Ivo Perelman se svým jediným/jedinečným tenor saxofonem maratónuje v programu Leo Records sice v různých uskupeních, ale – málo platné – jeho hudebním pobratimem setrvává klavírista Matthew Shipp. S ním se dorozumí na slovo, vlastně na tón, s ním umí překonávat jakákoli eventuální vakua, s ním dokáže odhalovat zákryty, průrvy, jeskyně či průsmyky nejrůznějších témat.
Když v roce 2018 (po mnoha dalších elaborátech) spolu vydali 3CD Oneness, zřejmě se jim jevilo jako závěr jejich spolupráce. Řekli to nekompromisně: „pro současnou chvíli nemáme co povědět víc“. Asi to mínili vážně, jenomže než se rok s rokem sešel (vlastně ještě dříve), zastesklo se jim zjevně po vzájemných hudebních avantýrách a – nastojte – vyrukovali hned se čtyřalbem, nazvaným (s výbušnou květnatostí) Efflorescence a nahraným (hned) v květnu 2018 v brooklynském Parkwest studiu.
Vydavatelská anotace tvrdí, že na každé ze čtyř desek převládá určitý okruh emocí, technik a tak dále, což odpovídá i neodpovídá. Samozřejmě hudebníci usilují každou z těchto výprav zunikátnit, samozřejmě jejich improvizátorská spontaneita není bezuzdná, jenomže těch deset až čtrnáct titulů na každé z desek je sice nepromýšlených, nikoli však nepromyšlených. Nejde tedy o čtvero různohraní, nýbrž o nejrůzněji pojaté improvizace, nepodléhající (jakýmkoli) předem stanoveným regulím, naopak spontánně se rozvíjející, rozkvétající a (navzdory stopážím) nevadnoucí, předem neúkolované, a proto samozřejmé, intuitivní, a tudíž unikátní.
Neustálý galimatyáš proměn a změn, střídání chlácholení a cepování, zaujaté i podujaté náladovosti, plné výšvihového zmítání saxu a podmručivého podmítání piana nabízí svoji opojnou výzevnost okamžitě od proudného ibiškování, otevírajícího první disk, nástřelnost zaměňuje lahodnost, potýkavost pro změnu netýkavost, hebkost zase závarnost. Zkusmé po(do)týkání je hledačsky vyvřelinové i nacházivě rozkochané, s příchutí (rozto)milosti, je plné nevypočítatelné spontaneity i roztěkávaně cílené nahodilosti, nástroje si neoponují, jsou souběžné i protiběžné, spřízněné a nadité obrtlíkovými z(á)měnami rytmu, pučícího nebo vrkotajícího. Květnatost (viz titul recenze) vychází z nabízených charakteristik, nicméně je rozvíjena do dějovosti, bezelstně i uhrančivě, tvrdošíjně i namátkově, mumrajově i vyvodivě, jak kdy, protože vše je tu nenápodobné, nezaměnlivé, naznačující, překotňující, třímavě naléhavé nebo náruživě pozobjímané, ale i promalebňované, vábivost průvanově či závanově sklouzává až do vábničkovosti.
Podobně druhá deska představuje dva propojené sólisty, vrtošivě umanuté, výběžně zásvorkované i ochomýtavě vláčivé, ale připadá mi, že je tu (ještě) více kolotavé bloudivosti, úletný sax a dynamický klavír vydůrazňují zvolená témata (nejde vždy pouze o kvítí!) do mrtě, pronásobují je, upřílišňují, místy až vydřidušní. Shipp Perelmana obskakuje, chytá se s ním na jakkoli nastraženou vějičku, oba hudebníci se ponoukají, vyvěrají, prolichocují, ú(s)porňují, vyvzdorovávají si vzájemné ponoukání, rozparáďují se, jsou nenechavě hybní. Sax jednotlivé náměty prošvitořuje, zmermomocňuje, opanovává, piano ho podmalovává, oponuje mu, balamutí ho (ale jen kradí), okluzní, přemetuje a doličuje. Oba sólisté rozvažují nebo se rozvášňují, blyskotají, jsou troufalí, ale nepózují, jejich reakce hbitě vyplývají jedna z druhé, jsou zarputilí i úlisňující, hopsavě třeštiví i úskočně záletňující, zvěrohodňující své přínosy propíravou dojímavostí, vyčkávají, aniž se vždy dočkávají, narafičují svůj „pozdní sběr“ tu aby profičel, tu aby se zatumloval, zavrzukal, zazákeřnil. Propasírovaná hatmatilka se chvílemi prolebedí, jindy pozběsiluje, ještě jindy vrtulně zaúnikuje. Rozdíl oproti prvnímu disku: je možná více upřílišněný.
