Ornette byl první, kdo to risknul.
Muhal Richard Abrams
Free jazz byl prvním pokusem vyjádřit v ekonomických pojmech odmítnutí kulturního odcizení, jenž náleží repetici, a využít hudby k vybudování nové kultury.
Jacques Attali
Ornette Coleman byl mým oblíbencem od gymnaziálních let. Vystoupení jeho „double-tria“ na varšavském festivalu Jazz Jamboree v roce 1984 byl dlouho můj nejintenzivnější hudební zážitek. Ačkoli moderní jazz hodně obdivuju, raději ho poslouchám, než o něm píšu. Zřejmě ze stejného důvodu mne nikdy nenadchla ani nepřesvědčila Colemanova „harmolodická teorie“; úporná snaha najít a definovat hudební esenci něčeho, co pulzuje transverzálně spíše napříč etnickým, kulturním a sociálním děním, mi zněla podezřele a pseudoakademicky. A to jsem tehdy ještě netušil, že geniální jazzový inovátor, třebaže samouk, měl vážné problémy s konvenčním notopisem.
Když Coleman dovezl v devětapadesátém do New Yorku v rámci angažmá v legendárním jazzovém klubu Five Spot neméně legendární kvartet (s Donem Cherrym, Charliem Hadenem a Billym Higginsem), nemohlo být ještě jasné, zdali se něco nového (avantgardní jazz) rodí, neboli něco starého (zlatá éra jazzu) umírá. Bylo to asi stejně zlomové milieu, jako když několik desetiletí předtím figurální malířství dospělo na hranici abstrakce. Jazz se tehdy zmítal ve stavu „mezi“ (mezi pravidelným rytmem a chaoidní arytmií, mezi zhoubnými repeticemi a osvobozujícím komponováním v reálném čase, mezi důvěrně známým a obávaně neznámým, mezi vlastním a odcizeným, mezi pokorou a násilím) a mladý Coleman jaksi intuitivně vytušil, jak tento chaosmos učinit tvůrčím a identifikačným principem. Bez obdivu, podpory a ochranných křídel některých snílků a „těch, kdo uvěřili,“ ať už nimi byli hudebníci (Paul Bley, Gunther Schuller, John Lewis, John Coltrane, Leonard Bernstein), literáti (James Baldwin, LeRoi Jones a.k.a. Amiri Baraka, Frank O’Hara), výtvarníci (Robert Rauschenberg, Larry Rivers) nebo hudební kritici a publicisté (Nat Hentoff), by se mu to samozřejmě nikdy nepovedlo, přesto jsou však jeho výdrž a rituální vůle tvořit, ignorovat konvence a překračovat bariéry obdivuhodné. Zdaleka nešlo jenom o zavedení nového, modálního způsobu nástrojové hry a pozvolné upouštění od písňové formy k volnější improvizaci, ale především o uvědomění si a manifestaci rasové, etnické a sociální identity, tudíž o pocit sdílený všemi intelektuály, již se na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století cítili být v Americe vnitřními emigranty. Nastupující generace afro-amerických hudebníků pochopila jazz spíše jako sociolekt, jako nástroj boje proti diskriminující „ebonics“, což je ne příliš laskavé označení pro emocionální způsob řeči Afro-Američanů. V památném rozhovoru s Derridou (1997) se Coleman filozofa ptá, jestli mu jazyk nepřekáží ve skutečném myšlení. Derrida z rafinované otázky vybruslil s nadhledem a důvtipem dekonstruktivistické interpretace řka, že i pro něj je to záhada, jelikož když mluví, něco, čemu nerozumí, mluví spolu s ním, musí si to překládat do francouzštiny, a tudíž je nucen dělat něco pro rodný jazyk. Coleman se pokoušel víceznačnou a polyfonickou mluvu „černé“ komunity uplatnit i v instrumentální hudbě, když udělil jednotlivým nástrojům (hlasům) svých kapel „harmolodickou“ autonomii. Přestože se mu to ne vždycky přesvědčivě povedlo, zájem o jazyk, resp. jeho idiolekty, jak dokazují názvy některých jeho alb – In All Languages (1987), Sound Grammar (2005), New Vocabulary (2014) – u něj dlouhodobě přetrvával.
A dodnes přetrvává zájem o jeho hudbu, jejíž esenci resuscitují a recyklují i generačně mladší hudebníci. Zejména alba Shape of Jazz to Come (1959), Free Jazz (1960) a Dancing In Your Head (1973) ovlivnila spoustu hudebníků nejrůznějších žánrů, stylů a projevů. Po Anthonym Braxtonovi, Leovi Smithovi a dalších osobnostech z okruhu chicagského AACM, kteří vnímali Ornetta jako svého přímého předchůdce, se k jeho hudbě hlásí též James Blood Ulmer, Ronald Shannon Jackson, John Zorn, Sonic Youth nebo dokonce mladší post-punkeři a noisemakeři. Některým z nich se paradoxně dostalo většího ocenění než jejich idolu. Mark Dresser mi jednou vykládal, že záludnost recyklování a obludnost komodifikace si uvědomil tehdy, když na nějakém festivalu hráli se Zornem trash jazzové verze Colemanových standardů a za své vystoupení inkasovali mnohem vyšší honorář než samotný Coleman, který na tom samém festivalu účinkoval s vlastním seskupením. Ornettovi se uznání nicméně nakonec přece jen dostalo. Sice ne všechny iniciované projekty dopadly podle jeho očekávání (třeba label Artists House, umělecké centrum Caravan of Dreams v rodném Forth West v Texasu, či hudba ke Cronenbergovmu filmu Naked Lunch, kterou realizoval s Howardem Shorem), slávy si však, na rozdíl od mnoha předchůdců a souputníků, stihl užít. V roce 1997 newyorské Lincoln Center uspořádalo čtyřdenní festival, kde kromě jiných Colemanových skladeb a sestav zazněla též orchestrálka Skies of America pod taktovkou Kurta Masura. V posledním desetiletí života byl honorován mnoha prestižními cenami a čestnými doktoráty a za album Sound Grammar získal dokonce Pulitzerovu cenu, ačkoli zdaleka nepatří k jeho nejpřínosnějším.
V květnu 1970 nahrával Louis Armstrong v New Yorku album evergreenů, jenž se stal jeho posledním. Do studia mu tehdy přišli k nadcházející, bohužel nedožité sedmdesátce poblahopřát věhlasné osobnosti jazzu, včetně Colemana a Milese Davise, a Satchmo je pohotově zaangažoval ve dvou písních coby anonymní sboristy; deska, jež později vyšla pod názvem Louis Armstrong and His Friends: His Last Recordings 1970 je kvůli příležitostnému chóru zcela raritní. Ornette Coleman, jenž zemřel letos 11. června a dožil se úctyhodných pětaosmdesáti let, následoval své předčasně zesnulé nekompromisní kumpány Parkera, Coltrana a Aylera do sfér, kde, přestože se tam mluví „všemi jazyky“, neexistují jazykové bariéry. Podobně jako oni tam doputoval zejména za odvahu odmítnout jakýkoliv jazyk s totalitní ambicí jako nekompetentní.