- Inzerce -

Hermovo ucho – Fluxovská verze hudby II: Opera Fluxa

První část textu zde.

Po kolínských začátcích a wiesbadenském „entrée“ přesídlil Ben Patterson na krátkou dobu do Paříže, kde se stýkal a spolupracoval s Lourdes Castro, Robertem Filliouem, Danielem Spoerrim a dalšími spřízněnými umělci. Z pařížského pobytu vytěžil autorskou publikaci Methods & Processes (Metody a procesy; 1962) – sbírku jednadvaceti textově-obrazových kusů (partitur), jejichž realizace nemusí nutně vést ke zvukovým situacím. Mnohé z nich angažují zejména myšlení; stručné instrukce vyzývají myslet, snít, počítat, ale též poslouchat, dívat se, stát, ležet, procházet se a vykonávat rozličné jednoduché činnosti. Je to intermedium na pomezí eventové partitury, vizuální poezie a typografie. Instruktivní je již samotná obálka útlého leporela: šipka v pravém dolním rohu a lapidární instrukce „uchopte zde“ pod ní provokují k nenucené participaci i estetické kontemplaci. Právě tato hravá (a často i herní) nonšalance se záhy stane poznávacím stylovým znakem Pattersonovy ledabylé intermediální (fluxové) poetiky. Je patrná třeba z kusů Pond (Rybník; 1962), A Game: Three Capacities and One Inhibition (Hra: Tři oprávnění a jeden zákaz; cca 1963), Trains of Thought (Myšlenkové pochody; 1997) či How to Make Art; Ben Pattersonʼs Foolproof Method (Jak vytvořit umění; Osvědčená metoda Bena Pattersona; 1998). Ve všech autor angažuje dobrovolné účastníky z obecenstva, konstruuje pro ně zábavní léčky a konceptuální hříčky, a takto je vytahuje za nepřirozené, institucionální hranice uměleckého světa.  

Po sólových a komorních hudebních kusech si Patterson troufl parafrázovat (neboli inovovat) i orchestrální a operní díla. First Symphony (1964) je jednoduchá, nenucená instrukce:  

Členům obecenstva je jednomu po druhém kladena otázka „VĚŘÍTE MI?“ a podle odpovědi – ano nebo ne – jsou zařazovány vlevo nebo vpravo. / Místnost je zatemněna. / Po místnosti je rozsypávaná čerstvě pomletá káva.   

Prozaicky formulované instrukce První symfonie i její realizace vyvolávají zvědavost i neklid. Temno, matoucí otázka, segregace obecenstva, známé zvuky otevíráni plechovek s kávou a kafemlýnku, vůně kávy, to vše evokuje rasový podtón, autor však takovouto interpretaci, k níž se později uchýlili někteří teoretikové, odmítl jako nepatřičnou a nadnesenou. Sám mi o tom jednou řekl: „Jasně, že jsem si tehdy uvědomoval, že jsem ‚negr‘ a co všechno z toho pro mne plyne, avšak na moje dílo to mělo minimální vliv.“  

První symfonii napsal Patterson už v New Yorku, kam se odstěhoval koncem roku 1962 a žil tam až do konce 80. let, kdy se rozhodl, povzbuzen obnoveným zájmem o Fluxus, vrátit do Německa a opět se věnovat výlučně svému umění. Na Kolumbijské univerzitě si doplnil vzdělání (udělal si magistra z knihovědy) a pak pracoval v knihovnách a uměleckých agenturách, nějaký čas i učil (na Staten Island College v New Yorku). Zkrátka, jak sám s oblibou zdůrazňoval, „žil obyčejný život“. Udržoval však styky s velikány Fluxu (Georgem Maciunasem, Emmettem Williamsem, Alison Knowles, Ay-O), příležitostně i vystupoval na jejich akcích. V Evropě mezitím doznívala fluxovská vlna, Pattersonovy kusy byly předváděny v jeho nepřítomnosti na mnoha festivalech a vernisážích.  

Na uměleckou scénu se Patterson regulérně vrátil v roce 1988 sólovou výstavou Ordinary Life v newyorské Emily Harvey Gallery, s níž spolupracoval až do galeristčiny smrti v roce 2004. Po „návratu“ do Evropy žil nejdřív krátce v Mohuči, později se definitivně usadil ve Wiesbadenu. Intenzivně se začal věnovat umění objektu a instalace, což bylo do určité míry podmíněno rostoucím zájmem galerií a sběratelů o Fluxus, zejména v Německu a Itálii. Zůstává však věrný i performancím a samozřejmě hudbě. Oba umělecké druhy spojil do unikátního žánru. Hudbu však už nevytváří, nýbrž recykluje a parafrázuje. Už to nejsou jenom klasické evropské hudební formy, jež si vypůjčuje a hereticky přizpůsobuje, sahá přímo po nahrávkách děl konkrétních skladatelů (Beethoven, Haydn, Schubert, Wagner, Čajkovskij, Sibelius, Ravel, Mihaud, aj.). Teatrálním, ironizujícím způsobem performuje (diriguje, komentuje, přehrává, zacykluje) jejich ikonická díla, aniž by chtěl prvoplánově zpochybňovat historický význam parafrázovaných či persiflovaných klasiků. Naopak, pořád je má rád, což je z jeho performancí víc než zřejmé.  

