Hermovo ucho – Café Purgatorio

  

Alvin Curran a Jon Rose patří k biologickému druhu Homo sonorus symbolicus, pro který jsou tvorba zvuků a tvorba symbolů jedna a tatáž činnost.

Několik let jsem nosil v hlavě myšlenku vydat společné album dvou mých oblíbenců – Alvina Currana a Jona Rose. Ačkoli se tito skvělí muzikanti v minulosti několikrát potkali na pódiu a Alvin se objevil jako host na některých Jonových starších albech, nikdy se jejich cesty nesešly ve větším společném projektu. Když jsem konečně letos na jaře vyjevil Jonovi svůj záměr, odpověděl: „Pozdě! Chris Cutler tě předběhl.“ Na chvilinku mne ovládl smíšený pocit smutku a závisti, záhy ho však vystřídal záchvat radosti z pomyšlení, že už brzy uslyším hudbu, již jsem si sice vysnil, ale nedovedl představit, a nakonec se dostavil i pocit úlevy, když jsem si uvědomil, že nemusím shánět prostředky (resp. se znovu zadlužovat) na tento bohumilý projekt. Díky, Chrisi!

Album má název Café Grand Abyss a obsahuje šest kusů s příslovečnými curranovsko-roseovskými názvy, jež pobaví už před poslechem. Kromě blízkého hudebního světonázoru, oba hudebníky spojuje břitký intelektuální humor a schopnost brilantně verbalizovat vlastní hudbu a chápat ji v širších mimouměleckých kontextech. To se to pak poslouchá i čte! První čtyři kusy byly nahrány v roce 2016 v Curranově domácím studiu v Římě, poslední dva odva roky později v Sydney. Přestože názvy tří skladeb odkazují na jména myslitelů Frankfurtské školy (Theodor W. Adorno, Walter Benjamin, Herbert Marcuse) a jedna na Karla Marxe, který s Berlínem neměl moc společného, na obálce alba je dobové foto slavné berlínské koncertní a biliardové kavárny Café Woerz. Nostalgický symbol zašlých časů, když ještě slušná evropská kavárna skýtala milosrdný azyl literátům, umělcům, filozofům, ideologům, budižkničemům a živlům nejrozmanitějšího původu a vyznání, by snad v někom mohl evokovat pocit melancholie, který Curran i Rose ve své hudbě s oblibou předstírají nebo persiflují. Tentokrát ale o žádnou nostalgii ani melancholii nejde. V imaginární kavárně Grand Abyss se útlocitní nálady příliš nenosí, tam vládnou extrovertní emoce a kritické myšlení.

Přesvědčí nás o tom už úvodní Adornovo vařené vejce (Adornoʾs Boiled Egg), jehož bublající matérie, v níž se vaří a promíchávají esence a ingredience atonálních a bruitistických sonorit (Curranův sampler, Roseove amplifikované tenorové housle), navodí zděšení z nechtěného konce starého a nedůvěru k neznámému novému řádu. Tato existenciální úzkost, oscilující mezi působivými klavírně-houslovými duety a drásavými zvukovými klastry, je estetickým leitmotivem celého alba. Nejdelší kus Benjamin na hranicích (Benjamin at the Border) byl zřejmě inspirován tragickou smrtí Waltra Benjamina na francouzsko-španělské hranici v osudovém roce 1940. Má tudíž nejpropracovanější narativní strukturu a je ze všech nejexpresivnější. Těžko říct, na jaký mimohudební problém odkazuje název Marcuseho problému (The Marcuse Problem), ale soudě podle nadměrně zahuštěné textury a vypjatých tempových akcelerací a turbulencí, klidně to může být nějaká sociální či sexuální represe, jež si Marcuseho kritické myšlení často bralo na mušku. Jakkoli, z hudebnického hlediska patří k nejvydařenějším skladbám alba. Oba dva kusy pocházející ze Sydney – Marx na safari (Marx on Safari) a Tequilla pro dva (Tequilla for Two) – jsou co do expresivnosti sice uhlazenější a střídmější, vhodně však zapadají do estetického koloritu alba. Hudebníci v nich souzní nejenom v poetické empatii, ale též v melancholické náladě, jež používají jako nástroj ironické distance.

Alvin Curran a Jon Rose patří k biologickému druhu Homo sonorus symbolicus, pro který jsou tvorba zvuků a tvorba symbolů jedna a tatáž činnost. Když tedy Curran o vzniku jejich společného alba tvrdí, že se pouze „jednoho rána setkali v jeho obýváku v Římě a asi dvě hodiny nahrávali, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě,“ skromně opomíjí rituální vůli obou protagonistů nahrávky využívat vrozenou muzikalitu ke kritické reflexi ožehavých problémů postmoderního světa. Přesvědčivěji než kdokoli jiný, tito skvělí umělci dovedou artikulovat zvuky a slova v naléhavé výpovědi o vlastním bytí a vědomí v stále odcizenějším světě. Jejich angažovaná zvukotvorba koketuje s neomarxistickým světonázorem, jenž v kavárně Grand Abyss s nadhledem a milou ironií brilantně parafrázují. Kritická teorie proniká do jejich kritické hudby, kde se pozvolna rozplývá v nevážných reprezentacích vážných témat, jež jsou díky ní srozumitelné každému, kdo o dnešním světě a jeho potenciální budoucnosti přemýšlí bez demagogických skrupulí a mimo trendová klišé. Přestože je produktem a zároveň komentářem postmoderního předpeklí, je to nesmírně živá a aktuální hudba s katarzními účinky, z níž vyzařuje ryzí člověčenství.