální hudbu mám rád a poslouchám ji už více než čtyřicet let. Dlouho jsem sledoval dění v mezinárodní mikrotonální komunitě prostřednictvím diskusních skupin Yahoo Groups, kontakt jsem ztratil, když se diskuse přesunula na Facebook. Nejsem tedy nezaujatý – kromě teoretiků mikrotonality znám i soubor EnsembleSpectrum, který letos vystoupil s programem mikrotonálních kompozic, znám jeho uměleckého vedoucího, Mateje Slobodu a vážím si jeho skladatelské, dirigentské a organizační práce. Znám organizátory MicroFestu a těší mě, že se propagaci této okrajové oblasti věnuje i někdo u nás a Praha se tak nenápadně stává jedním z center živé soudobé mikrotonální hudby.
I přes to, že nejsem nezaujatý, jsem se odhodlal popsat své dojmy z koncertu, který proběhl 29. dubna večer v Galerii HAMU. Koncertu předcházejícího jsem se nemohl zúčastnit, ač jediný světový hráč na šestinotónové harmonium a zručný klavírista specializující se na interpretaci soudobé hudby Miroslav Beinhauer a americký hornista Daniel Costello byli příslibem mimořádného hudebního zážitku.
Galerie HAMU je dlouhý nízký klenutý sál s problematickou akustikou. Umístění hudebníků v polovině délky sálu u jedné stěny a posluchačů u stěny druhé umožnilo využít zvukových odrazů od stropního klenutí k vytvoření komorního až intimního zvukového prostředí, které velmi svědčilo prováděným skladbám. Jelikož v sále bylo jen několik desítek lidí, bylo by možné celou akci pojmout méně formálně, ne jako tradiční koncert pro anonymní publikum, ale jako setkání komunity spřízněných teoretiků, skladatelů, hudebníků a posluchačů. Tak by charakter koncertu MicroFestu lépe ladil s formou doprovodné konference, která takovým setkáním nepochybně byla.
Stejně jako v případě minulého ročníku festivalu, byla i pro tento koncert vypsána výzva k předložení skladeb, tentokrát pro obsazení redukovaného souboru EnsembleSpectrum. Na program se tak dostala trojice přibližně desetiminutových skladeb, kterou festivalová porota vybrala z více než čtyř desítek zaslaných. Doplněna byla částečně improvizovanou kompozicí od Liisy Hirsch a rozsáhlejší skladbou pro komorní orchestr a elektronickou tampuru od jednoho z hlavních účastníků konference, Marca Sabata.
Koncert začal ostrými spektralistickými clustery skladby Tesselations pro flétnu, housle, violoncello a klavír. Její autor, nikaragujsko-americký skladatel Gabriel José Bolaños Chamorro, byl k jejímu vytvoření inspirován estetikou směsi předvídatelnosti a chaosu, kterou nacházel v dláždění budov nikaragujské Granady. Skladba využívá repetitivních transformací časových i výškových proporcí, napodobujících pravidelné opakování, symetrie i nedokonalosti dlaždicových vzorů. Takto vznikající glissanda, melodické fragmenty a harmonické souzvuky tvoří kontrast k hustým clusterům kombinačních tónů tvořícím kostru kompozice. V souladu s tradicí spektralismu se skladba pohybuje ve čtvrttónech, a na festivalu tak zastupovala mikrotonální oblast EDO, tedy systémy ladění založené na rovnoměrném dělení oktávy nebo jiného intervalu.
Následovala zvolna plynoucí skladba 8 Choose 4: Prime harmonics II od Jamese Petera Falzoneho ze Spojených států, postavená na souzvucích dlouhých tónů flétny, klarinetu, houslí a violoncella v prvočíselných frekvenčních poměrech. První tři prvočísla jsou pro nás v hudební harmonii důvěrně známá – dvojka ovládá oktávy, trojka kvarty a kvinty, pětka pak vládne terciím a sextám. Tím tradiční evropská hudba končí. Sedmička, objevující se coby přirozená septima u mnoha hudebních nástrojů, již do běžných ladění nepatří, stejně jako jedenáctka a prvočísla následující. Prvočíselné souzvuky proto vytvářejí zvláštní napětí mezi libozvučností a nezvyklostí. V této skladbě jsme se mohli těšit kombinacemi prvočísel až do devatenáctky.