A tak došlo i na operu, žánr, jemuž zůstal Patterson věrný až do smrti. Začalo to představením Tři opery: Carmen, Madame Butterfly a Tristan a Isolda, které předvedl v roce 1993 na festivalu The Seoul of Fluxus v korejském Soulu. Původně šlo o tři autonomní kusy-eventy – Tristan und Isolde (1961), Carmen (1989) a Madame Butterfly (1992), po soulské premiéře je však autor na radu publika začal uvádět jako jedno ucelené dílo. Scénické akce mají pramálo společné s librety původních oper; jejich aktéři (operní postavy a/anebo diváci) plní dosti bizarní instrukce, které ve všech třech operách vedou ke konzumaci zvláštních pochutin (popcorn, rýže se šlehačkou) a nápojů (koktejl z vody, vodky a dvanácti červených růži rozdrcených na scéně v kuchyňském mixéru, pivo). Ne náhodou označila Valerie Cassel Oliver, kurátorka Pattersonovy první retrospektivy v Muzeu současného umění v Houstonu (2011), jeho přístup k opeře jako „destilační“. Je to hezký dvojsmysl, vystihující bonvivánskou i konceptuální stránku Benovy komplexní osobnosti. Z poetického hlediska naplňují jeho intermedia principy relační estetiky a postprodukce, jak je později pochopil a formuloval Nicolas Bourriaud. Patterson však recykloval a rekonfiguroval s vědomím smysluplnosti vlastních činů a záměrů, s rituální vůlí tvořit, vírou v lidský rozum a schopnosti, úctou k tradici a jasnou vizí budoucnosti. K Wagnerovi a „destilaci“ se vrátil ještě v multimediální opeře Das Rheingold (Zlato Rýna; 2002). Nechal v ní dobrovolné hledače pokladů přesívat vodu i písek mýtického Rýna, aby společně dospěli k exaktnímu a hlavně optimistickému závěru: „Ano, v Rýnu bylo a dosud je zlato! Vědci odhadují, že každý den proteče pod mosty Mohuče víc než 5,01 mg zlata.“ Ze všech svých oper měl Ben asi nejraději tu JednoduchouA Simple Opera (1995). I v ní počítal s odezvou publika, které má koordinovaně vydávat stupňující se počet zvuků, v závislosti na počtu vět přednášených performerem. Jednoduchost díla spočívá v autoreferenčním textu, jenž jednoduchým jazykem líčí samotný proces tvorby a předvádění díla.  

Při své činorodosti toho Ben Patterson stihnul vskutku hodně. Rozhodně dohnal umělecký deficit, nastřádaný za léta, kdy žil obyčejný život. Mimo jiné spolupracoval s wiesbadenským Muzeem humoru a smíchu Michaela Bergera a společně založili i Muzeum podvědomí (Museum for the Subconscious) se sídlem v Namíbii; byl ceremoniářem Rosenbergova muzea ve Violíně; členem mezinárodního uměleckého seskupení The Lazy Anarchists; ve Wiesbadenu provozoval exkluzivní Benʼs Bar, později reinstalovaný v tamějším Nassauischer Kunstvereinu; zasazoval se za práva kuřáků; vystupoval a nahrával s Keithem Rowem, Jonem Rosem, Rhodrim Daviesem a dalšími prominenty aktuální hudby. V roce svých sedmdesátin (2004) podnikl velkou výpravu na japonskou horu Fudži, kam cestoval sám vlakem (přes Polsko, Rusko, Mongolsko a Čínu) a lodí (z Vladivostoku do Japonska); byla to jeho první návštěva Japonska vůbec. A nadále obšťastňoval svět břitkým myšlením, o čemž svědčí jeho ryze konceptuální kusy, třeba World Weather (Světové počasí; 1997), Surveying Western Philosophy using China Tools (Zkoumáni západní filozofie čínskými nástroji; 2003) a Art as Thinking – Thinking as Art (Umění jako myšlení – Myšlení jako umění; 2003).  

Fluxovským způsobem nakládal Patterson i s vlastním renomé a uznáním, jehož se mu postupně dostávalo ze světa umění. Liboval si v paradoxech a absurdnostech jeho institucí a mechanizmů a tropil žerty z kolegů, kteří je brali vážně. A jaká byla poslední známá definice umění Uncle Bena? „Umění může být cokoliv, je však lepší, když se to dá jíst.“ Jsme ti nesmírně vděčni, milý Bene, že jsi nás zanechal v tomto zmateném světě se svými šarmantními bonmoty a nesmrtelnými moudrostmi. Ty, co známe, nám budou pomáhat důstojněji přežít, ale ty, co jsi už nestihl, nám budou hodně chybět.

Ben-Violin.png

Ben Patterson na slavnostním otevření Rosenbergova muzeu ve Violíně (1998) s marmeládou Uncle Benʼs, kterou právě uvařil z houslového pouzdra.