Zbylo nám snad ještě něco jiného než zbabělá naděje? Možná perverzní cynismus. O breugelovsky neveselé opeře, jež bude v červnu uvedena i v Praze.
Oslavy loňského centenária Györgye Ligetiho nenabyly megalomanských rozměrů jako před jedenácti lety takřka globální „cageománie“. Vyvrcholily koncem roku uvedením mistrovy jediné opery Le Grand Macabre hned na několika evropských podiích. Scénickou verzi nastudovaly Frankfurtská opera (režie Vasily Barkhatov, dirigent Thomas Guggeis, premiéra 5. listopadu) a Vídeňská státní opera (scéna a režie Jan Lauwers, dirigent Pablo Heras-Casado, premiéra 11. listopadu), 7. prosince k nim Pařížská filharmonie přidala koncert, v jehož druhé části zazněly úryvky z opery v podání Ensemble Intercontemporain, orchestru Pařížské konzervatoře a Maďarského národního sboru (dirigent Matthias Pintscher, sbormistr Csaba Somos).
Le Grand Macabre jsem viděl naživo třikrát – v roce 2014 v Kodani, o tři roky později koncertní verzi v Budapešti a letos ve Vídni. Patří k mým nejoblíbenějším scénickým dílům, z oper s tradičním libretem mě fascinuje asi nejvíc. Uvádějí ji poměrně často, od stockholmské premiéry v roce 1978 se dočkala realizací na mnoha scénách i ve vícero jazycích. Autor v roce 1996 dílo výrazně přepracoval a v revidované podobě se hrává dodnes. Novější verze má oproti původní méně dialogů, některé, původně mluvené role a party v ní byly změněny na zpívané, závěrečná passacaglia prodloužena, a crescendo na konci nahrazeno posloupným diminuendem. Co se týče orchestrace, je průzračnější, některé nástrojové party byly sonoristicky zmírněné. Nejmarkantnějším zásahem však bylo skladatelovo rozhodnutí spojit všechna čtyři dějství do jediného monolitu, přestávka po druhém dějství (resp. v třetím dějstvím před grandiózním příchodem Nekrocara na scénu) je nicméně přípustná a vzhledem k percepční náročnosti produkce zřejmě i nutná. Zařadili ji i tvůrci vídeňské inscenace.
Námět i libreto Ligetiho pozoruhodné opery jsou velkou výzvou pro aktualizace, zejména v dnešním operním světě, kde se „umění reinterpretace“ těší nebývalé oblibě. Odborná i laická veřejnost tudíž s napětím očekává, s jakými inovacemi přijde režisér či scénograf každé nové inscenace. Bylo tomu tak samozřejmě i před premiérou ve Vídni. Nesmírně proto lituji, že jsem se nedostal do Frankfurtu (hráli osm představení v rozpětí od 5. listopadu do 10. prosince), abych mohl srovnávat. Vizuálně atraktivní spektákl, dynamicky reagující na dramatické akce na jevišti i v orchestřišti, jaký vytvořil Lauwersův inscenační tým, je výrazem přístupu, jenž zmíněnou otevřenost díla vítá; sám režisér Lauwers mluvil o „mnohoznačnosti (ambiguity) jako odpovědi na každou otázku“.
Scéna byla pompézní, rámcoval ji Breugelův surreálný obraz apokalypsy, místy byla až vulgární, což ale tvůrcům nelze vyčítat, jelikož některé obscénní dialogy či obrazy operního děje k vulgárnosti přímo provokují. Lauwersův přínos byl více výtvarný nežli režijní, žánrově se rozpolceně zmítal mezi zlomyslnou truchlohrou a dobromyslnou klauniádou, vizuálně, pohybově, a hlavně pocitově se trefil do bizarní atmosféry Breughellandu, kam je děj opery zasazen. Živé pohyblivé obrazy, distancující projekce, bujaré kostýmy a hyperbolizované rekvizity (např. obří rudý klokan) zdůrazňovaly absurditu dějinného koloběhu a chtíce-nechtíce, nikoli prvoplánově, evokovaly krvavou beznaděj aktuálních válečných konfliktů.
Z představení jsem odcházel (a zcela jistě jsem nebyl jediný) rozčarovaný. Na jedné straně ve mně doznívaly motivy a rytmy úžasné, bravurně interpretované hudby (Heras-Casado dostal z orchestru vskutku nemožné), na druhé mě skličoval pocit, že dnešní svět je ligetiovskému Breughellandu mnohem blíž než před necelými deseti lety, když jsem Velkou hrůzu zhlédl poprvé. Ve světle aktuálních událostí (a to jsem samozřejmě nemohl tušit, jak námi všemi zanedlouho otřese pražský masakr) jsem si uvědomil, že umělcova vize není tak perverzní, jak se dosud zdálo. Velký mistr Ligeti nejenže napsal operu s nadčasovým poselstvím, ale prostředky, jaké v ní použil, zejména hyperbola a absurdní humor, podle všeho ještě nepodléhají inflaci. Totální destrukce se zatím bohudíky nekoná, avšak skladatelem načrtnutá karikatura nepoučitelného světa zůstává nadále aktuální, v globálním kontextu i v množství lokálních variací. Nekrocar, lhostejno zda střízlivý nebo ožralý, zkorumpovaní ministři nebo šéf tajné policie Gepopo se nijak nechystají odejít ze scény – z operní ani z dějinné. Na té operní zatím vítězí láska nad infantilní vůlí k zániku, jejíž makabrické podoby vlévají do života i umění novou a novou naději. Zbylo nám snad ještě něco jiného než zbabělá naděje? Možná perverzní cynismus. Přesto všechno se moc těším na ohlášenou červnovou premiéru Le Grand Macabre v pražské Státní opeře.
