Beletrii čtu jen sporadicky, ale v posledním čase jsem měl štěstí hned na tři nové romány. The Readymade Thief (2017) od Augusta Rose, The Bride Stripped Bare by Her Bachelors, Even (2015) od Chrise F. Westburyho a Drone and Apocalypse (2015) od Joanny Demers mne hodně pobavily.
První dva jsou ze současnosti, děj posledního autorka situovala do vzdálenější budoucnosti. Pouze první z knih napsal profesionální spisovatel – napínavý thriller o mladičké Lee z Filadelfie, která se na útěku z polepšovny, kde se ocitla neprávem, musí skrývat před policií a rodiči a díky neuvěřitelné spleti náhod a série úkladných vražd odhalí tajnou sektu Mládenců, již v ní shledali vytouženou Nevěstu ze slavného Velkého skla Marcela Duchampa. Autorem druhého románu, úsměvného příběhu o bizarní dvojici zmatených asociálů, která přesvědčí kunsthistoričku Kelly, aby je v pronajaté dodávce odvezla z Bostonu do Filadelfie, kde si hodlají vyzvednout objednanou třírozměrnou kopii Duchampova Roztírače čokolády, je neuropsycholog. No a třetí dílo pochází od muzikoložky Joanny Demers, autorky několika pozoruhodných prací o současné elektronické hudbě. Její útlá knížka má zcela nekonvenční formu katalogu k výstavě fiktivní kalifornské post-konceptuální umělkyně Cynthie Wey. Ta se teprve dvě století po své smrti, přesněji v roce 2213, dočká uznání v podobě autorské výstavy Komentáře k apokalypse. Ve všech třech textech se přeintelektualizovaný svět soudobého umění prolíná se smyšlenými naracemi, a tato směs reality a fikce je postmoderním komentářem k jeho existenci, kterou distancuje prostřednictvím legitimních interpretací i ulítlých ekfrází. Zkrátka, zábavné počteníčko pro excentrické i introvertní intelektuály tekuté doby, v níž je jistá pouze nejistota. V novém tisíciletí se takovémuto způsobu literární světotvorby mimořádně daří; příkladem mohou být třeba rozsáhlejší prózy z akademického prostředí Hra o manželství od Jeffreye Eugenidese (2011) a Sedmá funkce jazyka od Laurenta Bineta (2017), jež existují už i v českých překladech, nebo i poslední Demersové novela Anatomy of Thought-Fiction (2017).
Katalog ke smyšlené výstavě Cynthie Weyové obsahuje nalezené umělkyniny eseje a „spekulativní umělecké díla“, tj. nerealizované propozice, u nichž se předpokládá, že je jednou někdo dotvoří do esteticky přijatelné podoby. Kurátoři výstavy v úvodním textu vysvětlují rozdíl mezi spekulativním uměním Weyové a instruktivními kusy fluxovských umělců a konceptualismem 60. let minulého století. Na rozdíl od nich, spekulativní dílo, v němž je idea stejně důležitá, nerezignuje na estetiku a řemeslné zručnosti. Naopak, Wey ponechala své ideje v textové formě pouze proto, že se z nedostatku talentu a technické obratnosti sama neodvážila vtěsnat je do přesvědčivé umělecké podoby, či už materiální nebo digitální.
Výstava vděčí za svůj název prvnímu z esejů – Komentáře k apokalypse. Umělkyně v něm pojednává apokalypsu jako zjevení mytologického či náboženského významu, jako předpověď zániku světa, života, civilizace. Jelikož se vyskytuje ve všech kulturách a dějinných obdobích, nutnost formulovat konec existence dělá z apokalypsy něco jako žánr nezábavné science-fiction. Wey ve své důslednosti prostudovala historicky známou apokalyptickou literaturu, počínaje ilustrovaným kompendiem Commentaria In Apocalypsin, jež v 8. století sestavil španělský mnich a teolog sv. Beautus z Liébany, přes různé interpretace novozákonního Zjevení svatého Jana, až po práce rakouského kunsthistorika Otty Pächta o apokalyptických tématech v malířství. Ke studiu těchto zdrojů a následnému psaní deníku, esejů a spekulativních uměleckých děl ji dovedly bázlivé vize a předtuchy blízké smrti, jaké od roku 2006, tj. od svých dvaadvaceti let, sama zažívala. Tyto stavy byly často doprovázeny vidinami a zvukovými iluzemi. Snažila se je překonat pravidelnými meditacemi, jež ji pomohly sžít se s apokalypsou jako přirozenou součástí svého bytí, potenciálním nebezpečím, které může kdykoli nastat, což u ní způsobilo vnímání času jako relativní, resp. irelevantní veličiny. Uvědomila si, že apokalypsa má kromě psychologické též eticko-estetickou podstatu a začala dělat umění. V mládí sice hrála docela dobře na housle a později vystudovala dějiny umění na Pomona College v Claremontu a fotografii a video na proslulém CalArts, získané kompetence jí však moc nepomohly vyrovnat se s apokalyptickými stavy. Lépe ji šlo psaní, a tak si z něj udělala introspektivní a reflexivní nástroj na vyjádření existenciální úzkosti.
