- Inzerce -

Ivo Perelman / Matthew Shipp / Michael Bisio / Whit Dickey: Soul; Ivo Perelman / Mat Maneri / Joe Morris / Gerald Cleaver: Breaking Point

Na rozdíl od záležitostí, probíhajících v duu, kde tenorsaxofonista Ivo Perelman souzní či oponuje, vede či se podrobuje v přímočarém kontaktu s adekvátním partnerem, někdy téměř-„soupeřem“, alba v obsazení kvarteta jsou spletitější, propletenější, jako by se zvukové akce provazovaly, vršily, odeznívaly, i když vévodivá průtažnost saxu zůstává, někdy nabývá vrchu, jindy se vstřícně stahuje do pozadí, Perelman není Cecil Taylor, který si prosazuje svou bez ohledu na toho, kdo je s ním právě v holportu, ale dokáže být v různém seskupení chameleonsky odlišný? Ano a ne. Nezapomínejme, že dočasní souputníci na tom kterém albu jsou jeho volbou, umí se jim i přizpůsobovat, leč v základu ví, co od nich může očekávat, kde jim může povolit (třeba v samostatných, až sólových pasážích) a kdy je naopak musí „převálcovat“. Je tento přístup totožný i v detailech? Dvě alba, která vyšla souběžně v dubnu tohoto roku, svědčí o opaku, což kvituji velice kladně. Soul i Breaking Point, nahrané hned po sobě a v závěsu na duetové Corpo s Shippem v brooklynských Parkwest studiích v červenci 2015, vyznívají hodně odlišně – nejenom vzhledem k proměně obsazení, ale i v přístupu samotného Perelmana.

Právě Perelman a jeden z jeho nejčastějších souputníků, klavírista Matthew Shipp, vejdou do úvodní Metaphysical s procítěnou soulovostí a dávají o sobě nejvíc vědět, ale kontrabasista Michael Bisio a bubeník Whit Dickey se s ními bezodkladně konfrontují, zátěžují je, dokáží zaplnit volný prostor, kdekoliv se jim k tomu naskytne příležitost. Když si sax relaxovaně vyzpěvuje, piano jej až proklamativně jistí, basa zvyšuje táhlou nadýchanost a bicí úderně střídmí. Když však klavír přebírá melodiii, sax běh nedočkavě rozvolňuje a celé téma rozpráší. Naproti tomu Crossing připomíná točenou jako kruhy na vodě, protože sax vystřikuje vzedmuté tóny lišácky, až dryáčnicky, téměř maskulárně, kotoulí se za pospěchu piana a za buřnění a cymbálování hlomozivých bicích. Což sax odreaguje do útržkovité vypěnivosti a vykrouživosti, prosakuje rytmiku, podivuje se, utíkáčkuje a zopakovává tetelivé útržky. Vše se proměňuje v úprkující galimatyáš, podsaditý i polétavý, vyzývavý i nazíravý, završený s hamižnou doskočností. Vyvěravou nášlapnost Eyound otevírá posténávání saxu za klekánkování bicích, avšak když se rozzuřivostní piano a zahustolesní basa, sax zaskomírá. Přeskočně obřemeňující souhra nahrává žalnostním poryvům pod výsadkářským tenorem, záchranné pásy rytmiky jsou totiž dohadovačné, precióskové, zátlumně vyvěravé, pohyblivě povlávavé. Je to nenechavá variabilita, zacilovaná do všech směrů a končící v nirváně. A jsou to zase bicí, které vyvolávají „hlášení“ Fragments, jenže do jejich odbíjení svorně najíždí sax i piano a basa zahlubuje možné řešení. To patří saxu, ten tady vrkotá, šňoří se, vrdlouhá, popichuje, peskuje, vyčiňuje a hned zase zaklidňuje, rouhavě i podbídnutě nabídnutou fragmentárnost rozrochává, běženkuje, balamutí nás, rozmilovává se i vše zatracuje. A když basa rozkryvně otevře průhled do Belvedere, ostatní v čele se saxem obraz zpanoramatizují, sax svůdní, obklopen zahrávkami ostatních, vyčnívá nad ně, proplouvá nad natiskováním piana do bludnostního prokružování a finišování. Toto vachrlatění saxu probíhá nad útěšným podtiskem kontrabasu, takže nezní přeťápnutě. Podobně Landascape přejde z propeřejování saxu nad hradlováním klavíru do zámluvného a bytněného proškeřování, zrychlíkovaného do rumrajové zátočnosti. Trampolínovost saxu je výštěkná i obtočivá, což jenom přispívá k celkovému provokativnímu shlučování, jehož šířivost končí v okamžiku, kdy je téma odbubnováno. Titulní skladba, tedy Soul, je do vážnosti navozena seriózním klavírem, produševněle nerabijátským a zaobaleným do přemýšlivostně vyčkávavého saxu. Ten vše obdobně zaduševňuje v zaobjímávané rovině, plné teskné nadějeplnosti a úlitbovosti i odříkavé milostnosti. Vše je tu nezarputile potichlé, upoutávavě tajnosnubňující, občas dorovnávaně vypointilizované a odcházivé kamsi do neznáma. Ale tuto náladu převrátí výklopytný sax nad horoucnící basou v Joy, nástroje si spolu pohrávají, trochu se škádlí, jsou spíše srozuměle procházkové, dokud je nerozparádí bicí s pianem, pak teprve nastane to skutečné zahrávání, honěná, schovávaná, rozvernostní skotačivost, potryskující, srotivá a oblétavě průtažná. Závěrečné The Unknown odpovídá názvu. Saxofon do tohoto neznáma vejde s vyšňořivou zádumností nad prosekávačským pianem, vše připomíná létání nad klavírním hnízděním, plné zvratů, škvíření a pojišťování. Když klavír zaklene příběhovost, sax ji okamžitě spoluvyužije a kýžené neznámo zaroluje. V této rovině všichni pouze náznakují, vzájemně se prosnubují, poměřují, závodivě spolunalézají odhalování toho, co bylo „neznámé“. Ale to ostatně provozují na celém Soulu.

