Gwan Pok slaví jubileum.
Generace umělců, slavící letos devadesátiny, je silná a má výdrž. Posledně jsem věnoval Ucho Alison Knowles, teď je na řadě Philip Lionel Corner. Nevím, do jaké míry za to může mistrovo jubileum, ale letos na něj narážím častěji než obvykle. V červnu na brněnské Expozici nové hudby mě Hilary Jeffery upozornil na Cornerovu novou knížku The Art of No-Art (Recital, Los Angeles 2022), nízkonákladové vydání sbírky 385 jednostránkových notací, které autor napsal mezi lety 2019 a 2022. Hilary z ní v Brně zahrál 34 kousků na starý alpský roh, jenž koupil přímo od Cornera. Umění ne-umění je úžasné kompendium nedogmatické klavírní tvorby bez médiových hranic a žánrových zábran. Existuje též ve zvukové podobě, v níž se za klavírem kromě autora prostřídali Charlie Morrow, Agnese Toniutti, Sarah Davachi a Derek Baron, a transkripcemi pro svůj nástroj přispěli harfista Rhodri Davies, perkusionista Matt Hannafin, houslista Paul Zachary, houslistka Silvia Tarozzi a cellistka Deborah Walker, zkrátka výtečná sešlost, schopna všeho, co Cornerova otevřená hudba zrovna potřebuje. Velmi mě tudíž potěšilo, když jsem o měsíc později narazil na Cornerovy tři novější krátké klavírní kusy – Toy Piano (2012), Small Pieces of a Fluxus Reality (2018) a A Really Lovely Piece Made For & By Agnese (2019) – na kompilaci Stolen Symphony. Fluxus & Neofluxus (Sub Rosa; 2023). Agnese Toniutti je v nich víc než přesvědčivá; autor dobře ví, do jakých rukou své „ne-umění“ svěřit.
Cornerova studentská a formativní biografie je záviděníhodná. K jeho učitelům patřili Otto Luening, Henry Cowell, John Cage, a dokonce i Olivier Messiaen. Stál u zrodu Fluxu, Judson Dance Theater, newyorské platformy Experimental Intermedia (mimochodem, další „extrémista“ Phill Niblock, dlouholetý ředitel EI, oslavil 2. října taky devadesátiny), či seskupení Tone Roads (s Jamesem Tenneyem a Malcolmem Goldsteinem) a Gamelan Son of Lion. Již jako začínající autor se Corner přidal k vyznavačům nového, liberálního uměleckého světonázoru. V manifestu z roku 1966, jež vyšel spolu s manifesty dalších autorů z okruhu Fluxus v nakladatelství Dicka Higginse Something Else Press v edici „The Great Bear Pamphlets“ (Manifestos, New York 1966), vyhlásil: „Západní civilizace skončila a Amerika si nalhávala, že byla její součástí. Každý pracovník v oblasti kultury, který o tom ještě pochybuje, musí najít vlastní cestu.“ a podepsal se jako „Gwan Pok = contemplating waterfall“. Corner svou cestu nalezl. Vykašlal se na omezující hudební i kulturní konvence a svůj život zasvětil osvobozujícímu „ne-umění“ neboli „cokoli-umění“ a dospěl, jak sám říká, do „middlegroundu“. Vytvořil si jazyk – hudební, verbální, literární, grafický i kaligrafický –, jehož kódy mají flexibilní syntax, jsou polysémické, mimočasové a nerespektují geografické a kulturní hranice.
Velký podíl na originálním modu sebevyjádření měl Cornerův nedobrovolný dvouletý pobyt v Koreji, kam v roce 1959 narukoval jako trombonista armádního orchestru a kde se obeznámil s korejskou dvorskou hudbou a studoval kaligrafii. Pro indeterministicky orientovanou hudbu, jakou do té doby, značně ovlivněn Cagem, vytvářel, to představovalo oživení ve smyslu spontánnosti, gestičnosti, minimalistické redukce a intelektuálního ostrovtipu. Na Cornerově hudbě je pozoruhodná nebývalá autonomnost a tvůrčí nezávislost (vzhledem k tradici, aktuálnímu hudebnímu vývoji i k výsledku tvůrčího aktu) skloubená se schopností dospět k překvapivým zvukům prostřednictvím jednoduchých grafických (resp. lettristických) schémat. Corner neneguje ani nepřehodnocuje akty svých předchůdců a současníků, on „pouze“ dekonstruuje médium, jež uchovává jejich díla. Způsob, jakým vizualizuje vlastní hudbu, je vynalézavý a extrémní. Často je neodlučitelný od konceptuální nebo zvukové podoby díla, avšak o to je přitažlivější. Nepřevádí zvuky na jiná média, nezviditelňuje je ani neverbalizuje, zviditelňuje myšlenkové procesy, bezprostřední počitky a ztělesněné afekty.
V roce 2018 vydal Corner album Extreemizms (Unseen Worlds) se čtyři kusy, z nichž dva – Two-part Monologue (1958) a wHoly Trinitye (2016) – realizoval v několika verzích. Všechny jsou zapsané v pro něj příznačné konceptuálně-grafické notaci a nahrál je v obsazení: PC – klavír, Rhodri Davies – harfa, Silvia Tarozzi – housle a Deborah Walker – violoncello. Vycházeje z „omnisofistického“ a „omnifónického“ světonázoru a přidržuje se motta „zříkám se odříkání“ (Renouns Renunsiation), pohrává se v nich s nekonvenčními extrémnostmi a absurdními protimluvami, jež ve zvukové podobě naplňují stěžejní tezi tekuté současnosti, kdy je všechno představitelné, možné a dovolené. Bezbřehou otevřenost vůči čemukoli, co zrovna zaujalo jeho (s)mysl(y), lze snad zastřešit bizarním konceptem „dialektický extrémismus“, udržujícím, sémanticky i esteticky, extrémy v blahodárném nepokoji, potřebném pro akutní a autentické sebevyjádření.
Tvorba Philipa Cornera je obsáhlá a intenzivní stejně, jako je dlouhý a intenzivní život mimořádného umělce. Katalog jeho opusů a diskografie za ta léta nabobtnaly, rozhodně se však vyplatí věnovat jim delší a hlubší pozornost. Vzhledem ke transverzálnímu charakteru jeho poetiky lze začít kterýmkoli obdobím, dílem nebo konceptem. Já zatím nelitoval ani minutu, kterou jsem strávil poslechem, čtením nebo přehlížením čehokoli, co nese autorskou signaturu „Philip Corner“. Naopak, každé jeho dílo, jež jsem kdy slyšel, viděl nebo četl, mě překvapilo, potěšilo a podnítilo získat a zakusit nějaké další. Z tvůrčího i poslechového hlediska je to naprosto prostá hudba. Long live Gwan Pok!
