Frances-Marie Uitti a Gareth Davis na Stimul Nights

  
127

Festival Stimul přiváží do divadla Alfred ve dvoře duo mimořádných hudebníků posouvajících akustické nástroje do nových zvukových světů.

Americká violoncellistka Frances-Marie Uitti a britský klarinetista Gareth Davis se seznámili v Amsterdamu a od té doby se věnují společnému prozkoumávání možností nástrojů, které v klasickém instrumentáři patří k těm nejflexibilnějším. Kam až lze možnosti cella a klarinetu posunout, předvedou 26. dubna také v Praze, kde vystoupí v rámci série Stimul Nights v divadle Alfred ve dvoře. Oba hráči patří k velmi aktivním sólistům a zároveň i kolaborátorům na polích současné komponované i improvizované hudby.

Frances-Marie Uitti za svou kariéru již zvládla spolupracovat s klasiky formátu Johna Cage a stovky kompozic byly napsány přímo jí na tělo.  Zvláště pevné pouto ji pojilo s italským skladatelem Giacintem Scelsim, na jehož skladbách měla do jisté míry spoluautorský podíl a s nímž strávila třináct let. (Blíže se o tom dočtete ve skladatelově profilu od Jaroslava Šťastného.) Právě během svého pobytu v Římě v 70. letech se Uitti začala věnovat improvizaci a zároveň přišla se svou jedinečnou technikou hry. Ta obnáší použití dvou smyčců zároveň – jednoho nad strunami, druhého pod nimi – a díky tomu proměňuje violoncello ve čtyřhlasý nástroj. Právě Scelsi byl údajně prvním, komu tuto techniku předvedla. S ním také vyvíjela speciální rezonátory, kovová zařízení přidávaná na violoncello a vytvářející zvláštní bzučivý zvuk. Scelsi se tím chtěl přiblížit zvuku tibetských rituálních trubek. Přecházení od kompozice k improvizaci Uitti zajímá stále. Na počátku 90. let spolupracovala s britským skladatelem Jonathanem Harveym, s nímž mimo jiné natočila album elektroakustických improvizací nazvané Imaginings, jež vyšlo na značce Sargasso.

Gareth Davis je klarinetista, ovšem jeho hlavní doménou je basová varianta nástroje. To neznamená, že produkuje pouze hluboké bručení, k němuž je tento nástroj nejčastěji užíván v orchestrech. Davis ždímá z nástroje široké spektrum tónů i jiných zvuků a kvilů. Pražské publikum ho slyšelo již několikrát coby interpreta soudobých kompozic. V rámci festivalu Contempuls hrál hudbu Bernharda Langa nebo Petera Ablingera. V rámci téhož festivalu také předvedl, jak se od komponovaného základu odráží k improvizaci ve spojení s elektronikou. Právě elektronické zvuky či nahrávky z okolního světa jsou pro Davise oblíbenou přísadou. Ze spolupráce Garetha Davise, skladatele Alvina Luciera a elektronického manipulátora Rutgera Zuydervelta známého jako Machinefabriek vznikla například skladba Memory Space s podtitulem Ostrava a Alvin Lucier, pro niž si Lucier coby pravidelný host Ostravských dnů nové hudby si vypůjčil zvuky na tamním nádraží. Nahrávka vyšla na kompilaci slovinského vydavatelství God jako příloha časopisu HIS Voice v roce 2014.

Ačkoliv spolu Gareth Davis a Frances-Marie Uitti hrají dlouho a pravidelně, zvukovou konzervu vydali pouze jednu, respektive, abych byl přesný jednu a půl. Tou půlkou, je soundtrack k povídce Vladimira Nabokova Terra Incognita vydané v roce 2012 v silně omezeném nákladu vydavatelstvím Wist Rec. Regulérní album nazvané Gramercy pak vyšlo v témže roce na značce Miasmah. To se jinak věnuje především hudbě elektronické, ovšem čistě akustická produkce těchto interpretů vlastně není světu ambientu a digitálních experimentů příliš vzdálená. Příjemné, dřevěné témbry obou nástrojů se přelévají do drsného skřípání, vše je zkušeně načasováno. Nahrávku jsme v již po vydání recenzovali, lze ovšem předpokládat, že s odstupem tolika let společné improvizování obou hledačů dozrálo do ještě zajímavějšího tvaru a že naživo bude zážitek intenzivnější.