V letech 1997 až 2015 vydal Leo Feigin na svých Leo Records tenorsaxofonistovi Perelmanovi na čtyřicet kompaktů. A v dubnu 2016 k nim přibylo naráz dalších pět, z čehož tři náleží duetům. Ivo Perelman si přímo tvrdošíjně buduje pozici novodobého saxomága, přičemž si kolem sebe v poslední době ustálil okruh stabilních partnerů, kteří mu sekundují nejenom v duetech, ale i ve větších formacích. Což může mít za následek různá propojení objevování a opakování, nicméně okruh totožných seskupení většinou vede k netotožným výsledkům. Jak už prohlásil Mingus, k rezultátům koncertů či nahrávek je nutno přičíst i to, co hudebník bezprostředně před nimi zažije.
Tak je tomu i v případě alba Blue, s jehož spolupachatelem, kytaristou Joem Morrisem se Perelman nejen potkal třeba v kvartetu, ale s nímž už v roce 1997 vytvořil duo, tehdy ovšem jako s kontrabasistou. Tentokrát je ovšem nálada na nahrávce z března 2016 z brooklynského Parkwest studia plná vzájemné vlínavosti a prolínavosti, kdy nářkový sax nad rozcupovanou kytarou sounáležitě líčivě láká do pastí. Hned vstupní titulní improvizace je nahodilostně probíravá, povídavě promelodizovaná, těká přestupně mezi kvílivostí a lahodněním, mezi vzpínáním a zestručňováním. Vůbec ty náhlostní mezizvraty hrají na tomto albu podstatnou roli. A vyhoušťovanému saxování je pršlavostně prodíránková kytara pozoruhodným partnerem – bez nejmenšího klišé. Podobně je tomu hned v Turtle Dance, záměrné valibucké nemotornění a potanečňované přemetkování totiž vede k úlitbujícímu načepýření i rozčepýření, drhnutí i polétavostnění. Připadá mi to místy jako troubelivé stoupání na špičky, docházející od povzdeštnostního nimrání až ke zkomíravosti. Základní pocit intimnosti se zamyšlenkovitě podsouvá i do Almost Blue, kde kontrast svíravosti a rozvíravosti vede k vláčné bloumavosti, k potýkání i protýkání obou nástrojů, podnášivě neplytkému. Jde tu o zalykavou i provokativní oponentnost, rozumbradovsky vyzývavou i troufánkově plíživou, jež potměchutí až do srdcervoucnosti. Kytara si své intermezzo vždycky najde a celek probrouzdá a proklidní, leč sax zase znovu situaci projitří a svede do závěrečných taktů. Sice nebujný, přesto výstřeskný prolet zazní v drobítku Bluebird a následná minutka, nazvaná Instant, překvapí opět šrumcem, kdy se hráči vybijí drobným proskotačením. Na opačném pólu je Wee Hours, plná prohružované halucinovosti a vykroužené línavosti, do které se oba hudebníci hrouží, zrůzněně ji propírají, pozdvihovačně ji dolaďují, na(d)sazeně ji vystřebávají i dorovnávají. Po tomto miliskování přichází zcela neběžné kytarové sólo, chvojně chytlavé i záchytně hojivé i brusné, po kterém se sax doštětí, téma donaříká, dovrzuká a dolíčí, doskoná.
Vlnivé i valnivé posmutkování sálá z Blue Lester, je trochu odhadovačské a trochu dohadovačské, a když přejde do pošpičkovávaného rozlicování, piškuntálně námět rozkotá. Další obrat k táhlému popřemítání a popřemílání přináši Tight Rope, převalné i očesávané, povrzukávavě okoličnaté. Vyvřelinový sax triumfuje nad šachtovou kytarou, je výštěkový, rozkladně běženecký, rozkladně mživý, vzpínavě vypínavý, ale právě kytara se tu vyjevuje jako kladně zklidnivý element, je to jistota proti znejišťujícímu saxu, což vplyne do prchavostní dobírky. Větší sroubenost, promelodizování s podzvihy krouživosti ovládne závěrečný Crossword, kytara se nabuzujícímu hecování saxu nepodvolí, nemíní se rozrušit, sice se přizpůsobí, ale nedá se vybudit ani do hystérie, ani do nadměrné nadýmavosti. Výsledkem je smířlivost.
Už tady si můžeme ozřejmit, jak Perelman chce převládnout, ovládnout pole; záleží však na partnerovi, nakolik mu to dovolí. V tomto případě Morris obstál na výtečnou.
