Hermovo ucho: Jak jsem strávil poslední neděli koronavirové izolace s Erikem Satiem

  

Klavírní „miniatura“ Vexations Erika Satieho patří zřejmě k nejhranějším odrhovačkám. Ne že by se hrávala tak často, ale autorská instrukce, že ji třeba opakovat 840krát za sebou, z ní činí rekordně dlouhou performanci.

Delší je snad jenom varhanní verze ASLSP od Johna Cage, která může trvat několik století; od roku 2001 zní v kostele sv. Burkharda v saském Halberstadtu, kde je její provedení rozvrhnuto na 639 let. Právě neobvyklá délka na hranici lidských možností inspirovala Cage do té míry, že se v roce 1963 rozhodl předvést v New Yorku bizarní dílko svého oblíbence Satieho ve světové premiére. Samozřejmě ne sám, ale ve štafetě s dalšími jedenácti klavíristy a dvěma náhradníky. Trvalo jim to 18 hodin a 40 minut a celý koncert vydržel absolvovat pouze jediný divák. Přesto se od té doby našli takoví, kteří byli schopni zahrát všech 840 repetic v jednom kuse sami; nejdéle je hrál v roce 2012 Nicolas Horvath v pařížském Palais de Tokyo – celých 35 hodin! Značně rozdílná trvání jsou způsobená jednak přesně neurčeným metronomickým tempem kompozice (v partituře je pouze instrukce „très lent“, velmi pomalu), jednak rozdílnou psychofyziologickou dispozicí vnímání času každého interpreta, nemluvě o tom, že v případě kolektivního provedení není temporální koordinace hráčů snadná, nebo je dokonce nemožná.

Každoročně 17. května, již od roku 1992, organizuje skupina hudebních nadšenců z italského Terstu v tamějším divadle Teatro Miela oslavu Satieho narozenin. Tradici jim nepřekazila ani letošní koronavirová pandemie. Naopak, ohrožení, jaké představuje pro živou hudbu, je vyprovokovalo k rozhodnutí manifestovat potenciální nemožnost jejího provozování v přirozeném hudebně-komunikačním vztahu „muzikant – posluchač“ co možná nejvýstřednějším způsobem. K tomu se bizarní koncept Vexations výtečně hodí, přestože není jisté, zdali ho podivínský skladatel myslel vážně, a hudební experti se dodnes přou o jeho název, význam a funkci. Jak to dnešní krizová situace nabízí a technologie umožňují, pořadatelé pozvali hudebníky z celého světa do virtuálního prostoru, kde je propojili živým streamem, který nazvali Satie Pandémie. Anglický pojem „stream“ dnes vnímáme především v nové technokratické konotaci, ale v tomto případě ho lze použít i jako vhodnou metaforu pro satieovský nekonečný proud ambientní hudby. Inscenovaný a dramaturgicky usměrňovaný proud digitálních internetových vstupů je sice nesrovnatelný s ireverzibilním proudem herakleitovské řeky, nicméně, Satieho enigmatický koncept ho přibližuje k mýtoetymologickým interpretacím. Je vůbec zábavné sledovat, jak ty staré dobré pojmy převlékáme do jejich dřívějších významů poté, co jsme málem zapomněli ty původní. Jako vychytralý antický prostředník Hermés aktuálně žonglujeme s texty a kontexty podle naléhavosti našeho záměru a aktuálnosti média.

Čtyřiadvacetihodinový maraton odstartoval v neděli minutu po půlnoci středoevropského času Alvin Curran ze svého nedobrovolného azylu v kalifornském Berkeley, kde jej koronavirus vězní od března. Po něm se až do deváté večer vystřídalo za klavírem, resp. jiným klávesovým nástrojem, 123 hudebníků z šestnácti zemí. Nejvíc jich bylo z Itálie a USA. Bývalý východoevropský blok reprezentovali pouze Bulharka Svetlina Boyadzhieva a Martin Rizov z Makedonie, tedy nikdo z Visegrádské čtyřky. Zúčastnění si rozdělili 840 repetic po čtyřech až deseti kusech a hráli je z domova, resp. místa, kde se zrovna nacházeli. Nudný, pozvolna plynoucí proud lakonických repeticí bez ambice dosáhnout kulminačního vyústění, se rozmělnil do 123 „youtuberských“ miniperformancí, zajímavých nikoli hudebním provedením, ale spíš časoprostorovým milieu. To, ačkoli distancováno zcizující mediací internetu, vypovídalo o domácím vězení živé hudby, z něhož se ji internet marně snaží vysvobodit.

Nedal jsem to samozřejmě celé. Něco po páté ranní, když zrovna hrál z Vancouveru Corey Hamm, jsem na několik hodin usnul a vzbudilo mne až bušení do klavíru Mičiko Saiki z Lipska. Rozmanitost interpretačních stylů, kolísavá úroveň hudebníků, technické poruchy, ani přenosové latence mi jaksi nevadily, bral jsem to celé spíš ambientně, jako produkci, v níž je účast mnohem důležitější nežli estetický dojem. Zkrátka, jako Satieho musique d’ameublement, umožňující posluchači věnovat se všedním aktivitám. A tak jsem i já, poté co své party odehráli Emanuele Torquati a hans w. koch, zašel raději na nejbližší zahrádku na pivo, přestože scházelo do konce asi dvě stě repetic a na závěr slavnosti byl avizován další live stream z divadla.