Když napíšu, že Jean-Michel Van Schouwburg je fanatik, bude to eufemismus. Znám jen málo lidí, jejichž zanícenost pro moderní improvizovanou hudbu je tak intenzivní, vytrvalá a nezištná, jakou se vyznačují dlouholeté aktivity – umělecké, organizační i promoční – bizarního vokalisty z Bruselu, a to sleduji tento terén již bezmála čtyřicet let.
Za tu dobu jsem měl čest potkat se nebo spolupracovat s mnoha jeho protagonisty, Jean-Michel je však mimořádný zjev. Působí na scéně od poloviny 80. let, zejména jako agilní člen bruselského sdružení Inaudible, jež organizuje koncerty a provozuje stejnojmenný label pro improvizovanou hudbu. Přestože je už několik let v důchodu, jeho aktivity neochably, naopak, zdá se, že nabyly na intenzitě. Místo organizování se však víc věnuje psaní, nahrávání a koncertování.
Naše cesty se protnuly asi před patnácti lety, jestli si dobře vzpomínám, seznámil nás klavírista Veryan Weston. Série výstav Hermovo ucho, Rosenbergovo muzeum, Stricklandův film Berberian Sound Studio, koncerty mezinárodního kvartetu I Belong to the Band, či CD MouthWind jsou stěžejní milieu našich spontánních i plánovaných setkání a plody naší sporadické spolupráce. Za ty léta mne (a desítky dalších lidí) Jean-Michel nepřetržitě bombarduje nespočetným množstvím e-mailů, na které nemám energii odpovídat, a nahrávek, které nestíhám poslouchat. A nemluvím o neadresných přeposílaných a sdílených zprávách, jaké dnes cirkulují všemožnými sítěmi s jediným cílem skončit na obludném smetišti bezcenného informačního spamu. Jean-Michelovy zprávy, listy a balíčky jsou pokaždé jedinečné a subjektivní. Měly by mne těšit, místo toho mi však způsobují výčitky, že jim nevěnuji náležitou pozornost, a tudíž nenaplňuji očekávání, jaké do nich vložil jejich entuziastický původce. Je jich zkrátka přespříliš.
Minulý týden dorazily dvě – e-mailová upoutávka na Jean-Michelovu první knihu Ivo Perelman & Matthew Shipp: Embrace of the Souls (Norimberg: SMP Records, 2020) a nové CD tria Sverdrup Balance, jehož je členem. Na knihu se těším, zejména po informaci, že její součástí bude CD Procedural Language, což slibuje čtenářský a posluchačský zážitek v jednom. O tom, že umí o hudbě hezky a zajímavě psát, mne Jean-Michel přesvědčil v mnoha recenzích a kritikách, jež léta neúnavně publikuje v časopisech i na webu. Píše stejně spontánně a vášnivě, jako vokalizuje; snaží se vyrvat psaní ze spárů logocentrismu a pozdržet v něm co nejdéle přítomnost. Je to zřídkavá ambice v dnešním světě bloggerů a nedovzdělaných psavců, jejichž dojmologické výlevy a povrchní kompilace cirkulují v nadproduktivní oblasti soudobé publicistiky, aniž by něco nového a smysluplného řekly.
Název premiérového alba Sverdrup Balance Isla Decepción (Setola di Maiale; 2019) odkazuje k sopečnému ostrovu v severní Antarktidě, vděčícímu za přívlastek „klamný“ nezvyklému tvaru, jenž mu vtiskl kráter činného podmořského vulkánu. Symptomaticky vyjadřuje tektoniku procesní formy, jakou trio ve složení Lawrence Casserley (elektronika), Yoko Miura (klavír) a Van Schouwburg (hlas) uplatňuje ve svých bezprostředních „komprovizacích“. Volbou příznačného názvu jeho členové koneckonců pouze zdůraznili to, co naznačuje už samotné jméno souboru – oceánografický termín Sverdupova rovnováha je, jednodušeji řečeno, algebraické vyjádření vztahu mezi větrnými a vodními proudy na otevřeném oceánu. Trio tak jasně dává najevo, že stěžejním, snadno identifikovatelným konceptem jejich estetiky je stream. Sverdrup Balance tudíž není obyčejné trio, jakožto synchronní součet tří hudebních individuí, nýbrž proměnlivý soutok třech zvukových proudů, generovaných, synchronizovaných a diseminovaných v transverzálním panta rhei, kde je stabilní pouze nestabilita. Hudebníci to sami nejlíp vyjádřili na obalu alba: „Esencí naší interakce jsou jednota a diverzita. Hudba je zde v ustavičném toku, individuálně i kolektivně; absorbuje energii a citlivost každého člena a vytváří nové proudy na mnoha úrovních. Rovnováha mezi všemi těmito proudy spočívá na pomezí svobody hráčů a spodního proudu účastnických pravidel. Všichni jsme sólisté i doprovod, částmi splývajícího kontinua, za nímž je naše sloučená spolupráce.“ Není divu, že obskurní a efemerní korespondence mezi hudebními záměry, zvukovými procesy, poetickými premisami a estetickými reflexemi tria Sverdup Balance nacházejí adekvátní verbalizaci v pojmosloví za hranicemi humanitněvědního diskurzu. Jejich zvukotvorba je jen stěží popsatelná zaužívanými muzikologickými či uměnovědnými pojmy a kategoriemi. A možná ji popisovat ani nemá až takový smysl; nejsmysluplnějším prostředkem, jak ji zhodnotit, je empatický poslech. Zní to jako klišé, ale dynamické zvukové bloky a procesy, jakými Sverdupova rovnováha atakuje a animuje posluchačské vědomí, generují spíš zpochybňující otázky než verbální postřehy. Známé filozofické moudro ostatně říká, že bytí je přístupno pouze v tázání. Trojjediné, resp. „tříproudové“ bytí tohoto nevšedního tria přežívá jenom díky tomu, že bezmezně důvěřuje životadárným proudům, jimiž se dobrovolně nechává unášet do chaosmu klamných indicií, odkud je sice návrat do našeho časoprostoru nejistý, riziko podniku však za to vzrušení rozhodně stojí; vyplatí se tvůrcům i jejich posluchačům.
