Přednedávnem mě ochranář Ivo Dostál zaskočil otázkami, jak jsem se vlastně dostal ke psaní o hudbě a umění a proč jsem se usadil zrovna v Brně. Uvědomil jsem si, že ani pro jedno nemám racionální vysvětlení. V rodině, z níž pocházím, neexistovaly sebemenší indicie, které by nějak předurčovaly mou příští profesní orientaci; nikdo z mých známých předků a současníků neměl humanitní vzdělání, nemaloval, nehrál na žádný hudební nástroj, na stěnách u nás nevisel jediný výtvarný originál. Já sám jsem neměl umělecké nadání a v Brně jsem až do 90. let neznal nikoho. Můj zájem o umění, zejména to aktuální, se zrodil jaksi spontánně z poslouchání „divné“ hudby, která mě fascinovala od mých dvanácti let. Zcela jistě však vím, komu vděčím za to, že jsem se později zájem o ni odvážil profesionalizovat.
V době mých vysokoškolských studií na Filozofické fakultě UK v Bratislavě jsem přišel do kontaktu pouze se dvěma pedagogy, kteří za něco stáli – dvěma svéráznými Liptáky Bohuslavem Kováčem a Milanem Adamčiakem. První nám přednášel dějiny literatury, avšak jeho nepravidelné přednášky se téměř pokaždé zvrhly v povídání o československém surrealismu, což bylo před devětaosmdesátým na akademické půdě zcela nekonvenční. Druhý mne vlastně oficiálně nikdy neučil; dva roky jsem se s ním flákal po bratislavských hospodách a uměleckých klubech, kde mi barvitě vyprávěl o mezních podobách hudby a jejich sociálních determinantech a přesazích. Oba dva měli zcela nedávno výročí (Kováčovi by letos bylo osmdesát a v listopadu uplynulo deset let od jeho úmrtí; Adamčiak slavil v prosinci sedmdesátiny), a to mne inspirovalo napsat tuto intimní reminiscenci.
Introvertní Bohuš mě seznámil se skladatelem Tadeášem Salvou a výtvarníkem Karolem Baronem, nadmíru komunikativní Milan zase s folkloristou Klimem Ondrejkou (dalším skvělým Liptákem), básníkem Ivanem Štrpkou, skladateli Iljou Zeljenkou, Romanem Bergerem a Petrem Cónem, výtvarníky Julem Kollerem, Dežem Tóthem, Viktorem Hulíkem, Štěpánem Palou a Petrem Strassnerem, abych jmenoval alespoň některé z osobností, jež jsme na potulkách po bratislavských lokálech a ateliérech tehdy, na přelomu 80. a 90. let, potkávali. Zatímco Bohuš mi posloupně odhaloval tajemné kuloáry akademického prostředí, Milanovy čilé kontakty mi otevíraly vrata spíš do privátních uměleckých sfér, kde platil za respektovaného vědátora. Ne že by byl Bohuš rigidní institucionální akademik, to opravdu ne, byl však, na rozdíl od živelného a žoviálního Milana, ostýchavý a zřejmě i opatrný. Když jste ale prolomili krunýř jeho introverce, což se mi, nechápu sice jak, ale přece jen povedlo, stál před vámi nahý Člověk oproštěný od komunikačních floskulí a klišé a chrlící jednu moudrost za druhou bez sebemenší ambice zaujmout či poučovat. Ještě jako učitel mi opakovaně přizvukoval, že jestli má uměnovědný diskurs smysluplnou budoucnost, musí se zbavit teorie odrazu, která ho metodologicky omezuje a sémanticky deformuje. Na katedře, kde byl socialistický realismus pořád víc než respektovanou doktrínou, to z jeho strany nebylo zrovna opatrné. Paradoxní bylo, že surrealistovi Kováčovi jsem vděčný za to, že jsem zanevřel na psychologicky orientované výklady uměleckých děl a zcela propadl bachtinovským a poststrukturalistickým metodám interpretace textu; právě díky jeho rozhledu jsem poměrně brzo četl Barthesův Nulový stupeň rukopisu. O Giambattistovi Vicovi nám poutavě vyprávěl ještě předtím, než vyšly v prvním českém překladu jeho Základy nové vědy.
Když jsem pak v devadesátém nastoupil na doktorandské studium, můj studijní plán se odvíjel v následovném režimu: přes den jsem ve škole (resp. v některé z okolních hospod) hltal Bohušova moudra a pozdní odpoledne a večery patřily pitkám s Milanem, který mne mezitím zatáhl do aktivit rodícího se SNEH-u (Společnosti pro nekonvenční hudbu). Setkání s Kováčem byly moje nepovinné přednášky, na hospodských „seminářích“ s Adamčiakem jsme pak rozebírali moje čerstvě získané vědomosti v kontextech, jaké dovedl zosnovat pouze Milan. Bylo to krátké, ale hodně intenzivní období, na které dodnes rád vzpomínám. Bohuš mě vytrvale lanařil, abych přispíval do křesťanského kulturního časopisu Tvorba T, který pomohl po roce 1990 resuscitovat, já jsem si však na náročná humanitní témata tehdy ještě netroufal a byl jsem též vytížený organizačními aktivitami v oblasti experimentální hudby a intermediálního umění, což byl zejména Adamčiakův svět. Poté, co Kováč odešel z katedry estetiky, kde jsem se na dlouhé léta zabydlel, potkával jsem ho už jenom sporadicky. Stále víc jsem se vzdaloval formalismu akademickému prostředí.