To, co pro Perelmana znamenal Matthew Shipp na Soulu, vyvažuje svým přístupen na Breaking Point violista Mat Maneri. Čímž nechci ani trochu degradovat roli, kterou tu hrají kontrabasista Joe Morris a hráč na bicí Geral Cleaver. Ale právě viola hned v Harsh Moon se do tématu meditativně zahloubává, podstrojená bicími, v propojení s basou je skutečně obhlédavě zásnubná a vyhlédavě náměsíčná. Jakmile se do jejich dvojzpěvu zapojí sax, přestože ponechává viole dostatek prostoru, spoluurčí sled událostí. Všichni se roztetelí, rozpohybují, kolektivně střečkují, zhybňují se do kvaltu, nad kterým sax povykuje, haraší, výská, brilantně výškuje, hned se poschovává a hned vystrkuje růžky, obtěžkáváni jeho prolahodněním se všichni začínají přít, soupeřivě se proplétají, synchronizují možné porozumění a rozštěbetají se až do náhlého pádu. S ostýchavostní přeskočností a s protáhlými otálenkami vchází čtveřice do zdánlivé chaotičnosti Dance Matters, vzbuzuje dojem splývavé zjančenosti a oponující hovorovosti, vše je roztěkávaně bloudivé, zahřímavě vláčnostní a zatřímavě dumavé, což bicí pouze podšumují. Náznaková prošpikovanost a střípková kaskádovost je nesesypná, hudebníci své ezotérické předtančení rozvláčňují až do mizení. Od tohoto obtancovávání je to jenom skok do vehlučení v Catch 22. Jde o vtěkávavé kvašnění na přeskáčku, proviřované seskrumážovaným hrdlením a dervišovaným navršováním. Toto bezpauzové řícení do neznáma je rozbalancováno kvedlavým promícháváním a kolotočovým prořinčováním, pod kterým se rozpodlaží záhybná basa, mihotá a vyhřezává, dokud ji nezahalí překotné přehršlování ostatních, líčivě spějící do šílivého a šálivého příštipkaření. Zato The Haunted French Horn se vynoří s vypotichlým iluzorováním, které viola rozkomíravě naznačuje a sax prodýchává vyčítavě a v malých dávkách, utlumované protemňování či vytemňování druhů probírkuje, vykvilně vytěkává. Celek se promotává, prolátovává, prošmodrchává, prošvitořuje a pronimrává do škeřivé namátkovosti a doskonává. Vždy nové probouzení charakterizuje Sound Healers, basa tu zabořivě kontruje naličovanému tenoru, je to spíše obskočné prodialogizování na čtvrtou, kterým se mazlivě výřečný sax prohouštinovává a nadnášivě ligotá. Je v dobrém rozpoložení, zklidňuje situaci s přítulnou violou, jenomže jejich pohodlivé vlichocování přejde do vzestupného rozpornění a třepetavého překřikování, podhlučovaného jak basou, tak bicími. Nákročná úhybnost, sestavující mozaiku z protínavých střípků, nazvanou The Forest of Feet and Bass Drums, dává příležitost náročivému produňování bicích, protínajícímu svou hromadivostí vabankové procapování ostatních. Ti zachovávají zprvu uštěpačný odstup, ale hned nato prokombinovávají záchytnou vervu s tlumenou stáložárností a horoucnivostí. Všechny nástroje se sejdou v žadonivě vyznívajícím promísení, vedeny vybídkově horempádným saxofonem, který vejde do snaživého dueta s violou. Jejich žadonivé vyzpívávání zrozverní bicí v nemátožném sólu, medicínsky proklepném. Jenomže viola s nadskočným saxem sled událostí v patnáctiminutovém ději zabíravě povysvětlovává, což se schruje do všeobecného prohudování, odhadovačně matoucího a prolínavě zpovídavého, závršně zkomíravého a zdánlivě znetečňovaného, kupodivu však znovu excitujícího do vyklubávajícího se pocitu souznivosti. Závěrečná titulní Breaking Point vypučí roztěkaným saxem s nádzvednou violou, zabasovanou a se zapikolovaným výbušněním, jenomže to se mění a vše protichle proznívá v úsekových protipólech, nic tu neskýtá prostor k plnému rozvinutí, všechno je roztěkané, dýchavičně zacloněné, zabíravě promarňované, nehalasně naznačivé a nedokončované až do… nedokončenosti. Neustále tu něco chybí, neustále něco zbývá. Promeditované finále? Ustavičné mámení? Rozrušovaná východiska? Ode všeho trochu. Co však je důležité: Obě tato alba jsou svá, neopakují minulé výsledky, probíhají v osobité atmosféře, kterou Perelman vždy poznovu dokáže vytvořit a obohatit účastí značně rozdílných muzikantů i sjednotit je k ad hoc rašení a celebrování probíraných motivů.

V tom zřejmě bude i tajemství Perelmanova převtělování při každé nové příležitosti.

Ivo Perelman / Matthew Shipp / Michael Bisio / Whit Dickey: Soul

Ivo Perelman / Mat Maneri / Joe Morris / Gerald Cleaver: Breaking Point

Leo Records (www.leorecords.com)