Out through the night and the whispering breezes
To the place where they keep the imaginary diseases
Frank Zappa, Stink-Foot
Zmohl a paralyzoval mne covidový virus. Uvrhl mne do nečasové nehybnosti. Už čtrnáct dnů se mé oslabené bytí a nesoustředěné vědomí zmítají v domácí izolaci mezi stavy malátnosti, apatie a melancholie, v nichž se marně snažím najít inspiraci k přemýšlení a psaní. Média mi sporadicky připomínají nedožité osmdesátiny Franka Zappy, v mém případě to však spíš vypadá na „everything is healing badly.“ Parafrázovaný název alba, vedlejšího produktu finálního Zappova skladatelského projektu, jehož vydání se už autor nedožil, propojuje moje vzpomínky na koncert ve vídeňském Konzerthausu v září 1992 s nynější pandemickou deziluzí, jež nebere konce. Hrozně jsem se tehdy těšil, že alespoň jednou v životě uvidím svůj gymnaziální idol dirigovat vlastní hudbu – nesourodý konvolut skladbiček pro komorní orchestr, jež spoluvytvářejí hudební satiru The Yellow Shark, napsanou pro frankfurtský Ensemble Modern –, nebylo mi však dopřáno. Zappa z důvodu náhlého zhoršení zdravotního stavu musel účast ve Vídni na poslední chvíli odříct. Nikdy se mi ho už nepovedlo uzřít naživo; ze skvělého koncertu mi kromě intenzivního zážitku, hudebního i humorného, zůstal pouze památný kovový odznáček žlutého žraloka. A teď tu ležím po letech, poslouchám hudbu Zappova předsmrtného křeče v naději, že si už zanedlouho budu moci spolu s ním povzdechnout „everything is healing nicely.“ Právě Zappovo nevyslyšené přání ukrývá akronym EIHN, podle něhož v roce 1999 jeho pozůstalí (rodina i nejbližší spolupracovníci) nazvali album, které ještě před odchodem do věčnosti stihl smíchat a připravit k vydání. Obsahuje třináct kousků, vesměs z prvních zkoušek k Žlutému žraloku, které probíhaly v létě 1991ve skladatelově losangeleském studiu; nikdo netušil, že se k nim autor později vrátil, aby jim vtisknul koherentnější formu.
Nemoci se v Zappově hudbě objevovaly dávno předtím, než jedné z nich – neimaginární a zákeřné – v prosinci 1993 předčasně podlehl. Hrdinové jeho písniček je brali jako přirozený patogenní i sociální stav a distancovali je obludnými hyperbolami. Bizarní názvy a ulítlé eufemizace jim pomáhaly polidštit je, zmirňovat jejich účinky a hledat únik ze zapeklitých šlamastyk, do jakých nemoci své oběti dočasně uvrhly. Pro posluchače je rozhodně úleva, když se ze zneklidňujícího názvu Imaginární nemoci nakonec vyklube chronický zápach nohou (brohm-a-drosis neboli stink-foot). Když máte talent zappovského ražení, dokážete ten zápach nejenom hudebně reprezentovat, ale dokonce použít jako paralyzující virus, jenž v surreálné mysli invenčního hudebního animátora záhy zmutoval do překvapivých variací. Ani bolestivá pohlavní infekce s téměř nevyslovitelným názvem gono-co-co-coccus, vlastně obyčejná kapavka, jíž hlavního hrdinu opery Joe’s Garage obdarovala servírka Lucille, nezabíjí, pouze ozvláštňuje naraci typickými hulvátskými legráckami. Chorus, zpívající naléhavě „Proč to bolí, když močím?“ nedeklaruje makabrózní ani apokalyptické sdělení z neznámého světa, nýbrž symptomy známé, snadně vyléčitelné nemoci. Artikuluje příznaky, nikoli přízraky. Jak jinak, se zničující nekorektností, jež k Zappově poetice neodmyslitelně patří.
Většina nekrologů, glosujících Zappův odchod, podsouvala dojem, že svět se zbavil rebela, který jeho neduhy spíš vyhledával, než pranýřoval, a připsala věhlas nonkonformního génia výstřednímu imagu provokujícího rockera. Nekrofilní psavci opomínali, že chytrý, společensky angažovaný workoholik, vehementně odmítající alkohol a drogy a bojující svým nekompromisním uměním proti politickému, militaristickému, konfesnímu a mravnímu pokrytectví pomccarthyovské Ameriky, zanechal světu kolosální hudební dílo pozoruhodných kvalit. Předčasně kulminovalo právě projektem The Yellow Shark, výjimečným nejen z hudebního hlediska ale zejména tím, že se v něm autorovi povedlo dosáhnout maximální svobody. Zappova celoživotní ambice být svobodným hudebním skladatelem na plný úvazek opakovaně ztroskotávala na nekompetentnosti, zabedněnosti a neochotě hráčů klasických orchestrů, díky čemu zůstávaly jeho náročnější projekty nedotažené nebo esteticky ochuzené z důvodu vynucených kompromisů. Teprve na sklonku života měl chvíli k dispozici orchestr, jehož zanícení, perfekcionismus a oddanost autorským záměrům, jakkoli extrémními či bizarními se v danou chvíli mohly zdát, jej probraly z letité apatie a vrátily k živě provozované hudbě, jejíž nechtěnou absenci kompenzoval digitální spolehlivostí oblíbeného Synclavieru. S hudebníky Ensemble Modern strávil Zappa hodně zkoušek, absolvoval premiérový koncert ve Alte Oper Frankfurt a nebýt zákeřné nemoci, zřejmě by jejich zdařilá spolupráce pokračovala. Důkazem je nejen EIHN, ale též další skvělé album Ensemble Modern Plays Frank Zappa: Greggery Peccary & Other Persuasions (2003), jímž soubor po letech připomenul, že to tehdy se Zappou myslel upřímně a „smrtelně“ vážně.
Vášeň, s jakou členové Ensemble Modern přistoupili k nekonvenční poetice respektovaného mistra, musela na Zappu mít nesporně terapeutický účinek. Víra, že „everything is healing nicely,“ byla přízračná chiméra, stimulující umělcovu vůli dotáhnou letitou vizi do zdařilého konce, a zřejmě i varovný signál vědomí, že času na její realizaci již příliš nezbylo. Tak či tak, stoický klid a nezaměnitelný humor, sršící ze Zappova vystoupení na premiéře, nebyly tak spontánní, jako za starých dobrých časů, když ještě na podiu, lhostejno zda oficiálním nebo alternativním, řádil s nonšalantně nestrojenou živelností. Něco fatálního tehdy ve Frankfurtu viselo ve vzduchu; ze zvukové nahrávky to nelze cítit, když jsem se však ve svém nynějším rozpoložení díval na videozáznam, neušlo mi, že protagonista večera byl malinko nesvůj, jako by poznal, že telos jeho životního smyslu se naplnil. Byla to oslava pomíjivé prezence. Aktéři večera se jí sice zhostili s pietní důstojností a samozřejmou muzikantskou přesvědčivostí, ale Zappa již nebyl ve své obvyklé žoviální performerské formě. Zdráhavé promluvy a gesta a opatrné pohyby prozrazovaly, že už má někam nakročeno. Dnes už víme, že „na místo, kde zadržují imaginární nemoci.“ Stejně, jako ta jeho, ani moje dnešní rozhodně imaginární není, a přestože už cítím, jak mne pomalu opouští, budu rád, když se bude držet od mého těla co nejdál.
https://www.youtube.com/watch?v=EmJDUcHqs_o
