Včera v noci se mi po mnoha letech ozval Martin Burlas. Poslal mi své nové album se slovy: „Takéto som spravil a nie som si už istý, či mi jebe, alebo nie. Zaujímalo by ma, čo na to povieš.“ Nu, co mu na to říci? Zcela upřímně: „Dobře se mi při něm usínalo.“
Co si vzpomínám, Maťko si vlastním psychiatrickým statusem nebyl jistý nikdy, nicméně, právě drásavou nejistotu dovedl umně využít coby spolehlivý inspirační zdroj své hudby. Nebýt jeho nejistoty a pochybovačné identity, i mé dnešní Ucho by bylo o něčem jiném.
Burlasova hudba byla vždycky zvláštním způsobem angažovaná. Nálady, jež artikulovala nebo evokovala, odpovídaly „blbé náladě“ ve (slovenské) společnosti, permanentně se zmítající mezi falešnými iluzemi a skutečnými deziluzemi. Citlivý, nepříznivým okolím znejistěný hudebník vnímal tyto stavy s existenciálními obavami a nedůvěrčivým étosem. Reagoval na ně ponurou náladou svých kompozic, jimž dával nápadité poetické názvy s jemným nádechem zneklidňující ironie. Nové album není v tomto směru výjimkou; jmenuje se Závislost na únavě. Nahrál ho se svým novým triem Splnený zem (Burlas – kytara, syntezátor, theremin, rádio; Martin Karvaš – syntezátor; Peter Zagar – klavír, syntezátor;), jež vzniklo před několika lety na troskách kvarteta Ospalý pohyb (Burlas, Zagar, Pavol Hubinák, Daniel Baláž). Osm kratších instrumentálek (Memories of Lost, Gone By, Ionofoby, Gloom, Závislosť na únave, Summer Memory, Radiology, Cry and Sleep), některé ozvláštněné manipulovaným lidským hlasem (resp. jeho thereminovou simulací), spojuje kromě přílišné zvukomalebné estetiky (to díky ní jsem usínal v letargické euforii) svérázné zacházení s časem, hudebním i posluchačským. Jsou to jakési náhle ukončené momentky z rozvláčně strukturovaných forem, které jaksi nestihly dosáhnout temporálního vrcholu, protože byly přerušeny ve chvíli, kdy se posluchačovo vědomí adaptovalo na pozvolně plynoucí formu a nechalo se uchlácholit percepčním bezčasím, jaké vnucuje ambientní hudba. Moudřeji řečeno, násilná zvuková parafráze taoistického konceptu wu wei, jakožto nenucené akce, jež samovolně dosáhne svého naplnění. Ale na rozdíl od cageovského indeterminismu Burlas své skladby neotevírá do časoprostoru ani nevede k sonoristické anarchii, nenechává v nich zvukům volný průběh, brzdí je v rozletu rozvážnými aranžmá a uzavírá předčasným koncem. Právě paradoxní vztah mezi na první poslech rozvláčnou formou a její jakoby zkrácenou verzí vhodně reprezentuje zmiňovanou nejistotu. Zbavuje posluchačovo očekávání hédonistické naděje.
Kdosi označil hudbu Splneného zema (ani nevím, jak ten sémanticko-gramatický alogizmus správně slovensky skloňovat) jako „easy listening nightmares“ (zřejmě podle stejnojmenné skladby Nurse With Wound). Mně by se však víc líbil slogan „pseudoezoterická muzikoterapie pro labilní, melancholické a depresivní povahy“, alespoň v souvislosti s posledním albem souboru (ta předchozí jsem neslyšel). Zdá se mi symptomatičtější vzhledem k sociopsychologickému náboji, jakým bývá Burlasova hudba imanentně nabitá – je příznačná i přízračná. Z reprezentačního i estetického (afektového) hlediska je zvláštní směsicí deprese, melancholie, letargie, apatie a ironie a za svoji poetickou orientaci vděčí existenciální úzkosti, tj. stavu, který její autor důvěrně pozná. Není však punkově diverzní, spíš umírněně subverzivní. Svoji sílu čerpá ze zatrpklosti, rezistence dosahuje jízlivými sarkazmy. Vlado Godár ji kdysi charakterizoval jako „hudbu azylu“. Trefné, ačkoli Martin Burlas má těch únikových azylů víc. Jednoduše, potřebuje k tvorbě rozčarování, nejistotu a skepsi.
Takže, milý Maťko, nezoufej, nejebe ti o nic víc, než jebe mnohým z nás. Nejistota je přece naší jedinou jistotou. Málokdo ji však dovede tak přitažlivě reflektovat, jako ty ve své hudbě. Važ si tohoto mimořádného daru.
