Čtveřice skladeb současných islandských skladatelek a skladatelů má pomoci při hledání hudební identity ostrovní země. K jasnému zodpovězení ale není snadná cesta. Ale odpověď možná není tak důležitá.
„Lze slyšet charakter země v hudbě, která v ní byla zkomponována?“ Otázka trochu jak z devatenáctého století, kdy frčelo národní umění. Nicméně tato otázka otevírá text k CD s kompozicemi zcela aktuálními. Zemí, o niž tu jde, je Island a odpověď máme hledat ve čtveřici děl od dvou tamních skladatelek a dvou skladatelů, jejichž hudby se chopil Islandský symfonický orchestr pod taktovkou Daníela Bjarnasona, jenž je zároveň hlavním hybatelem projektu. CD nazvané Concurrence, o němž je řeč, je již druhým dílem plánované islandské orchestrální trilogie a vyšlo na značce Sono Luminus. První díl se jmenoval Recurrence a vyšel v roce 2017 a kompozicemi na něj přispěli vedle Daníela Bjarnasona, María Huld Markan Sigfúsdóttir, Anna Thorvaldsdottir, Thurídur Jónsdóttir a Hlynur A. Vilmarsso.
Aktuální kolekci otevírá skladatelka Anna Thorvaldsdottir skladbou Metacosmos, v níž dle svých vlastních slov hledá balanc mezi krásou a chaosem. Krása má podobu téměř romanticky melodických pasáží, jimž ale většinou není dopřáno dlouhé trvání a které jsou zároveň průběžně pokřivovány disonantními harmoniemi. Chaos se zhmotňuje v hutných vlnách stoupajících od nejhlubšího podzemského dunění po agresivní vlny plného orchestru. Střídání pocitů, že se hudba rozjasňuje, s pády do temných vírů je dávkováno zručně a bez hluchých míst.
Podobnou strategii zřejmě sleduje María Huld Markan Sigfúsdóttir ve své kompozici Ocean. Tato autorka se krom role komponistky vyskytuje rovněž coby sólová houslistka je také členkou formace amiina, jejíž zasněnou, převážně akustickou produkci bychom mohli zařadit do škatulky postrock. A krásná zasněnost převažuje i zde, jen občas je zpestřována trochou dramatu. Celek působí jako generická filmová hudba a v jeho nahoru a dolů se vlnících plochách chybí výraznější invence.
Islandské muže na desce Concurrence zastupují Haukur Tómasson a Páll Ragnar Pálsson, jejichž skladby spojuje přítomnost sólisty, respektive sólistky. Každý ovšem vztah sólového nástroje s orchestrem řeší jinak. Haukur Tómasson sólový part svého Klavírního koncertu č. 2 svěřil Víkingurovi Ólafssonovi, který je doma v klasicko-romantickém repertoáru stejnou měrou jako v soudobé klasice, řekněme toho konzervativnějšího střihu (úspěch slavila například jeho nahrávka klavírních děl Philipa Glasse). A Tómassonův koncert pokrývá právě takto vymezené spektrum. Dává prostor k virtuózní exhibici v rychlých figuracích a trylcích a žene se vpřed povětšinou zběsilým tempem, které zpomalí přibližně uprostřed díla, čímž mu dodá zdání klasické třídílné formy. Klavír je zvukem orchestru hustě omotán, melodické figury se přelévají ze strany na stranu a výsledek zní dostatečně zábavně po celých sedmnáct minut. Na druhou stranu je to hudba ve srovnání s Tómassonovými staršími díly poněkud „rekreační“ a nevzbuzuje potřebu opakovaného poslechu. Vše je řečeno napoprvé. Naživo to ale jistě bude trhák.
Páll Ragnar Pálsson, jehož Quake pro orchestr a sólové violoncello CD uzavírá, nás vrací do divočejších vod, které na počátku rozčeřila Anna Thorvaldsdottir. Violoncello zde obsluhuje Sæunn Thorsteinsdóttir a její part občas zcela splývá s orchestrem, aby se z něj vyčlenil dlouhými průraznými tóny. V úvodu partitury stojí citát z románu Velké zemětřesení (Stóri skjálfti) od Auður Jónsdóttir:
„Po tisíce let se v lávě hromadilo napětí, jen aby se mi při zemětřesení v okamžiku rozpadla pod nohama a povrchem pronikly fosilie a stříbřité krystaly, události dávno minulé pohřbené ve starých zákonech o minerálech, než vypukly neznámé gejzíry a všechno, co bylo, se stalo něčím novým – krajina už nikdy nebyla stejná. Dívám se do propasti, do propasti v mém vlastním životě a slyším, jak se kolem mě třese.“
Je to samozřejmě otázka osobních preferencí, ale první a poslední položka na disku mě svoji razancí a větší dynamičností působí podstatně zajímavěji než dvě „příjemnější“ skladby. Dá se z nich ale vyčíst cosi o zemi původu? Název alba Concurrence může znamenat shodu (třeba myšlenkovou), ale také současné dění, časový souběh navzájem nesouvisejících událostí. Samozřejmě se nabízí hledání paralel mezi krajinou islandských sopek a gejzírů a čtveřicí skladeb, nemůžu se ale zbavit pocitu, že do jakéhokoliv takové soudu příliš promlouvá zažitá vize Islandu coby severské exotiky zprostředkované skrze filmy, hudbu a literaturu. Než hledání hypotetické „islandskosti“ v hudbě mi přijde důležitá skutečnost, že se mladý dirigent takto zasazuje o šíření hudby svých krajanů.
P.S. Americká značka Sono Luminus míří mimo jiné na audiofilské publikum. Může se pochlubit skutečně vypiplanými prostory k nahrávání a své tituly vydává kromě „starožitného“ CD také jako audio blu-ray disk. Takže pokud máte odpovídající vybavení pro přehrávání takové věci, můžete se do islandského zvuku ponořit ještě hlouběji.
P.P.S. Úderem půlnoci, tedy v prvních minutách dne 14. ledna, začíná na Radiu 1 náš pořad Kardiostimulátor, kde tomuto albu věnujeme prostřední dvacetiminutovku.
Iceland Symphony Orchestra: Concurrence
Sono Luminus (https://www.sonoluminus.com)