Další čtvrttónová skladba – Perpendicular Universes, op. 80 pro klarinet, violoncello a klavír od polského klavíristy, skladatele a dirigenta Marcina Piotra Łopackiho v přehledně vystavěné souměrné kompozici střídala polyfonní části se sólovými poloimprovizovanými kadencemi. Úvodní rychle zahušťovaná rytmická polyfonní část evokovala rytmy klasiků minimalismu. Následovaly multifoniky a další rozšířené herní techniky sólového klarinetu. Po pomalé polyfonní části zazněl spektralistický klavír a po další volné polyfonii opět částečně improvizovaná kadence, tentokrát v podání violoncella. Symetrii skladby završila zřeďovaná rytmická polyfonie, retrográdně souměrná s úvodem.
Estonská skladatelka Liisa Hirsch vytvořila originální techniku rozeznívání klavírních strun, kterou nazývá gliding. Skupina několika sousedících strun třených v podélném směru plastovou destičkou, konkrétně víčkem obalu audiokazety, generuje proměnlivou směsici vyšších harmonických složek, které spolu se sympatetickou rezonancí okolních strun vytvářejí nepředvídatelné souzvuky. Ty jsou základem několika kompozic se souhrnným názvem Glides, z nichž jedna zazněla i na MicroFestu. Hudebníci byli instruováni sledovat aktuálně znějící tónové výšky klavíru a hranými tóny tvořit unisona, rázy a další zvukové textury. Glides tak reprezentovaly volnou mikrotonalitu nesvazovanou žádným explicitním systémem.
Program zakončila skladba Divide od v Berlíně usazeného kanadského skladatele, pedagoga a propagátora Just Intonation tedy ladění založených na celočíselných frekvenčních poměrech, Marca Sabata. Výrazně modální dvoudílná kompozice pro violoncello, klarinet, flétnu a housle byla opřená o elektronicky generovaný harmonicky bohatý drone, který zněl, možná až příliš hlasitě, po celou dobu trvání skladby z páru reprosoustav. V první, statické části hudebníci v unisonech podporovali rozličné frekvenční složky dronu a dotvářeli tak zvolna se proměňující harmonickou zvukovou plochu. Druhá, melodická část evokovala postupy, jaké známe z indických rág. Namísto glissandového pohybu sólového hlasu kolem stabilních bodů rágy se však Sabatovy melodie pohybovaly stupňovitě a polyfonně se proplétaly. V kombinaci s repetitivní stavbou a pomalým tempem vytvořily zasněnou meditativní atmosféru, která příjemně uzavřela koncertní program večera.
Interpretace mikrotonálních kompozic vyžaduje od hudebníků zcela jiné dovednosti než provádění skladeb v běžné dvanáctitónové rovnoměrné temperatuře. Komorní soubor EnsembleSpectrum, který založil v roce 2012 slovenský skladatel a dirigent Matej Sloboda, se od počátku systematicky věnuje interpretaci hudby 20. a 21. století. V průběhu deseti let existence se čím dál častěji zaměřuje na méně známé či zcela nové kompozice kladoucí na hráče nezvyklé technické i mentální požadavky. Tentokrát se orchestr velmi dobře zhostil mikrotonality. Bylo zjevné, že hudebníci hrají se zájmem a s porozuměním, matematicky dokonalé a harmonicky čisté souzvuky zaznívaly s intonační jistotou. Výběrem skladeb i kvalitou jejich provedení koncert výrazně překonal formát doprovodné přehlídky hudebních experimentů s roztodivnými formami ladění navázané na lokální akademickou konferenci, a pokud festival v budoucnu přiláká širší publikum, mohl by se zařadit mezi významné události pražského hudebního dění. Po koncertě mi několik posluchačů potvrdilo, že výběr skladeb i jejich provedení uspokojily znalce mikrotonality i nepřipravené posluchače, kteří se s touto hudební oblastí setkali poprvé. I to je, myslím, jedním z cílů MicroFestu, a tak doufám, že toto setkávání příznivců mikrotonální hudby bude pokračovat a za dva roky opět vyústí v mimořádný koncert.
Informace ke konferenci i koncertům lze najít zde.