Před dvěma týdny zde představil Tomáš Procházka syntetizér Electronic Sackbut, který svou moderní koncepcí s napětím řízenými obvody o mnoho let předešel známé nástroje Roberta Mooga, Donalda Buchly a dalších konstruktérů. Jeho tvůrce, kanadský skladatel a konstruktér Hugh Le Caine, tvořící mimo evropská a americká centra elektronické hudby, sestrojil i mnohé další zajímavé nástroje a přístroje pro generování a zpracování zvuku. Již ve 30. letech 20. století se pokoušel postavit polyfonní nástroj s tlakově citlivou klaviaturou, která by dovolovala řídit náběh, doznívání i sílu tónu a umožňovala tak dosáhnout větších výrazových možností při hře. Jeho první verze jako zdroj kmitů využívala jazýčky z harmonia rozkmitávané proudem vzduchu vytvářeným pomocí vysavače. Kmity jazýčků byly elektromagneticky snímané, elektronicky spínané a dále zesilované. Tuto zkušební verzi nástroje Le Caine po čase rozebral. Tlakově citlivou klaviaturou vybavil později elektronický nástroj nazvaný Touch-Sensitive Organ, jehož první verzi dokončil v roce 1953. V práci na něm pokračoval v letech 1954–1955 v laboratoři National Research Council (NRC).
Plně polyfonní nástroj Le Caine použil například ve své kompozici Ninety-Nine Generators z roku 1956. Slyšte ji zde.
Práva na využití Le Cainovy tlakově citlivé klaviatury získala americká firma Baldwin Organ Company, v žádném ze svých nástrojů však tento princip nepoužila. Tlakově citlivé klávesy se začaly objevovat u elektronických nástrojů až o několik desetiletí později. V období padesátých až sedmdesátých let zkonstruoval Hugh Le Caine množství dalších monofonních i polyfonních syntetizérů při jejichž konstrukci často používal nezvyklé prvky a principy.
Patří k nim též banka oscilátorů Oscillator Bank pro aditivní syntézu řízená optickým snímačem grafických předloh zvaným Spectrogram. Pomocí tohoto systému realizoval Hugh Le Caine v roce 1963 svou kompozici Bird Spectrogram. Slyšte zde.
Pro studio elektronické hudby NRC postavil Hugh Le Caine též vícestopý magnetofon řízený klaviaturou, označovaný jako Special Purpose Tape Recorder nebo též jen Multi-track Recorder. První verze z roku 1955 umožňovala současně přehrávat záznam ze šesti dvojstopých magnetofonových pásků, klaviatura řídila rychlost přehrávání, a tedy i výšku reprodukovaného záznamu. Později byly na žádost několika universit a studií vyrobeny další verze, doplněné o nové funkce. Nové modely mohou současně přehrávat až deset stereofonních pásů, hlasitost přehrávaných stop lze řídit pomocí tlakově citlivých kláves. Byly doplněny zvukové filtry a světelný panel pro indikaci stavu přístroje. Mechanická konstrukce byla celkově modifikována a přístroj se stal kompaktnějším a snáze ovladatelným.
I když bylo možné používat Multi-track Recorder v reálném čase jako běžný hudební nástroj, při živém vystoupení se objevil pouze jednou a nadále zůstal studiovým přístrojem. Pomocí Multi-track Recorderu realizoval v roce 1955 Hugh Le Caine svou známou kompozici „Dripsody”, celou vytvořenou z jediného zvuku kapky vody.
Později byl Multi-track Recorder používán mnoha tvůrci musique concrète a další hudby. V roce 1959 byl přemístěn z NRC do nového studia pro elektronickou hudbu na Universitě v Torontu. V současnosti jsou některé Le Cainovy nástroje umístěné v technickém muzeu v Ottawě.
