Svět umění, ten dnešní i ty dřívější, je plný tvůrců a intelektuálů s nepříliš korektními názory.
Za název slavné jeskyně Dionýsiovo ucho (italsky Orecchio di Dionisio) v sicilských Syrakusách prý může malíř Caravaggio. V roce 1608, pár let před smrtí, nedobrovolně (na útěku před zákonen) pobýval několik měsíců ve městě, kde mu místní archeolog, historik, architekt, literát a sběratel Vincenzo Mirabella ukázal zvláštní vápencový útvar a vylíčil jeho historii i legendy, jež jej odnepaměti provázely. Pojmenovat jeskyni po syrakuském panovníku Dionýsiovi I. (cca 432–367 př. n. l.) malíře napadlo poté, co se dověděl, že neblaze proslulý tyran využíval její skvělé akustické vlastnosti k odposlouchání v ní uvězněných zajatců. Říká se, že mistr chiaroscura si příběh vyfabuloval, právě do téhle jeskyně nicméně situoval raně křesťanský výjev Pohřeb sv. Lucie, patronky Syrakus, jediný větší obraz, který ve zmíněném městě namaloval. Mistrovské dílo dodnes visí nad oltářem kostela sv. Lucie u hrobu (Chiesa di Santa Lucia al Sepolcro), pro nějž bylo také původně vytvořeno – asi dvacet minut pomalé chůze od jeskyně.
Možných příčin jejího neobvyklého jména, ať už byl jeho původcem kdokoli, je několik. Za dvě může dvojice našich klíčových smyslů – zrak a sluch. Vertikálně prodloužený, zavinutý reliéfní tvar vchodu do jeskyně má impozantní výšku třiadvaceti metrů a skutečně může mnohým připomínat boltec lidského ucha; mnozí v něm však vidí spíš slzu. Ať tak či onak, patrně není zcela výsledkem přírodních procesů. K dnešnímu tvaru jí dopomohla verva, s jakou naši předkové využívali přírodní zdroje a přizpůsobovali své okolí narůstajícím civilizačním potřebám. Ze skály nejdříve vytěžili kámen coby stavební materiál, poté umělá jeskyně sloužila jako zásobní vodojem, avšak po několika zemětřeseních, jež narušila její architekturu, vodárenskou funkci pozbyla. Skvělá akustika ji však zůstala, i když zřejmě ne tak dokonalá, jakou má proslulý řecký amfiteátr v témž archeologickém parku (Parco archeologico della Neapolis). Ten prý pamatuje i Aischyla, který v něm v 5. století př. n. l. údajně uvedl některé své tragédie. Děj jedné z nich – Aitňanů – se dokonce odehrává v nedaleké Katánii. Komplexně a důmyslně projektovaná divadelní akustika je nesporně kulturně důležitější, než nahodilá akustika přírodních útvarů, a řečtí stavitelé amfiteátrů o ní věděli své. Staré řecké divadlo v Syrakusách dnes uvádí leccos, nejenom antické hry a koncerty. V době mé návštěvy zrovna nějakou produkci chystali, což mi zabránilo ukojit si akustickou touhu vlastním hlasem otestovat intenzitu ozvěn a dozvuků v něm. Snad příště, nebo v nějakém jiném klasickém amfiteátru.
Jak už to s mocnáři, diktátory a despoty obyčejně chodí, bývají značně kontroverzní. Přes jejich pošramocenou pověst ale asi není třeba odsuzovat všechny jejich činy. I když se s tím historie těžce smiřuje, někteří z nich mohou za význačné stavby či jiné kulturní počiny, jež dnes obdivujeme a uznáváme. I svět umění, ten dnešní i ty dřívější, je plný tvůrců a intelektuálů s nepříliš korektními názory. Kdyby dostali příležitost, možná by nás jejich činy nemile překvapily. Konec konců i samotný Caravaggio byl nenapravitelný rváč a podle dobového kunsthistorika Giovanniho Pietra Belloriho dokonce i vrah, který byl dlouhá léta na útěku před spravedlností. Nebýt jeho recidivy, zřejmě bych teď psal o jeskyni zcela jiného jména. Jestli vůbec, protože na Sicílii mne přivedlo zejména Dionýsiovo ucho. Umění odposlechu, jak jej prý kdysi provozoval inkriminovaný Dionýsios I., sám neúspěšný básník a dramatik, zato patron pochlebovačných literátů a myslitelů, kterými se rád obklopoval, má rozhodně daleko k dnešním představám o lidskoprávní a politické korektnosti (zrovna v těchto dnech se v evropských médiích hodně diskutuje o izraelském špionážním programu v rukou nedemokratických vlád). Navzdory samolibé a zákeřné povaze Dionýsios I. nejenže nepropadl sítem historie (s jeho jménem se spájí legendy o Damoklově meči a ideálním přátelství mezi Damónem a Pythiem), ale naopak, nebyl lhostejný ani dějinám umění. Velcí básníci jako Dante, Schiller nebo Osamu Dazai jej učinili literární postavou a, jak již bylo řečeno, na jeho nesmrtelnosti měl svůj podíl i malíř Caravaggio. Zdá se, že odposlouchávat protivníky není až tak nemorální, jak se nás snaží přesvědčit postmoderní demokratické instituce.
Legenda o Dionýsiových odposleších ale pokulhává i z akustického hlediska. Nezdá se, že by vnitřní meandry velkého kamenného ucha produkovaly výjimečná echa a rezonance, jež by se mohly stát spolehlivým přenosovým médiem žádaných informací. Ne, že by jeskyně nedisponovala efektní ozvěnou (ta musela být samozřejmě jiná předtím, než její prostory zformovaly do dnešní podoby lidská činnost a posléze i geologické a vulkanické procesy), byl jsem však už v mnoha auditoriích, přírodních i kulturních, kde byla mnohem efektnější. Přesto jsem si neodpustil hereticky zařvat „Hermés“ v příbytku Dionýs(i)ově. Legendy praví, že Hermés, bůh neustálých proměn, vytvořil primární hudební nástroje – lyru a flétnu, Dionýsovi zase mytografové připsali zásluhu na vzniku múzických forem, o jaké se neúspěšně snažil i jeho rádobynástupce. Ani Dionýsos ani Hermés nebyl jenom jeden; kromě mytologických konstruktů a archetypů existovali v mnoha historických reinkarnacích, z nichž jedna, ne příliš povedená, náleží syrakuskému tyranu s neblahým renomé. Metaforicky i sonicky vzato, Hermés zkoušející ozvěnu v Dionýs(i)ově jeskyni je prostě nádherný obraz.
