To pojmenování je dvojznačné: Third Opening označuje, že jde o třetí album dua (nyní vlastně tria) Inclusion Principle (po Inclusion Principle z roku 2006 a po The Leaf Factory Fallback z roku 2010), ale zároveň predikuje, že tu půjde o vždy nové nebo alespoň zrenovované otevírání nových možností. Martin Archer, který současně vyrukoval hned se třemi naprosto různorodými kompakty (viz nedávný referát o jeho dalším spřežení s vokalistkou Julií Tippetts, ale také projekt Engine Room Favourites, jehož zhodnocení nás teprve čeká), a jeho partner Hervé Perez tu opět vyrukovali s téměř totožným arzenálem, tedy s laptopy, saxofony či klarinety, s elektronikou, terénními nahrávkami, ipadem a tak dále, oba se ve vzájemném sváru nesváru podílejí na osmeru skladeb jak kompozičně, tak aranžérsky, což nevylučuje značný podíl improvizace, především se však dost výrazně odlišují v uchopení/pochopení možností těchto nástrojů, a právě z této antipódie vykřesávají výsledné verze zvolených témat od toho nejkratšího (Sixty Watt Midnight, 4:06), až po ten nejrozsáhlejší (Not Looking for Another Now, 23:03). Navíc si přizvali razantního bubeníka a perkusistu Petera Fairclougha, který jejich počiny prorytmovává, dokalibrovává a vyhutňuje. Oč v základě jde: o výbušnou směs hlukoviny, elektrikařiny, jazzového pomelodizovávání, příměsi minimalizujících prvků, mikrotonálního experimentování, založeného na briskním sledu zvukově disparátních detailů. Jenomže tato směsice není nahodilá. Hráči ji vždy nanovo poznenáhlu odhalují, vynořují svoje hudební poblouznění z tajemné hlubiny, střídmě hloučivostně, vysoukávavě, vybičovávaně, vyklouzávaně, jejich teteření se snoubí s přelivy popraskávajících, cinkajících a odklepávaných vsuvek, a právě toto placírování, třísnění a přesýpání nabývá na mohutnosti a zbojnosti. Toto bataliónění, kdy hráči vyzvoní všechno, co vědí i nevědí, má jak svou halucinačnost, tak náhalně prostorové bouřnění, které je hromovládné i zaříkavé, doupnavé i zahltivé, harampádné i celebrující, zápalnostní i proklekáněné. Tyto odlišnosti, následující občas s odstupem, jindy ráz naráz, jsou pozotvírávány a vychytávkovány (s podbombičkami trvdošíjnůstek či uškudleného paběrkování) nejenom mezi jednotlivými čísly, jsou rozhudbovávány i uvnitř rozměrnějších skladeb, provískávaně nad perkusivním tepichem nebo úhořovitě nad zapošívkou rozpornění a vyskladňovány průklestovým vyhroucňováním a la blýskání na časy. Jeví se vám tento způsob hraní poněkud drastickým? Když si na něj navyknete, začnete chápat, jak, kdy a kde muzikanti najdou koloběžkující přechod od drážnějícího praskocení do zavelebněné hymničnosti, od vřídelného vypekelňování do hrubozrnného protrubování s hmoždinkami střelkující zachrucenosti, to vše semleto v čarodějném mlýnku navnadivosti, rumpálové prospojnosti, vyčkávavého halouznění a střemhlavého pozemětřesňování, okšírovaného pod(b)roušenými bicími. Celá zvuková postrojnost je rožnivá, fukéřovaná, žblabuněčná i zašifrovávaná, jak kdy, podstatné však je, že tu nic není podáváno po lopatě, vše se chruje ve vzájemných takřka-obezličkách, var(i)ovánkách, styčnostních posunech, vyhrocováním trylkující linky nad žvavostí doprovodu. Zejména závěrečná kompozice přímo překypuje nadrožďovaností, lávově se valí i změteně kočáruje, má rdousivou zahrocenost i obepínavé protlampačnění, svišťující svíravost, je řádivě trylkující i odklidňovávaně orodující… až po konečné zavroucnění a odkolísání do nenávratna.
Nejsem si jist, zda bych se k poslechu tohoto dvojalba chtěl a mohl okamžitě vrátit, ale jeho ostražité sledování bylo pro mne každopádně silným zážitkem. A to už o něčem svědčí. Především o tom, že Archer se pokaždé a vždy jiným způsobem snaží kráčet per aspera ad astra.
Inclusion Principle: Third Opening
Discus (www.discus-music.co.uk)
