Hermovo ucho: Vášnivý zvukotvůrce Ahad

  

Zóny soumraku, kanály ducha, hlukové rituály, vyvolávání živlů, neslyšené zvuky vířící v hlubinách vortexů a kaskády vibrující zvukové materie.

Budapešťan Zsolt Sőrés patří už dvě desetiletí k nejzajímavějším a nejagilnějším zjevům na maďarské hudební a intermediální scéně. Šíře zájmů a nadhled, s jakým je dovede navzájem propojit, z něj dělá bytostně interdisciplinárního autora; Sőrésovu otevřenému světonázoru a invenčním způsobům světatvorby nemůže stačit jedno médium. S hudbou a rozličnými intermedii začínal v 90. letech v souborech Spiritus Noister, SoKaPaNaSz, Mesék Stb a S.K.Ψ, v nichž účinkoval s Katalin Ladikovou, Endrem Szkárosim, Gáborem Tóthem, Zsoltem Kovácsem, Attilou Dórou, Márkosem Albertem a dalšími prominenty maďarské fónické poezie a improvizované a experimentální hudby. Po roce 2000 se začal prosazovat i jako sólový autor (zejména živé scénické hudby) a skrze sporadickou spolupráci s Franzem Hautzingerem, Oli Maynem, Adamem Bohmanem, Jean-Michelem Van Schouwburgem, Jean-Hervé Perónem, Christianem Kobim, Hilary Jefferym, Rudi Fischerlehnerem a mnohými dalšími i v mezinárodním kontextu.

Se Zsoltem jsem se seznámil v druhé polovině 90. let v Budapešti; po našem vystoupení s Benem Pattersonem mi ho v jedné hospodě představil saxofonista Attila Dóra. Do té doby jsem registroval pouze jeho jméno z několika recenzí o improvizované hudbě, které psal pro maďarské alternativní kulturní časopisy. Okamžitě mně zaujal rozhleděnou mluvou, z níž sálal poučený humanitněvědní background. Až později jsem zjistil, že na budapešťské univerzitě studoval literární vědu a maďarskou literaturu a léta pracoval v pozici bibliografa v Ústavu literárních studií Maďarské akademie věd. Byl to Zsolt, který mne zatáhl do spolupráce s okruhem literátů a umělců kolem proslulého časopisu a vydavatelství Magyar Műhely (Maďarská dílna), jenž po roce 1990 přesídlil z dlouholetého pařížského exilu do Budapešti a jehož byl tehdy agilním redaktorem. Právě jeho zásluhou se orientace původně literárního a filozofického periodika rozšířila o aktuální umělecká intermedia. Na časté, dlouhé a intenzivní pobyty v maďarské metropoli na přelomu tisíciletí dodnes rád vzpomínám, protože nesmírně obohatily můj následný profesní vývoj a Zsolt měl na můj obrat od teoretického akademismu k otevřenějším živým intermediím nemalý vliv. Rozšířil mi obzory o umělecká teritoria, jež jsem v té době neznal nebo jaksi přehlížel a které reprezentovali filmaři Kenneth Anger, Alejandro Jodorowsky či Šinʼja Cukamoto a hudebníci jako Ernő Király, David Jackman, Tim Hodgkinson či Merzbow. Bylo celkem přirozené, že jsme s ním a jeho tehdejším spoluhráčem z dua S.K.Ψ, kytaristou Zsoltem Kovácsem, spáchali několik společných performancí a instalací a později jsem je oba dva angažoval v bizarním seskupení The Lazy Anarchists.

Hudba není jediným uměním, jemuž Sőrés zasvětil svůj mnohostranný talent, hodně psal též o nezávislém a experimentálním filmu a autorsky vydal několik zajímavých literárních experimentů. V posledních letech se však soustředil zejména na hudební projekty, což hodně rozšířilo jeho už tak dosti bohatou diskografii. K těm nejzajímavějším patří kvarteto I Belong to the Band (J.-M. Van Schouwburg – hlas; A. Bohman – akustické a ozvučené objekty; O. Mayne – vibrafon, elektronika; Zs. S. – viola, elektronika) a dua s trombonistou Hilary Jefferym, saxofonistou Christianem Kobim a bubeníkem a perkusionistou Rudi Fischerlehnerem. V roce 2020 Sőrés založil svůj vlastní label Hinge Thunder, na němž vyšla zatím tři alba – Singapore Channeling (2020), Attention Span Reset (2020) a Mitragyna Metro (2021). Zatímco první dvě dokumentují jeho spolupráci s Jefferym a Fischerlehnerem, nejnovější dvojcédečko je sólový projekt, mapující teritoria, kam jako zvukotvůrce i myslitel dospěl, poutí i věkem. Název, odkazující na podzemní dráhu pojmenovanou po psychotropní rostlině kratom, je skvělou metaforou pro „zóny soumraku, kanály ducha, hlukové rituály, vyvolávání živlů, neslyšené zvuky vířící v hlubinách vortexů a kaskády vibrující zvukové materie, způsobující erupce a disrupce normálního vědomí v dnešních časech skomírajícího kapitalismu“, jimiž Sőrés aka Dr. Ahad vymezil akční rádius své hudby a labelu. Je zřejmé, že se necítí být konvenčním hudebníkem či organizátorem zvuků, o své profesní kompetenci mluví spíš jako o „ontologii zvukových přízraků“. Možná je toto označení příliš vágní nebo dokonce matoucí, když jej však usouvztažníme s pojmy a principy tvůrců, kteří Sőrése nejvíce ovlivnili při hledání vlastní estetiky, tj. Edwina Prévosta a Hakima Beye, ukáže se aktuální v kontextu anti-systémové resistence, k níž nás přiměly technokratizace tvořivosti a komodifikace tvůrčích výsledků.

Stěžejní Zsoltovou tvůrčí strategií tudíž zůstává spontánní indukování a smysluplné řetězení zvukových situací s ohledem na filozofické aspekty počínání, resp. na možnosti využití zvolené poetiky a média pro odhalování sociálních diferencí, anomálií a příkoří. Psychedelický přístup ke zvukům je mu hodně blízký a nové album, první sólové, je hezkým příkladem, jak lze drásavou schizofonii dneška invenčně reprezentovat. Že má Sőrésova poetika vyšší ambice než jenom invenčními uměleckými postupy reprezentovat realitu, dokazují už samotné názvy všech čtyř kompozic: Tajuplný život a smrt Dr. Ahada, ontologa zvukových přízraků; „Individuace“ – Deleuzův efekt; Mitragyna Metro; „…učit staré psy novým trumpetám“. Zsolt Sőrés se stává Ahadem, aby v zájmu adekvátnější artikulace a reflexe postmoderní plurality zanevřel na skrupulózní, rádoby exaktní strukturalizaci vědomí, stejně jako jeho symptomatický nástroj – pětistrunná viola – opouští říši elitářských tónových reprezentací a dopouští se blasfemických ataků na múzické konvence. Ani jedno, ani druhé není samoúčelné.