Cyntia Wey záhy objevila léčebný prostředek a nejúčinnější nástroj artikulace zmateného času v ambient a drone music. Věnovala ji několik esejů a v té první napsala: „Drone music je umění, které dovede půvabně, téměř přirozeně vykouzlit žár i smrt a děs i radost, jež přinese apokalypsa s jejím mučivým morálním smrtícím koncem.“ Oblíbila si zejména hudbu dua Celer, Eliane Radigue, Williama Basinského, Thomase Könera, Tima Heckera a Les Rallizes Dénudés. Její vkusové preference zřejmě reprezentují zájmy samotné Demersové, která o uvedených hudebnících psala ve svých muzikologických textech. Ať tak či tak, skuteční hudebníci dronů sotva kdy tušili, že se díky své nonkonformní hudbě stanou ještě za svého života literárními postavami.
Další eseje v knize byly inspirovány poslechem hudby konkrétních děl či alb zmiňovaných hudebníků, o některých by se dalo říct, že jsou to rozšířené filozofující recenze. Umělkyně v nich předvádí znalosti z dějin filozofie a schopnost přesvědčivého kontextového usouvztažňování osvojených poznatků s citlivým posloucháním. Katalog obsahuje celkem čtyři spekulativní umělecká díla. Dvě z nich – The Bing Bang a The Chelyabinsk Meteoroid – jsou konceptualizace extrémních zvukových situací. Ve Velkém třesku Wey vybízí návštěvníky výstavy, aby si představili „nejhlučnější zvuk, k jakému kdy došlo, zvuk tisíckrát hlasitější než výbuch Krakatoa, zvuk, jež je dostatečně hlasitý k tomu, aby způsobil prasknutí ušních bubínků každého, kdo je v dosahu pěti set mil.“ Koncept, napsaný strojem na malém listu bílého papíru, má být instalován na zdi spolu s reproduktory, z nichž zní v nekonečné smyčce skladba Butel od kanadského hudebníka Kyle Bobby Dunna. Podnětem k Čeljabinskému meteoroidu byly videa, na nichž 15. února 2013 ruští policisté zachytili výbuch meteoru v atmosféře nad Čeljabinskem. Kurátoři dílo instalovali jako video dioráma simulující událost prostřednictvím zářícího světla a nepřirozených stínů probleskujících nad fotografickou reprezentací Čeljabinsku. Fotožurnalizmus pádu je série tří fotokoláží, na nichž jsou aktualizované moderní představy o třech mytologicko-historických katastrofách – dobytí Tróje, vpádu barbarů do Říma a pádu Lucifera. Navrhovaná videoinstalace Pump Cam / Debt Clock je juxtapozicí dvou časosběrných záznamů – ekologické katastrofy, způsobené výbuchem plovoucí vrtní jednotky Deepwater Horizon v Mexickém zálivu v roce 2010, při němž unikla do moře obrovská ropná skvrna, a webové stránky, ukazující v přímém přenosu vývoj a aktuální stav národního dluhu USA. Koncept reprezentuje falešnou humanitu a pokrytectví rozvinutých konzumních společností v post-imperialistické epoše.
Experimentální próza Joanny Demers je užitečným příspěvkem k nové estetice umění. Nejenže míchá teoretický přístup s literární fikcí, ale rehabilituje vjemy ve filozofující reflexi světa. Spoléhá na ně jako na legitimní zdroj informací a využívá je též jako realizační médium. Demersové způsob psaní je tudíž skvělou ukázkou estetického myšlení v praxi, jak ho svého času vysvětlil německý filozof Wolfgang Welsch. Ale nejpůsobivejším leitmotivem knihy Drone and Apocalypse a myšlenkového světa její „hrdinky“ je odhalení filozofických korelací mezi hudbou dronů, její organizací času a zvýrazněním atmosférických vlastností zvuku, a vágními psychologicko-estetickými kategoriemi, jako jsou nicota, prázdno, absence, zánik, bezvýznamovost, úzkost, cynismus, či nostalgie.