Ale vlastně i do třetí sádky se oba spříznění kolegové dostávají násilnou ztečí, zastřelují se do čtrnácti rozhud s naléhavým na(d)sazením, prošustrovávají melodičnost, kdy si zamanou, vyřicují se, rozvernivě panikaří, úderují i (po)hromují, prostě nezůstavují kámen na kameni, hned stoupají do afektu, hned se prolichotňují, prodírají se i propírají, rozcapují se i výtažkují, sax rozvřídelňuje či roztěkává ujišťované vypolstrování piana, ale v podstatě se oba nástroje ve svém vyjančovávání doplňují, vyplňují, tady se rozcapují, onde berou zpátečku, vytotožňují se v pomrač(ň)ujícím usilovnění nebo v propiskovaném zaverňování. Jsou neustále na čekané s bezpřestávkovou návalností, roztetelenou hopsavostí nebo načrtávanou hromobitností, (své)ráznou hašteřivostí nebo natěšenou obzíravostí. Sax může být zahloubaný, rozčilovaně rozšilovaný nebo úpěnlivě roztoužený, piano vzrušeně potrhávavé, zahlušivě vytočivé či šmodrchavě burcovné, celkově však převládá rozvážná rozvášněnost, šidítková mátoživost, rozputovaně rozpoutávaná, nákročně rozchvatná a zajíkavě rozševelovaná. Celý přístup je ponoukavě nabízivý (ovšem nepodbízivý!), jemnocitně kumulovaný, ostražitě vydržovaný, (po)dotýkaný až do rozvorné dotišnosti. Řečeno v kostce: je to díl, ve kterém souběžní svévole i povolnost.
Ve čtvrtém rozpoložení, křtěném nejen orchidejemi, ale i narcisem, se dění sice vyvine z brumendové potáhlosti, z té se však rozskotačí sax, nabude svébytně plný tón, plný emotivnosti, postihuje až nebetyčnou škálu obrazivosti, piano je s ním však plně srozuměné, drží krok, podestýlá, předehrává, rozehrává, dohrává, jen se mu za nástrojem práší. Oba nástroje naráz i na přeskáčku atakují každou špetku epizody, prožívají ji, vyličují, smrskují, zámrskují, hazardují, vylicitovávají veškerý prostor navozených témat. Holedbají se, vzájemně se vyrozumívají a oktrojují, prokousávají, burcují a zase harmonizují, jde o střet nejrůzněji hauzírujících nálad, do kterých se vemlouvají, ve kterých zneklidňují nebo si rozkošní, kterými se promyškovávají, které mělní nebo hrdlí, kterými mírnyx dýrnyx ohromují. Štěbetající sax a perlící klavír se neustále opírají jeden o druhý, neproláteřují se, jsou veskrze pozitivní, provívavě vláčné, (z)koumavě pošetilé, nápadně nápadité, provokativně shánčlivé. Když si oba protagonisté zasednou na bleskně vzniklý motiv, hned tak ho nepopustí, naopak ho opatrují, rozvíjejí i zavíjejí, rozkadeřují, vrkotavě ho rozvrdlouhávají, leč neplevelní, vysamostatňují vzniklé situace, propírají je, vevehiklovávají se do nich i se z nich vyviklávají, lebedí si v nich, machrují, divočí, vytřibují si každou píď. V tyglíku každé z improvizací najdete téměř vše, ale vždycky jinak, tu zkroušeněji či výbojněji, tu usilovněji či úlisněji, úctyhodněji nebo nervněji, pokorněji nebo licoměrněji. Dokud celá ta nahánčlivá zesvorněnost a celá ta nenadálá nahodilost, prorůstající svlačcovitě všemi okvětími, nedookvětní (prozaičtěji řečeno nedokvete).
Že jde v případě Efflorescence o zásadní prožitek, nemusím snad po všem, co jsem tu (vy)naznačil, připomínat. Chci-li být prognostikem, musím přiznat, že (opět) nevěřím ve finálnost tohoto projektu. Že bychom se v budoucnu mohli nadít podobně prokomponovaného šestialba? Při apetitu obou muzikantů by mě to ani příliš neudivilo.
Ivo Perelman & Matthew Shipp: Efflorescence
Leo Records (www.leorecordsmusic.com)