Hermovo ucho – Mlčení o hudbě v Cíferi (pro Marietku)

  

Sveťo Ilavský byl v mládí talentovaný klavírista se sklony improvizovat i komponovat. Pod rozhodnutí stát se nakonec především malířem se zřejmě v nemalé míře podepsala skutečnost, že pochází z výtvarnické rodiny. Hudbu však nikdy neopustil.

Návštěvy Cífera, svérázné vesnice u Trnavy, kde žije a tvoří slovenský výtvarník a hudebník Svetozár Ilavský, se řadí k nejintenzivnějším zážitkům mého života. Dlouhá léta byly časté a víceméně pravidelné, poté co jsem se odstěhoval ze Slovenska, k nim dochází už jenom sporadicky. Noční ateliérové pitky a debaty nás oba v minulosti k ledačemu inspirovaly; Sveťo je mimochodem autorem loga této rubriky. V mém nomádském životě se Cífer stal důležitým přístavem, kde rád zakotvím, kdykoli mi to situace umožní. K zatím poslednímu vylodění v této oáze pohody jsem se odhodlal minulý víkend, a přestože mu aktuální události vtiskly ráz nostalgické reminiscence, ani tentokrát jsme se umění nevyhnuli, jelikož bylo všude kolem nás.

Sveťo Ilavský byl v mládí talentovaný klavírista se sklony improvizovat i komponovat. Pod rozhodnutí stát se nakonec především malířem se zřejmě v nemalé míře podepsala skutečnost, že pochází z výtvarnické rodiny. Hudbu však nikdy neopustil a je přítomná v mnoha jeho obrazech – jako inspirační zdroj, námět nebo zvuková nahrávka. V druhé polovině 80. let patřil k největším talentům nastupující výtvarnické generace, jež se v Čechách i na Slovensku vehementně přihlásila ke slovu; teoretici a kunsthistorici jim tehdy říkali „postmodernisté“ (Tvrdohlaví, Střížek, Mainer, Kokolia, Krén, Ilavský, Teren, Csudai, Brunovský, abychom pro orientaci uvedli alespoň některá jména). Někdy v polovině 90. let se však ze světa umění stáhl a stal se z něj solitérský poustevník, který maluje většinou už jenom na zakázku a dělá náročnější realizace pro architekturu. Ze spolupráce s architekty vytěžil i několik intermediálních projektů, v nichž uplatnil vlastní hudebnickou zkušenost. Ilavského způsob malování je sice živelný a akční, expresivně či intuitivně působící tvůrčí akt však pokaždé provází jasně formulovaný koncept nebo program. Hudba často souzní s jeho malováním asociativně i strukturálně, nikoli však v médiu. Umělec sám zdůrazňuje, že když dělá hudbu, snaží se nemyslet na malování, a naopak, když maluje, hudba musí bokem. Výjimkou jsou příležitostné intermediální projekty, kde se hudba, či už živá nebo elektroakustická, rovnocenně podílí na výsledném synestetickém zážitku.

Se Sveťovými obrazy jsem se poprvé setkal v roce 1990 na dvou výstavách v Bratislavě a Vídni, do té doby jsem registroval pouze jeho jméno. Okamžitě mě zaujaly – aktuálním tématem i přesvědčivým provedením. Jelikož jsem zrovna připravoval projekt galerie intermediálního umění, kontaktoval jsem ho, a od té doby trvá naše spolupráce a přátelství – neuvěřitelných třicet let. Za ten čas se toho hodně změnilo – v našich životech, v Cíferi, ve světě umění i ve Sveťově ateliéru. Zájem o hudbu a její přesahy, který nás kdysi spojil, nám však zůstal. Teď jsme ale výjimečně o ní, bůhví proč, nemluvili ani ji neposlouchali. Mlčky na nás civěla z některých obrazů. Komunikovala s námi skrze podbízivé asociace, skryté indicie a rafinované aluze. V jejich usměrňování nám pomáhaly dlouholetá zkušenost, porozumění, chatrná paměť, důvěra a vzájemný respekt, atributy, jež udržují a prohlubují naše přátelství. Starší obrazy ke mně důvěrně promlouvaly, poznal jsem je z předchozích návštěv, některé však vznikly nebo ještě vznikají teprve od loňského léta, kdy jsem byl v Cíferi posledně. Nebylo jich moc, protože Sveťo letos příliš nemaluje, a pouze tři z novějších prací souvisely s hudbou – nedodělané knižní partitury. Jsou to velké pomalované asambláže naakumulované z knih, pročtených i nečtených, pocházejících z autorovy redukce domácí knihovny. Vyřazené výtisky jsou vlepené do obrazu otevřené na stránce, na níž nějaké slovo nebo ilustrace odkazuje na zvuk či hudbu. Reliéfní struktura, určená nestejnou tloušťkou rozevřených knih, působí jako transparentní paměťový mechanismus, uchovává čtení, jež bylo náhle přerušeno. Skýtá diváckému pohledu nahodilou sestavu různorodých, transverzálně propojitelných textových fragmentů, jenž naše mysl a čtenářská zkušenost animují nepředvídatelným způsobem. Možná hudba v čisté konceptuální formě, kterou lze realizovat v představách i zvucích. Nehomogenní sbírka citátů, jež se ocitly vedle sebe čirou náhodou, avšak právě náhoda z nich může stvořit překvapivé interpretační kontexty.

Sveťo vůbec ve své tvorbě rád cituje a využívá náhodu. Jako náš společný oblíbenec John Cage. Kdysi mi o něm napsal hezkých pár řádků: „Cage objevil prostor, či bod, odkud je vždy a všude, každým směrem stejně daleko; pro pozorného pozorovatele je to výjimečný štít. Projevy věcí a událostí mají svou vlastní logiku i bez nás. Když máme štěstí, „náhoda“ nás na to upozorní – je sofistikovanější než naše úsilí.“ Naše letošní mlčení o hudbě bylo sice výjimečné, ne však překvapivé. Z důvodů, které tušíme jenom my dva, jsme se ocitli v časoprostorovém milieu, odkud je stejně daleko do chaosmu neidentifikovatelných manifestací věcí a událostí jako do známých terénů naší zkušenosti, kde sice věci a události lze, ale není zapotřebí verbalizovat. Ocitli jsme se na křižovatce zkušenosti, představ, vědění a umění, kde bylo v danou chvíli lépe mlčet.