Karl Berger patří k arzenálu Perelmanových spolupracovníků pouze okrajově: nahrál s ním duet v roce 2014, ovšem jako pianista. V případě kompaktu The Hitchhiker, natočeného v témže studiu jako předchozí CD už v červenci 2015, se však prezentuje jako vibrafonista. Hned na počátku, v jásavé The Shadowy Path, mi připadá, že si oba „stopaři“ umínili, že všechno – i na sebe – vyzvoní, nepropustná stínovost tomu nezabrání, protože tu sax hravě povýskává nad tinkátkem vibrafonu, a když přejde nad jeho odbíjivým vyzváněním do plného tónu, vše se vyromantizovává, zpěvně i zarytmovaně dotvrzuje, z rozjarnosti vyplyne polétání i výšinné plachtění, jemné divočení, dokud závěr téma nedozmizíkuje. Titul The Well of Memory, zasvěcený vyvolávání vzpomínek, to vyjadřuje jasně: jde o rozevírání vějířovité paměti do vzletnosti a do bohabojného zvukového hodování, rozdmýchavého i sebestředně vyličovaného. Když se do vysazovánek a nadzvedánek vibrafonu něhyplně vtetelí sax a pokračuje už naplno střídavě v sametových hloubkách i v nadneseném výškobraní, pastišově i bonmotově, je nadzvedáván decentními podetluky a jeho dobíravé zahloubávání doškvíří celý námět. I Twilight jen pronásobí vzájemné vyzvoňování a vyrochňování obou nástrojů. Pučivostní vymžikávání následuje dobíravé pinkání, nástřelnostní poreptávání se proměňuje v poskakovačné loudění či výskavé vískání. Když se do popředí dostane bodrostní kovotepectví vibrafonu, sax neopomene nejmenší příležitost, aby se k němu nepřimotal. Bezeslovná výřečnost Unspoken Feelings vyzírá do pozastírané intimity, posléze rozprostírané do bezletové zóny, dumavé prozírání osciluje mezi pozamlkanou ostyšností a rojčivou rojivostí, je virulentě horoucí a vyfikávaně propasírovávané až k nebetyčnostnění. Titulní záležitost pobratimsky ukrajuje z krajíce hudby, je vyrážlivě úsečňící i obcházivě skotačivá, plná výšpitného nadsazování. Hemživostní vibrafon vskutku vibruje, etuduje, je nášlapný, ale sax s ním suverénně srovnává krok. Zato v Pride and Prejudice vykvílí sax s pyšnou předpojatostí do nebeských výšek, avšak následkem je spíše hořekování a plačtění, udolovaně paběrkující a vyšvihlostně „pobabrané“ až do stížnostní tíživosti a naříkavosti, Že by tématem bylo Pýcha předchází pád? To je dnes velice potřebné téma.
I tady hudebníci zařadili dva drobnější bonmoty. Ten první – Extremely Loud While Incredibly Quiet – vykoupí vibrafon do poklidné rumrajovosti, ten druhý – Zen and the Art of Improvisation – prodoutnává melodie hledačského, vlastně spíše prohledávačského tenoru, (pro)následovaná poskakovačným vyťukáváním vibrafonu. Mezitím Engulfed in Flames nabídne stáložárný, poklidně žhnoucí sax, cupovaný a zaťukávaný názdvižným vibrafonem. Jejich rozhodování je kolébavě poléhavé i vrtošivě nadsazované. The Sound of Bliss navozuje vibrafon sice poněkud rozkotávavě, ale sax nelení, okamžitě se vemlouvá, přimlouvá, blaženě vábí, rozříkává svoje kýžené štěstí, zaptáčníkuje, zapanáčkuje, otázkuje i si odpovídá, doholedbá se s podtrhováním a prozvoňováním vibrafonu do utíkáčkové souhry a k odhodlanému oduševňování. Po něm už může závěrečné Well-Behaved Quartet Notes vše pozamykat na několik západů, rozvážlivý sax se s poťouchlým vibrafonem propinkává co krok, to skok, ale hned je to zase naopak a dochází k třeštivému pospolnění, znáružnění, pichlavému i rousnatému průzornění, změnlivému, dopolíčkovanému i dohumplovanému ad absurdum. Ale pozor: i při větším nadsazení to Perelman s Bergrem nikdy nepřeťápnou.