Bohuš a Milan se samozřejmě znali. Dávno předtím, než jsem je poznal já. Ačkoli pocházeli ze stejného kraje a nebyl mezi nimi příliš velký věkový rozdíl (Kováč se narodil v Závažné Porubě u Liptovského Mikuláše o deset let dříve než Adamčiak, který pochází z nedalekého Ružomberku), potkali se až v Bratislavě, kam oba po studiích přesídlili. Někdy se stalo, že jsme se ocitli za hospodským stolem všichni tři najednou, to jsem pak byl svědkem intelektuálního jiskření. Bavili se o čemkoli, žádné téma jim nebylo cizí. Bohuš nás, „hudební experty“, často tiskl do debat o hudbě. Provokaci začínal obvyklou otázkou: „Čo si vy dvaja myslíte o Tadišovi?“ Tadiš byl samozřejmě respektovaný skladatel Tadeáš Salva, jeho přítel, též Lipták. Nějaký čas studoval soukromě kompozici u Witolda Lutoslawského, na co byl Bohuš obzvlášť pyšný a nikdy to nezapomněl zdůraznit. Co se týče Salvovy hudby, Milan byl doma, byla to jeho parketa, na které se mohl vydovádět. Salvova hudební poetika, artikulující idiomy slovenského folklóru skrze moderní kompoziční postupy včetně aleatoriky a elektroniky, byla vhodnou platformou, kde mohl bravurně předvádět svoji muzikologickou erudici, interdisciplinární šíři, rétorickou a argumentační kompetenci, i nefalšovanou lásku k tradicím a avantgardám zároveň. Musel přitom neustále odpovídat na Bohušovy zákeřné otázky a odrážet jeho uštipačné popichování. Jejich bryskní slovní přestřelky představovaly pro mě zkušenost, jakou mi žádné oficiální studium nemohlo nabídnout. Byla to kompenzace za všechny ta léta, kdy mi z různých důvodů nebylo umožněno svobodně studovat to, co jsem měl rád.
Zatímco Milan Adamčiak se v posledních letech těší na Slovensku i v zahraničí rostoucímu zájmu, na Bohuslava Kováče si dnes vzpomene málokdo. Fyzickou smrtí jaksi přestalo existovat i jeho sice skromné, ale zcela původní a hlubokomyslné dílo. Za života mu vyšlo šest autorských knížek – čtyři v letech 1962–1972 (Poézia Jána Smreka, Svet dieťaťa a umelecká fantázia, Alchýmia zázračného a Zázračný svet detských kresieb), dvě po roce 1989 (K studniciam života a Čítanie ako experiment so šťastím). Renomé a respekt si získal zejména Alchymií zázračného (Slovenský spisovateľ; 1968) – neobvyklou sondou do filozofie a poetiky surrealismu. Četl jsem ji ještě předtím, než jsem Bohuše osobně poznal; náhodou jsem na ni narazil v okresní knihovně v Nových Zámcích. Už léta je beznadějně vyprodána, katalogy mnoha knihoven na Slovensku i v Čechách ji však uvádějí. Určitě by stálo za to, vydat ji v reedici. Doufejme, že letošní dvojí Kováčovo výročí se stane podnětem pro důslednou reflexi a redakci jeho literárněvědného i estetického díla. Rozhodně si to zaslouží.
Co se týče zhodnocení celoživotního přínosu, Milan Adamčiak je na tom mnohem lépe. V košickém vydavatelství Dive Buki právě vyšel poslední díl čtyřsvazkového Archívu jeho rozsáhlého díla. Za významným edičním počinem stojí několikaleté úsilí Milanova dlouholetého spolupracovníka Michala Murina, který projekt inicioval, sestavil a přivedl do finální podoby. Čtyři tlusté, vkusně navržené knížky a dvě CD přílohy mapují v chronologickém sledu a typologickém přehledu Adamčiakovu experimentální a konkrétní poezii, notace a grafické partitury, akce, performance, projekty, koncepty a výstavy od roku 1964 až po současnost. Murin koncipoval a realizoval projekt v úzké spolupráci s Milanem, takže výsledek je autentický, i když mluvit v Adamčiakovém případě o autenticitě je, vzhledem k jeho fabulačním a mystifikačním sklonům, dosti problematické. Obsáhlý dokumentární materiál je ve všech dílech doplněný o dlouhé studie, rozhovory a autorské komentáře. Kolosální dílo Milana Adamčiaka je konečně zdokumentované, precizně uspořádané, odborně reflektované a hlavně veřejně zpřístupněné. O jeho roztroušených, zapomenutých nebo ztracených položkách se sice ve světe umění hodně mluvilo, zhlédnout nebo celistvěji poznat je měl dosud možnost jen málokdo. Podstatné ale je, že Milan po letech izolace znovu tvoří a díky rostoucímu zájmu o jeho dílo ve světě i cestuje a veřejně vystupuje. Ať mu to dlouho vydrží!