Světoběžníka polského původu, kytaristu a hráče na elektroniku a objekty, Jacka Chmiela, a německou hlasovou experimentátorku a performerku Laru Süß svedlo k umělecké spolupráci jejich studium u Freda Fritha. Na společném albu našli mnoho způsobů, jak zpřítomnit rozličné neočekávané momenty v rámci hudebně abstraktní volné improvizace.
Frith ve své předmluvě k tomuto albu píše: „Meandertale působí jako sluchový ekvivalent pohledu přes mikroskop – detaily, které pouhým uchem neslyšíte, jsou náhle zaostřené. Nebo jako když vkročíte na cizí planetu a uděláte několik prvních opatrných kroků do neznámé krajiny. Zvukový svět, který Jacek a Lara obývají, je fascinující, nebojácný, neohrožený – můžete se cítit stejně na začátku jako na konci času, v první kapitole nebo v poslední. Z tohoto hlediska je to také znepokojující, protože to posouvá jakékoli představy, jež jsme si o vyprávění kdy pěstovali, a nemilosrdně nás vede do jakési nedramatické spojité přítomnosti. A přesto víme, že se děje něco pozoruhodného, něco, co budeme chtít znovu navštívit, znovu zažít, znovu zvážit. Jedinečné a působivé.” To je dostatečně výstižné, ale nás může tento opus stejně neustále ponoukat k dalším a dalším úvahám. Zpočátku ani není vždy jasné, jaký zvuk vytváří Jacek Chmiel na objekty, co je elektronického původu a kde se objevuje hlas Lary Süß. Její vokální projev vychází z různých rozšířených technik, ale přesahuje jejich běžné užívání. Někdy je to jen drobné zaškvrčení nebo zamručení, jindy dechové poryvy, úpění či vzdychání, ale i hřmotné zahalasení, škytnutí, zalkávání se, skřípění, vrčení, kvílení, drmotání, hrkání, mlaskání a ledacos dalšího. Chmielovy zvukové eskapády jsou sice částečně chuchvalci šumů a hluků, a přesto by označení noise úplně neodpovídalo skutečnosti. Jeho projev se pohybuje na bohaté zvukové škále od konkrétnějších zavrzání po až po čirou abstrakci. De facto to není hudba v klasickém slova smyslu, ale i tak je to hudební útvar.
Frith v tom nevidí dramatický příběh, ale ona to vlastně je vyprávěnka plná různých mikrosituací – někdy až komických, jindy opředených tajemstvím nebo skutečně hluboce prožívaných. Někdy na nás zapůsobí až nevinná dětská hravost, jindy se ozve zoufalství až bolest. Vše vyvěrá z nějakých ne zcela konkrétních archetypů. Evokuje mi to až jakousi neandrtálskost (což by zkomoleně mohl připomínat i název desky), ale ona primtivnost odráží přesně to, že tito předchůdci člověka vlastně nemuseli být prvoplánově primitivní z hlediska omezenosti, ale měli blíž k jakési prapodstatě lidského prožívání.
Určité poselství bylo zakódováno i do názvů čtyř částí – That’s the Nice Thing About Things, And I Wasn’t Even Invited, Admiration Is for Poets and for Cows, They Are Playing Our Tune. Poslech tohoto alba je dobrodružství, stále při něm na nás číhají příjemná i mrazivá překvapení. Veškerá obsažená nesrozumitelnost je vlastně krásná a možná paradoxně návodná. Můžeme tu skutečně objevovat stále něco nového a začít to prožívat zase od začátku úplně jinak. A nacházet tak nové a nové meandry příběhu.
Jacek Chmiel + Lara Süß: Meandertale
Leo Records (www.leorecordsmusic)