Do třetice v témže studiu realizoval v únoru 2016 Ivo Perelman další duetový počin, a to s klavíristou Matthewem Shippem, kterého po jeho boku můžeme slyšet nejčastěji a v různých obsazeních; ve formátu dua v letech 2013 a 2015. Corpo se tentokráte od minulé spolupráce poněkud liší: jde o dvanáctivětou, vehementně koncentrovanou improvizaci, probíhající bok po boku, jemně variovaný celek, míjivý, nesoupeřivý, vylaďovaný až do podrobností jednotlivých tónů, opřený o vstřebávání vývojových tendencí hudebních exkurzů a zátočin. Shipp ho nazývá (právem) apoteózou vzájemného kosmu. Tato apoteóza se rodí dumavě, až sladkobolně a rozdychťovaně, s rázným klavírem (Shipp nikdy nepostrádá důraznost) a s rozevlátě dychtivým, zkoumavým a obhlédavým saxem, jehož nalézavost dokáže klavír podpořit až do jednotónových zástřešků. Vehemence postupně nepříkře, opatrnicky i vítězivě (po)hromadivě vzrůstá, oba hudebníci svedou naráz sklouznout do antimelodie, protirytmu, skotačivosti i zapřísáhlosti, lichocení i opadávání. Výraz průzkumnost toto dění charakterizuje nejpříznačněji, ta se však rozjíždí či najíždí nejen ve vyrovnávání, ale i ve vzájemném (pro)míjení, odpoutávání i zapoutávání. Vylaďované propišťování saxu nad hranatěním piana střídá nadskočné i blahosklonné rozpoutničení, virválničení i zase zacloňování v zahudenostním cvalu. Jindy je klavír spíše rozvážný, sondující i nástražný, překrytý plošným rozkvétáním saxové melodie. Protipoložnost hromovládnosti a zapikolování míří do zdánlivé bezvýchodnosti, jenomže z té se oba protagonisté záhy vy(s)vlékají do ladnosti. Tělesnost obou hráčů je markantní, cítíme, že ji vybrusňují tu do lahodnění, tu do říčnění, ale nad těmito polohami neustále proudí momenty vemlouvání, zamlouvání, namlouvání, nabízení a vybízení (nikoli však podbízení) se samozřejmě výdržnou soudržností. Oba hráči dobře vědí, jak na sebe reagovat i v detailních pozměnách od projíždivé poskočnosti přes durdivou spěšnost, zamotávanou na výdrž nebo i jenom na pár taktů. Jejich vybuzování je propasírovávané do roztroušeného prokouzlování, lehkovážnění i tvrdošíjnění, jak kdy. Mohli bychom to nazvat tvrzení pro tvrzení (nikoli proti tvrzení!), což může být pro zvýšení účinku i zrepetováno, než je zahozeno do autu. Ale i to se může změnit v úskočné troškaření, vyjíždivě načrtávané, trochu námluvně rozcupované i přískočně dotýkavé. I tady najdeme obvyklý úštěpek, zabouřlivostně šifrující a odhodlávaně náskočný. Ale ten hned vystřídá probíravě zabíravá povzdešnost, výmluvně vymlouvačská, hlubokomyslně bloumavá i odsekávaně podbízivá, přičemž klavír nikdy neponechá sax na holičkách. Oba si zavčasu vysondují svoje šance, (pro)klouzávají do spádnosti i zarážlivosti, ve svém procábrovaném koumáctví se roztetelí nebo zatetelí jako na nevyřčený povel, štandopéde vyhmátnutě. Jak suitovost pokračuje, dospějeme v předkonci ke chvějně procitlivělému zahudeníčku, halucinovanému do ztajemnělého vrtošení, plnému citlivého vyjemňování, objímavé nabízivosti a proklouzávanému zavinování. Což naopak závěr naznačivostně zarozvine do prosvítivé průkaznosti, zámrzkově rozporňující a v těch šesti minutách finále se pohybující v šifře táhlost – atak – propad – vztyk – harašení – drobítkování – záběh – vzrušení. Namátkovost? Ani náhodou: vše je procítěné, pochopitelné, proudně samohybné, neprudérní a vykotvávané do zahlučivostního zapadnutí. Perelman s Shippem si tudíž nevymýšlejí, vše se jim výsečňuje jaksi mimochodem – od zdánlivé roztěkanosti do rafinované komplexnosti.
Někdy se nám zdá, že při takovém kvaltu, s jakým Perelman vydává nová a nová alba, musí dospět k určité devalvaci. A vida – ono tomu vůbec takhle nemusí být. A není. Zřejmě ho neustále inspirují staronoví souputníci, stejně tak, jako on inspiruje (eventuálně ovlivňuje) také je.
Ivo Perelman + Joe Morris: Blue
Ivo Perelman + Karl Berger: The Hitchhiker
Ivo Perelman + Matthew Shipp: Corpo
Leo Records (www.leorecords.com)